Článek
5. 3. 2022
Přesunuli mě sem asi tak před 14 dny. Je začátek března. Blíží se ta doba, kdy jsem pravidelně jezdil do Paříže…
Paříž je sen. Je to svoboda, volnost. Touláme se s Jitkou širokými bulváry, postáváme v postranních uličkách v malých kavárničkách. U baru panuje naprosto domácká atmosféra. Sklenka červeného, sklenka bílého, a buď mluvíme o všem, nebo se utápím v jejích očích. Jsou jako Pigalle nebo Montmartre. Jsou jako Paříž! Pak se cournem kolem Seiny. Zastavil bych se u „bookinistů“(Bouquinistes), ale nechce. Nemá čas stát a koukat na staré knihy a grafiky. Latinskou čtvrť necháváme po pravé ruce a přecházíme most. Míříme k chrámu Dámy. Po kávě s pravým croissantem sedáme na metro. I to je zážitek, máme co dělat, abychom v té spleti chodeb našli, co hledáme. Ještě že máme průvodce. Stará ošoupaná knížka o městě vždycky napoví! Vystupujeme na Pigalle. Před námi je kopec s chrámem Svatého srdce. A už je tu náměstíčko jako dlaň, kde nás chce na sto způsobů zpodobnit snad padesát umělců. Náš výlet pro dnešek končí uprostřed kopce. Je tam hospůdka plná vůní a chutí. Čeká nás i džbánek jiskřivého burgundského osvěžení. Inu, jak říkal jeden znalec umění: „K pochopení obrazu je třeba židle! K čemu židle? Aby unavené nohy nerušily ducha.“
Z přijímacího mě přesunuli na údajně nejklidnější oddíl věznice. Jsem tu druhý den, je sobota. Bedna běží… Každý si tady s sebou nese nějakou vinu. Dívají se, poslouchají cizí příběhy, prožívají je, aby nemuseli prožívat ty své a nemuseli myslet na ty měsíce a roky, co je tu čekají. Nezapojuju se do jejich životů, do jejich hovorů, nesmyslných konstrukcí o večeři, obědě, snídaních a tabáku. Fungují tu různé mezaliance, nevraživosti a nasazování psích hlav někomu, kdo tu momentálně není. Fungují tu vzájemné nejrůznější obchody, kdy cenu určuje nedostatečnost žádaného zboží. A seženete tu absolutně všechno! Třeba kleštičky na nehty u nohou, které zakazuje Vězeňský řád, stojí osm doutníků, štětka na holení je k mání za 4 doutníky. Když svazáci při filcungu najdou něco, co je zakázáno mít, řvou, zapíšou ti to a následuje postih. Problém pro žádost o „půlku“.
Specialista Pepíček
„Živí“ ho cyklistika! Celý život nedělá nic jiného, než krade kola. Za socíku začínal s „ukrajinama“. To byla ukrutně těžká kola. Ale jejich cena byla velmi nízká, a tak první tresty, to prý byla procházka růžovým sadem. Na pár měsíců si prostě odpočinul a pak zase vzhůru. Na těch kolech a trestech za krádeže poznával, jak se doba mění. Jednou ukradl skvěle vybavené horské kolo. A kolem něj už se stahovala síť. Vozy se sirénama už projížděly okolní ulicí. Pomohla náhoda! Pepíka zachránilo to, že si na jednom autě, zaparkovaném před vchodem do domu, všiml na korbě nápisu „SPEDICE“. Dal kolo na korbu a zazvonil. Klika! Majitel byl doma, a tak se domluvili, že ho i s tím „rozbitým kolem“ odveze přes půl města na uvedenou adresu. Pepík proklouznul.
Jednou byl zas u soudu a předseda senátu povídá: „Ježíšmarja, vy máte zrovna dneska výročí, už odsezených třicet let. To je tedy výkon! Koukám na to…samé hovadiny.“
No, to víš, říkal Pepa, jak se zdražovalo, rostla i škoda.
„Ze začátku to byly ty ukrajiny, sem tam favorit, eska ale když nastoupily karbony, karbonový rámy, to už byla jiná pálka… Jednou jsem svým zbožím zahltil pražský trh s náhradními díly. Nikdo najednou nic nechtěl a já měl zrovna tak úspěšnej měsíc! Musel jsem si od jednoho hostinskýho v Braníku pronajmout zahrádku. A tam jsem to nějak uskladnil. Když o ta „moje kola“ byl zase zájem, nemohl jsem se věnovat novým zakázkám. Nejdřív rozprodat zásoby! Jó, to byly časy.“
Pepovi je už dvaašedesát. Řekl mi, že oni, basmani, jsou tady, v base, zvyklí. Vědí, že jednou je chytit musí, ale snaží se, aby je nechytli až moc brzo. No a když to nevyjde, odsedí si to tady, jak doma. Pak jdou znova na fušky. Podívej, za dva a půl roku jdu ven. A co myslíš, že budu dělat?! Tady mám už plno objednávek. Takže jak vylezu, tak na to musím hned vlítnout!
Vychovatelka mi dala dopis:
„Ahoj Josífku… Miláčku, miluji tě a už se těším, že se příští týden uvidíme na návštěvě. Zítra to budou dlouhé dva měsíce, co jsem tě viděla naposledy…Opatruj se, buď silný, máš mojí plnou podporu. Miluji tě. Tvá Jitunka“
…
Podle paragrafu 2, trestního zákoníku, musí státní zástupce dokázat obviněnému vinu. Dokázat ji nezvratnými důkazy! Před soudem se nic takového nedělo. Soudkyně si třeba předvolala svědka. Čekala, že potvrdí její předpoklad, že nemluvím pravdu. Že lžu, když tvrdím, že jsem mu s prodejem firmy předal i účetní doklady. Jenže on, k překvapení soudu, řekl, že všechny doklady převzal. O čemž jsme u notáře sepsali dokument. A ta soudkyně, i po takovém svědectví, napíše do rozsudku, že jsem účetnictví úmyslně zašantročil. A tím způsobil soudu problémy.
…
Ten, kdo ve vězení neseděl, ten nikdy nepochopí, co se tu s člověkem děje. Docela o strach je, když tě naloží do autobusu a ty vidíš, jak bachaři na vrátnici vyfasujou kvéry s ostrými náboji. Ještě to komentujou, že jako teď můžou střílet. Dají ti želízka a jede se… A ty sedíš, máš okovy na rukou a seš před zhroucením.
Kdyby se mi nevybavovaly ty vzpomínky, asi bych tady chcíp. Je to jak běžící filmový pás. Jen ho střihač blbě poslepoval, v nějakém zpřeházeném pořadí.
Když jsem nastoupil do basy na Pankráci, byl jsem v šoku. A dvakrát jsem na středisku upadl do bezvědomí. Bylo to po třetím očkování proti covidu. Nebyl jsem schopen vylézt schody do patra, kde byla naše cela. Držel jsem se zábradlí jako klíště a po krůčcích postupoval nahoru. A svazákza mnou řval a řval. Abych si jako pospíšil.
Pak jsem na cele něco blábolil. Když jsem se vyspal, bylo to ok.
Na oddělení, co se mu říká „přibyl“, bylo chvílema přes osmdesát vězňů. Byli tam smažky, Romové, taky smažky nebo výrobci perníku, dealeři drog, násilníci. Nejhorší byly pravidelné nájezdy Romů. Obstoupili neprodyšně nově příchozího a obrali ho o všechno, co si přinesl. Kávu, čaj, zubní pastu, kartáček, tabák. Prostě všechno. Zároveň ho zatáhli do svých obchodů a závislosti na drogách, pilulích atd. A udělali si z něj poskoka, koně. Člověka, co vykonával jejich příkazy. Takže musel poslouchat bachaře i „nadřazeného“ spoluvězně.
Pobyt ve vězení likviduje. Organismus se brání tak, že vypouští nebo vypíná nepotřebnosti. Vzpomínky, dovednosti, jména, adresy, události, jejich posloupnost, funkce předmětů z běžného života. Prostě všechno, co nemáš napsané, mizí, ztrácí se v mlze a najednou o tom nevíš.
Myšlenky tu nemají stání a míchají se v hlavě jak v mixeru. Mozek sám od sebe hledá obranu, hledá způsob přežití. Trest není zřejmě jen paragraf, který nadělí řadu měsíců nebo let v base, trest je oblečení, trest je i umístění mezi ty, se kterými nechceš být, s kým se nechceš potkat. Na koho bych se za normálních okolností nikdy ani nepodíval. Podivná potetovaná individua bez zubů, která mají ve slovní zásobě maximálně dvě základní nepublikovatelná slova, a ta skloňují a časují ve všech možných i nemožných časech i pádech, ve všech možných i nemožných tvarech a souvislostech.
Jídlo, to je další, soudy jistě neplánovaný, trest. Na Pankráci jsem TO hned, po obdržení u okýnka, šel vylít do mísy. Bramborové knedlíky jsem házel do koše na odpadky. Ty se totiž nedaly ani ukrojit. Jednou jsem o takový knedlík ohnul železnou lžíci. Trápení s výše popsaným jídlem přestalo, když jsem se seznámil s dvaadvacetiletým Frantou. Ten dostal pět let za drogy a za jídlo s bramborovým knedlíkem nám uklízel skvěle a bezchybně celu. Jak ty knedlíky jedl, jsem nezjistil. Měl doma dvouleté dítě a v hlavě bordel. Sliboval, že už se drog nikdy nedotkne. Ale asi to byl jenom slint, protože jak uklidil, šel si sníst trojitou porci bramborových knedlí na celu s drogistama. Ta jeho čekala doma další mimino. Byl tam s nima i kluk o berlích, co, když utíkal před policajtama, vyskočil z prvního patra a dopad na paty. Obě nohy zlomený, utržená achilovka. A slyšel jsem jak říká, že až ho pustěj, tak se do toho baráku vrátí. Protože tam bylo i zlato, stříbro. Teď už prej ví, jak na to, aby ho nedostali.
