Článek
Seděl jsem jednou na svém oblíbeném místě, na zahrádce restaurace Drmlovka, v podhůří Brd. Piju jiskřivé růžové víno a čmárám si poznámky na účtenky, co mi dala hodná a hezká servírka. Sedím tu sám. Sem moc lidí nechodí. Chtěl jsem začít psát knížku trochu z dějin, trochu o myšlení, trochu o lidech a událostech… Přemýšlel jsem, proč je tenhle národ tak zapouzdřenej do sebe. Proč se pořád tváří tak ublíženě. Tu mu ublížili Němci, tu Rakousko-Uhersko, Anglie i Francie, Habsburkové i ostatní… Je to divné, jak tady ti lidé přemýšlejí. Co je limituje a je vůbec něco, co by je dokázalo dostat, donutit, vystoupit ze své malosti a být hrdými příslušníky hrdého národa Evropy.
Vybavila se mi v té souvislosti vzpomínka, co vyprávěl jeden navigátor. To jsem pracoval jako redaktůrek v časopise Letectví a kosmonautika. Zrovna jsme s klukama připravovali seriál Sága Migů. A tehdy jeden sovětský pilot unesl v té době nejmodernější MIG na japonský ostrov Hokkaidó. V redakci to vřelo, přišel navigátor ČSA a přinesl podrobné mapy a fotky z místních novin. Na fotografiích japonští vojáci zaplachtovávali stroj, aby nebyl k rozpoznání. Dali jsme si po loku a on začal vyprávět. „Už mnoho let se rok co rok účastním oslav Dne „D“ v Normandii. A jednou jsme se sešli na krásném starobylém statku. Velkými vraty vešli do dvora, kde stál dlouhý dubový stůl a lavice. A na stole, přímo na stole, leželo pokrájené opečené a jinak různě tepelně zpracované vepřové maso. Nejen libové. Prostě tu byla pro hosty připravená vepřová hostina. Vedle lavic stály kýble plné vek a stolky s nápoji. Na těch bylo víno, pivo ve džbánech, korbely… prostě bylo to připravené pro nás, pro naše chutě… „Vepřové bylo skvělé, kluci ze statku nám pomáhali se vším, co bylo potřeba. Dolévali nápoje, podávali veky. Povídali jsme, vzpomínali a jedli. Francouzi přizvali i muzikanty. Zpívali jsme…Hostina skončila vpodvečer. Odcházíme ze statku. Vycházím z vrat a nevím proč, ohlédl jsem se. A vidím, jak ti kluci přicházejí s kýblama a vekama. Veku přelomí a s kusem veky vytírají povrch stolu. Když měli kus veky v ruce dost zamazanej, hodí ho do kýblu a ulomí si další. Dost jsem se divil. U nás doma bychom to považovali za obrovské plýtvání.“ „To máš tak,“ povídal mi hostitel, „prasátko přišlo na stůl, aby se člověk mohl poveselit s přáteli, pochutnat si. A teď my, lidi, zase prasátkům připravujeme dobré pochutnání. Ten tuk vetřený do vek, je pro ně mana nebeská a krásně po nich tloustnou. No, a my budeme mít skvěle uklizený, a navíc impregnovaný stůl. Tak, aby venku vydržel nejmíň do příštího roku, až sem zase přijedete slavit… A prasátka se vrátí na stůl. To je koloběh života.“ „A já tehdy pochopil ten obrovský rozdíl v přemýšlení v Evropě, ve Francii a u nás. Mezi uvažováním v naší kotlině a ve světě. Taky jsem si uvědomil, že my říkáme „nechoď za humna…je tam drak“, a tím se vlastně strašíme, že svět je zlý a nejlíp je doma, „za pecí“. My se vlastně bojíme poznávat, bojíme se odlišností…Bojíme se každého, kdo se odlišuje, kdo je jinaký… Bojíme se všeho, co pochází odjinud, všechno, co není České, je podezřelé až škodlivé…“
