Článek
Robina Prochazku jsem poznal v cele. Na Pankráci. Menší, hubenej kluk, asi tak osmadvacet, třicet, let. Seděl na posteli, skloněnou hlavu a pořád něco žmoulal mezi prstama. Dali jsme se do řeči. Dělal tady růže z chlebového těsta! A spousta spoluvězňů je chtěla. Pro manželku, milenku, dceru. Růžičku k svátku, k narozkám nebo jen tak. Aby na ně tam, venku, nezapomněli! „Povím ti příběh,“ řekl mi po několika minutách, kdy jsem si nechal vysvětlit, jak se taková růže dělá. „To je zajímavější…“ Nadechl se a pokračoval. „V roce 1967 se na podzim v Londýně konala aukce. Její součástí byla i dražba jedné chlebové růže. A licitátor hned na úvod řekl: -Vyvolávací cena je 1 tisíc liber. Růži už je něco přes sto let. A udělal jí vězeň, co se za mříže dostal za vraždu. Ještě než začneme licitovat, povím vám, jak se stalo, že se muž jménem Rob Wolk dostal za mříže… Někde poblíž dnešní East Street si do jednom místního pubu zašel na panáka. Nálevna byla skoro prázdná, jen vzadu u stolu seděla jakási společnost čtyř mužů. A ještě než Rob došel k baru, mihnul se kolem něj muž-stín. Skočil k baru, kde pil svou dvanáctiletou Macallan single malt whisku Patrik Wright, máchl rukou a zmizel. Dotyčný se zvolna sesunul k zemi. A zůstal bez hnutí ležet. Když k němu přistoupil Rob, všiml si nože, který ležel vedle. Sehnul se pro něj…Náhodný kolemjdoucí měl žízen a tak vešel, udělal dva kroky a rozhlédl se. Před barem byli dva muži. Jeden nehybně ležící na zemi a druhý, který nad ním stál s nožem v ruce. A tak muž vyběhl zpět na ulici a přivolal místního bobbies, co zrovna šel kolem. Policista si hned všiml, že stojící muž, jak se tak sklání nad ležícím, drží v ruce knife. Z dalšího vyšetřování nad mrtvolou Patrika Wrighta, vyplynulo, že vražednou zbraní je právě ten knife, co držel v ruce Rob Wolk. Pravda je, že nůž nedržel v ruce tak, jak by ho asi držel vrah. Spíš to vypadalo, že ho právě zvedl z podlahy. Ale to bylo policistovi i prokurátorovi úplně jedno. Protože tou dobou bylo v Londýně spoustu nevysvětlených vražd. Pachatel zůstával u většiny z nich neznamý. Řádil tu někdo komu říkali Jack Rozparovač, ten se teda specializoval na prostitutky, ale stejně… Situace byla obecně velmi neutěšená. Takže jedna vyřešená vražda, je za takové situace, úspěch! -Máme mrtvolu, máme vražednou zbraň. Máme dokonce vraha! Věc je z mého pohledu jasná!- Prohlásil prokurátor. Pro forma si k soudu pozval svědka celé události. A totiž barmana z té nálevny. Superintendant Will Prescott totiž při rutinní prohlídce baru zjistil, že barman prodává diluted alkohol. A ten slíbil, že před soudem odsvědčí, co pan intendant potřebuje, když ten přimhouří nad pančovaným alkoholem oko. Prescott se nechtěl dál pitvat v tak jasném případu, zvláště, když byl prokurátor spokojen. A tak se domluvili.
U soudu se Rob bránil. Vysvětloval, že nůž jen sebral z podlahy. Mluvil o muži, co vraždil. A dožadoval se svědectví společnosti, která seděla vzadu v baru. Když ale soudce, na žádost prokurátora, zavolal jako svědka události, barmana, celá událost byla jasná. Barman pod přísahou prohlásil, že viděl, jak Rob Wolk vrazil nůž do žeber Patriku Wrightovi. Spravedlnost dostala svou kořist.
Rob Wolk byl odsouzen k trestu smrti. A začal ze zbytků kůrek chleba a slin dělat těsto na svou růži…-
V aukci se příběh setkal s velkým zájmem. A tak, když licitátor dovyprávěl, strhla se doslova bitva o cenu. Příhoz střídal příhoz. Z tisíce liber vylétla během pěti, deseti, minut na konečných 15 tisíc liber.
Tu růži koupil můj dědeček. Je rodinou památkou na našeho předka. Rodina se po nespravedlivém rozsudku přestěhovala na pevninu, do Čech. Vlastně to ještě bylo Rakousko-Uhersko. A přijala příjmení Prochazka. A já jsem potomek toho Roba Wolka, proto mi taky rodiče dali jméno Robin…A mě teď zajímá, jestli my to vězení nějak nepřitahujeme. Protože já tu sedím za krádež, se kterou nemám nic společného…. Jestli to není nějaké naše rodové prokletí. Taky až vylezu, založím si detektivní kancelář. Ne tady. Ale ve Vídni. A chci se zaměřit i na takové případy.“
