Článek
18. 12. 2021 Pankrác, Praha
Ve středu 15. prosince v 15 hodin mě moje Jitunka a její dvě holčičky přivezly k vrchnímu sodu, kde s náma před pár měsíci zametli. Vystoupili jsme všichni a Jitunka mi do dlaně vtiskla svou fotku. Brečeli jsme. Polibky na rozloučenou. Hlásil jsem se na bráně a příslušník vězeňské správy mně vzal občanku a poslal do čekárny. Ať tam sepíšu seznam věcí v tašce. Včetně léků. Pak mně v přijímací kleci (aby si člověk uvědomil, kde je) strážný při podepisování papírů povídá: „Dneska vám ty dotace nějak nejdou, co?!“ Znělo to tak účastně, až mě to zarazilo. A ten, co mu byly vidět jen ruce v okýnku, dodal: „Už sme od vás dnes přijali tři, vy ste čtvrtej.“ To už se tón hlasu z pomalu laskavého a účastného měnil. Skřípal zuby. Byly už čtyři odpoledne. Řekl jsem: „Příjemnou službu, přeji.“ „Já ji mít budu!“
A vstoupil jsem do předpeklí. Nebo do pekla?
První tu byl spíš štěk než rozkaz. „Svlíknout! Donaha! Dřep!“ Za zády se ozvalo: „Dobrý, drogy ani telefon z něj nepadaj. Ještě si roztáhni půlky! Trochu zrychli!“ Jeden ze svazáků (všichni bachaři měli modré košile) mě neustále popoháněl. Spěchal. Zamknul mi tašku s věcma do skříňky a hnal kamsi dolů do sklepa. „Tady máš dalšího do díry, já mažu.“ „Nebudete se prát?“ Zeptal se nový věznitel. Zavrtěl jsem hlavou, jako že nebudu. Otevřely se těžké dveře a tam se na mě dívalo šest známých očí. Michal, Pavel a Petr.
První noc v díře byla beze snů. Okýnko na úrovni chodníku vrhalo ještě drobet světla…Všichni jsme byli v šoku. A i když to tu Michal, který sem přišel první, setřel a uklidil to nejhorší, spali jsme se ve špíně. Mezi vajglama od cigaret. Na zdi nápisy. Jako třeba: Jmenuju se Miro, mám IQ 164 a jsem tu neprávem. Definitivně nás probudil zvuk odemykání dveří cely. „Do sprchy!“ „Ale my nemáme ručníky ani šampón nebo mýdlo.“ „To jindy! Mazejte!“ Místnost celá až ke stropu vykachlíkovaná. V horním pravém rohu to vypadalo, že se kachlíky každou chvíli utrhnou a sletí nám na hlavu. Vlevo, vpravo plíseň. Všude plíseň! Kachlíky vypouklé, zřejmě to pod nimi žije svým životem. Provalené zdivo, které nalepené kachle drží pohromadě snad silou vůle. Smrad, studená voda. Na utření kuchyňská utěrka.
Ubytování na nástupním oddíle: My, prvotrestanci, spolu s Romy, čórkaři, obyčejnými zlodějíčky, recidivisty. Naše cimra, velká cela s vysokými stropy. Je nás tu devět. Kromě nás je tu kluk, co utíkal 17 let.
David
Začalo mu to poeticky. Koupili si se ženou domek na Šumavě. Za jeden a půl milionu korun. Renovovali ho a udělali z něj penzion s restaurací. Pak, podle jeho vyprávění, přišel místní boss z kriminálky. „Ten barák jsem vždycky chtěl. Dám ti jeden a půl mega na ruku. Zítra.“ „Já ho neprodám a navíc už jsme nějaký prachy vrazili do rekonstrukce.“ „To mě nezajímá. Přinesu prachy a uděláme převod. Víc se o tom s tebou bavit nebudu.“ Druhý den četník opravdu přišel a ukázal peníze. David znovu odmítl. „No, jak chceš. Říkal jsem Ti, že o ten dům dost stojím. Takže se připrav. Když to nechceš prodat, bude to probíhat podle mých pravidel,“ pravil a odkráčel. Následující den vtrhla do domu policie. V restauraci mezi příbory „našla“ poházené pilule pervitinu. David musel na zem, ruce za záda. Klepeta. Pak ho nějaká ruka zezadu nadzvedla a on viděl za zavřeným oknem chechtajícího se policistu, který mu ukázal pytlík prášků. Po důkladné prohlídce, kdy vyrvali novou plovoucí podlahu, servali parapety při hledání dalších zásob drog, ho naložili na vůz a odvezli k výslechu. Po třech hodinách Davida propustili s tím, že další postup budou řešit ráno ve spolupráci se státním zástupcem a soudcem. Manželka na něj čekala uplakaná, ale věci už měla sbalené, jako by věděla, co bude následovat. Naložili kufry a jeli k realitnímu agentovi. Na místě domluvili prodej domu za nevýhodnou cenu, ale hotově. A ještě v noci odjeli z republiky. Přepravili se přes kanál do Londýna. Tam začal David pracovat jako stavební dělník. V dalších letech, protože ho vždy zajímalo starožitné sklo, začal na objednávku psát posudky k aukcím. Vypracoval se. Odjeli na kontinent a v Toulonu si koupili byt. Jednoho dne mu žena říká: „Miláčku, už je to víc než 15 let, co jsme odjeli z republiky. Mně se stýská. Pojďme se tam vrátit. Už to musí být promlčené. Pojď, pojedeme domů.“ No, je to fakt dlouho, říkal si pro sebe. Dostal mail od kamaráda. Že by potřeboval pomoct. Poslal mu peníze. Bankovním převodem. Chyba. Na základě bankovního převodu se pro něj stavila policie. Byl tu totiž vydanej platnej eurozatykač. Hlavním problémem, jak se ukázalo, bylo to, že i po těch letech jeho obrázek s výzvou o zahájení stíhání visel někde na policejní vývěsce. Kdyby toho nebylo, byl by ten skutek opravdu promlčenej. Místní policie ho dopravila do vězení v Marseille, kde měl počkat, až si pro něj přijedou Češi. Součástí vězení, jak vyprávěl David, byla pláž. Takže po obědě se chodil koupat a opalovat. Ráno přinesl dozorce jídelní lístek z restaurace vedle věznice. Muklové, kteří měli peníze, si objednali a dozorci jim to přinesli. Když chtěl některý ze spoluvězňů cigára, tak zabouchal na dveře. Přišel hlídač, a dal mu je. „Davide,“ ptal jsem se, „jak je to možné? Copak ti dozorci se vězňů bojej?“ „Tak nějak to bude,“ odpověděl. „Kdyby totiž cigára nedostali, dozorce, až by šel domů, nedošel by. Přejel by ho černej medvěd. Většina těch muklů byli členové některé z drogových mafií.“ Davida odvezli do Prahy, byl soud a dostal 4 roky za to, že u něj našli drogy, jak se psalo v protokolu, který byl starý 17 let, a navíc se vyhýbal trestu. Odvezli ho do basy ve Vinařicích.
---
David mi 1. 2. 2024, poslal svým obsahem kuriózní mail. Část tady musím publikovat: „Co se týká mého propuštění, tak z věznice mě pustili 27. 7. 2023. Podal jsem žádost o propuštění na 1/3, soudkyně mě pustila, ale státní zástupkyně si ponechala lhůtu na odvolání. Soud jsem měl v červenci. Myslel jsem, že se čeká na vyhotovení písemného rozsudku, aby se státní zástupkyně mohla odvolat. Advokát mně řekl, že se odvolávat bude, že s ní mluvil. A pak najednou, stojíme v pátek v 17 hodin na nástupu na večeři, přišel policajt. Ať si sbalím věci, že jdu domů. Vůbec jsem s tím nepočítal, bylo to přes měsíc od soudu o mém propuštění, takže byly promeškaný všechny lhůty, nic nedávalo smysl a krajský soud mě pustit nemohl, protože jsme ještě neobdrželi oficiální odvolání státní zástupkyně, ke kterýmu se ze zákona mám právo vyjádřit. Dostal jsem věci. Ve věznici jsem měl asi 30 tisíc korun a 2000 Euro, ale ty mně vychovatelka na Pankráci dala do obálky a obálku svorkovačkou prošpikovala úplně všude. Jel jsem do Třeboně, a pronajal si u paní, kterou jsem znal před 20 lety, apartmán v jejím lázeňským penzionu. V pondělí volám svýmu právníkovi, abych mu poděkoval a domluvil se na úhradě slíbené odměny. Když zvedl telefon, tak říkal, že mu akorát dorazilo odvolání státní zástupkyně, že musíme bojovat dál. Já ho přerušil a říkám, že jsem venku z vězení, že mě v pátek pustili. V telefonu bylo chvíli ticho, pak řekl, že zavolá na soud. Za hodinu volal, že to byl jejich omyl. A teď všichni řeší, co s tím, protože se to ještě nikdy nestalo. Advokát řekl, ať si rychle opatřím nájemní smlouvu aspoň na rok, nejlépe s vysokým nájmem, a rychle nějakou práci, aby to mohl doložit. Doložil jsem všechno, jak chtěl. A oni mě museli nechat venku. Jinak by šlo o porušení ústavních práv. Čekalo se na krajský soud, jestli mě pustí nebo ne. Tomu nic jiného nezbylo. U soudu jsem byl přítomen v publiku.
…
Další z naší cely byl mladej, vypracovanej kluk. Dominik. Živil se jako pilot. Přistáli v Londýně. Při prohlídce letadla našli v zavazadlovém prostoru drogy. Převezli ho do Čech a tady dostal deset let. Dominik tvrdí, že o tom, že má v letadle drogy, nevěděl.
Jura ten zase převáděl lidem prachy přes bitcoiny.
Začal jsem si uvědomovat, že tady jsem exkrement, odpad lidské společnosti. Míň než nic. Že tady jsem tvor mezi člověkem a zvířetem, a proto se mnou tak zacházejí. Omezení práv odsouzeného pro hlídače znamená, že oni jsou ti nadřazení tvorové. My jen sebranka, určená k vykonávání jejich rozkazů. Jinak budou řvát a pouštět hrůzu a psychicky týrat toho, kterého mají ve své moci. Pochopil jsem, že hlavním účelem našeho pobytu je, srazit nám sebevědomí, zničit v nás zbytky lidskosti a udělat z nás jen poslušné tvory, ochotné slepě plnit příkazy svazáků. A ne převychovat, abychom nekradli, nepodváděli, přestali brát drogy, ale udělat z nás poslušné nástroje jejich zvůle.
Přišel za mnou advokát. Svazák mě vyzvedl na oddíle a vede mě bludištěm chodeb. „Kolik jste dostal?“ „Čtyři roky.“ „Za vraždu?“ „Ne.“ „To je škoda. Můj táta říká, že by kolikrát vraždil, až by brečel!“ Mlčím a nechávám jeho promluvu bez odpovědi. „Než vás vemu k advokátovi, musím se vám podívat do řitě. Svlíknout! Úplně! Předkloňte se. Dřep. Ještě jeden. Znova se předkloňte a roztáhněte si rukama půlky. Můžete se oblíknout.“ Chvilka s advokátem: „Mám pro vás dopis, ale nesmím vám ho dát. Přečtu ho. Jestli dovolíte.“ Potom jsem se znovu musel svléknout a ukázat řiť. Jestli mi do ní advokát něco, nedej bože, nezasunul. Nezasunul! Nic ze mě nevypadlo. Jen mi byla zima. Svazák mě odvedl na oddíl.
Jídlo se, jako ostatně každý den, nedalo pozřít. Ale mladík, co jsem ho přesvědčoval, aby nebral drogy, se nabídl, že za jídlo bude uklízet celu. Měli jsme k obědu špagety. Rozvařené. Prý s buřtama a v červenohnědé omáčce. Druhý den byly fazole v červenohnědé „polévce“. Pak třeba bramborový knedlík, omáčka hnědá. Všechno končilo, jako každý jiný den, v záchodové míse… K večeři je rozvařená rýže.
Zatím nemám hlad!
Připadám si jako v bludišti.
Bludišti svévole justice. Vůbec jsem nepochopil, proč mám vězení s ostrahou a proč je to na čtyři roky.
Vím, že to jednou budu mít za sebou, ale dnes mám za sebou pět dní.
Cely tu pamatují nejen padesátá léta, ale jistě i minulá staletí. Všude špína. Na celách byly dřív podlahy z betonu. Dnes je na nich linoleum. Místy vykousané. Dozorce vejde do cely a už ve dveřích řve jak protrženej. Abychom prý uklízeli, aby to vypadalo jak u lidí. Do skříněk 90 × 90 centimetrů s malými, čtvercovými přihrádkami, se nic nevejde. Pod postelí máme pytle s věcma, toaletní potřeby, toaletní papír a třeba i trička. Ve vedlejších celách sedí recidivisti, smažky, Rómové s rodinnými příslušníky. Plno bratranců a strýců, sem tam otec. My jsme prvotrestaní a máme nejdelší tresty. Na chodbě za mřížovým uzavřením, říká se tomu katr, je nás dnes pětašedesát. Jsme na osmi „pokojích“. Postele, většinou palandy, přikrývkou je šedá deka s povlečením. Druhá deka slouží jako polštář. Skříňky se zamykají. Ale stejně se tu z nich krade. A když to čórkaři otevřít nejde, vezme kovovou stoličku a urazí zámek. Choděj k nám recidivisti odvedle a okusujou. „Dej mi kousek chleba, dej mi cigaretový papírek, nedal bys mi známku?“ Takže jak vejdou, přivíráme skříňku, aby neviděli, co v nich máme. Budíček je ve 4 hodiny 45 minut, samotný sčíták v pět. Stojíme ve dvojstupu a svazáci si opakujou aritmetiku. Jeden, dva, tři…Když jim to dopadne a počty souhlasí s tím, co si pamatují, je snídaně. Rómové si chodí dvakrát. Navzájem se pouštějí, takže kdo je na konci, na toho se občas nedostane. V šest je druhý sčíták. Od devíti do desíti je vycházka po dvoře, kde leží mrtví holubi a válí se tam spousta odpadků. Advokát sem musí poslat plnou moc. Ověřenou a orazítkovanou. Já ji dám vychovatelce. Až si jí prostuduje a schválí, můžu advokátovi volat. Trvá to týden, dva. Asi mají holky hodně práce… Hned první den si mě zavolal psycholog. Sedli jsme v jeho kanceláři, vytáhl papír, připravil si tužku: „Nechcete se tu oběsit?! Že ne?“ Když mě odváděl ke katru, převzal si mě vyšší, brejlatej strejda. Vyklubal se z něj kněz. A co prej dělám a jestli věřím. Přišlo mi to absurdní. Řekl jsem, že věřím, že je tu něco mimo nás, nad námi. Ale, že to není církev, k níž a skrz níž, bych chtěl mluvit o něčem, co určuje moji cestu životem. Asi se urazil. Odtáhl se a řekl: „Synu, dám ti tedy jen jednu radu! Dávej si tady pozor! A nikomu nevěř!“ To mi nepřišlo zrovna křesťanské. Ale to už mě, nevěřícího psa, vyprovodil ke katru. Druhý den si mě dopoledne, po vycházce, zase vyzvedl psycholog. Sedli jsme, vyndal papír a připravil si tužku: „Doufám, že se tu nechcete oběsit?“ „Už jste se na to ptal včera. A moji odpověď jste si, myslím, velmi pečlivě zapsal.“ „Ale já to tady nikde nemám.“ A začal téměř zoufale prohrabávat šuplíky a vyhazovat jejich obsah přede mě na stůl. Když konečně tu napsanou odpověď našel, poděkoval a odvedl mě zpátky.
