Článek
21. 3. 2022
Nemůžu se soustředit. Vzpomínal jsem si nad ránem na to, jaké to bylo, když jsem měl srub v lese nad obcí Psáry, a proč jsem se toho srubu zbavoval. Pak mi vzpomínka přeskočila na něco jiného.
…
Tak si to tak maluju, že si na Nejvyšším soudě ČR přečtou moje dovolání. Součástí je i žádost o propuštění do vyřešení. A po desáté přijde příkaz k okamžitému propuštění. Když to neklapne, počkáme. Je ale potřeba zaznamenat, že od zdrojového skutku, kterému říkají trestný čin, už uplynulo 13 let. Od zahájení trestního stíhání a mého absolutního zbídačení uplynulo už sedm let a kousek. Definitivní rozsudek padl v červenci 2021! Tak co tu sakra dělám!? Když se to vezme podle nálezu Evropského soudu pro lidská práva a nálezu Ústavního soudu ČR, tak jsem vůbec neměl do vězení nastoupit!
…
Je první jarní den. Jak krásně musí být v Paříži.
Studená Seina se valí k moři, usměvaví Francouzi posedávají před kavárničkami, mhouří oči ve slunečním světle, klábosí a popíjejí sklenku burgundu nebo Pinot Noir. Turisti supí městem, aby všechno stihli. Jestlipak je tam i Zagorka s Margitou? Potkávali jsme se. Na jaře.
23. 3. 2022
Pracovním nástrojem soudce je zákon. Nezná-li ho, je odpovědný za neznalost. Škodí-li lidem tím, že nezná nebo překrucuje zákon, pak je trestně odpovědný. Měl by být. Neznalost zákona neomlouvá. Soudce přece pracuje na základě znalostí zákonů, validity důkazů, znalostí povahy člověka a znalostí alespoň základů psychologie. Tedy měl by… Jestliže tedy posílá do vězení, aniž zná předpis, který zcela jasně říká, že tak činit nemá, protože je to v rozporu s Úmluvou o lidských právech, a on to stejně udělá, a nedbá při svém konání ani norem a nálezů Ústavního soudu ČR, nemluvě o nedostatku důkazů potvrzujících vinu, je tedy takový arbitr trestně odpovědný za svůj čin?! Tak o tom jsem uvažoval dnes nad ránem. Občan musí zákony znát, jinak se vystavuje možnosti postihu. A moje soudkyně je znát nemusí? Směšné!
…
Mám k dispozici půl stolu na půl dne. Pak přijde spolubydlící, a protože při psaní sedím na jeho posteli, musím vstát a čekat zas až do rána, než odejde do té otrocké práce.
Vzpomínka na mou pubertu. Rok 1968:
Začal jsem chodit do hospod. Zvlášť se mi líbila Smetanka. Chodilo se tam po schůdkách, jakoby do sklepa. Nora. Kousíček nad Rozhlasem. Když přijel Rus na tanku, zrovna jsem tam seděl s klukama, kecali jsme a chlemtali pivo. Slyšeli jsme nějaký velký rachot. Vyběhli ven. Na Vinohradské byl tank. Jen tak. Jeden z kluků, myslím, že to byl Vašek, zařval: „Počkejte!“ Vletěl do jednoho baráku a vrátil se se sekyrou v ruce. Dal mi zapalovač, a jak jsme se blížili k tomu tanku, stačil mi říct, že až namočí hadr do nafty, mám ho zapálit. Vší silou se rozmáchl a zaťal sekeru do sudu. Začala z něj crčet nafta. Namočil hadr, co vytáh z kapsy, a já škrtnul. Vašek hodil hadr na záď tanku, na sud, ze kterého vytékalo palivo. A pak už si jen pamatuju, jak nás dva starší chlápci odtáhli do nejbližšího vchodu, tam nám dali pár pohlavků a křičeli: „Vy kluci pitomí! Víte, co se vám mohlo stát?!“ Muzeum bylo rozstřílené. Tank hořel…
A já nastoupil do učňáku v Malešicích. Já a zahradník?! To snad ne! Bylo nás tam takových pět, co jsme se nechtěli naučit kouřit, mluvit sprostě a být nevzdělanými pitomci. Hned od prváku jsme říkali, že chceme na vysokou. Chodili jsme do Národní galerie, teď se mi vybavilo povídání o nádherném obrazu Albrechta Dürera Růžencová slavnost, zvali nás i na semináře o moderním umění. Pamatuju se, jak nám promítali belgické filmy. Umělec „maloval“ přímo na filmový pás, „ryl“ do něj v temné komoře a pak ten film vyvolal. Naše třídní z nás byla na mrtvici. Učila český jazyk, příjmením Brabcová. Teda byla na mrtvici především ze mě. Protože Mirek vždycky vypadal jako slušně vychovaný mládenec. Tři z nás, Mirek, Ríša a já, jsme to nakonec dokázali. Mirek vystudoval zahradní architekturu, Ríšu, protože byl buržoazní dítě (rodiče měli v Nuslích barák, který jim po únoru 48 sebrali, minusové znamínko ale zůstalo), toho přijali na Vysokou školu zemědělskou až na třetí pokus, a já vystudoval žurnalistiku na Univerzitě Karlově.
27. 3. 2022
Nabídli mi 3 cigára za večeři. Nekouřím od čtrnácti let. Po oddělení se o mně povídá, že jsem taková šedá myš. To je dobře. Za nikým nechodím, s nikým se nebavím. Nikomu nic nedlužím, a to je vlastně hrozně štve, protože na mě nemaj páku. Měl bych začít psát referáty na téma: Dobrý člověk, Pojistná událost a Reklamace spotřebního zboží… Bože, kolik dnů tu ještě budu?
29. 3. 2022
Asi tady shniju! Justice je absolutně mimo autority. Každý soudce si dělá, co chce. Včera volala Jitka na ministerstvo spravedlnosti a dozvěděla se, že moje stížnost byla zapsaná. Má spisovou značku už od 22. února 2022, ale že stížností tam chodí tisíce. Nejdřív se k tomu vyjádří státní zastupitelství, pak se to vrátí na ministerstvo. Zkrátka tři čtyři měsíce nebo roky, žádná míra. A kromě toho se státní zastupitelstvo pojistilo. Je tu zákon, který říká, že oni nemusí nic řešit, dokud případ nedořeší soud. A pak, když se rozsudek soudu nebude člověku líbit, musí vyjádřit svou vůli písemně, že chce, aby to zastupitelstvo řešilo. Jsem naivní. Myslel jsem si, že když něco řekne ústavní soud, že to má váhu a propíše se to do systému. Ale jak to vypadá, Ústavní soud ČR si může přijímat, jaká chce usnesení, obecným soudům je to jedno. Napsal jsem dopis ministrovi spravedlnosti, kde jsem ho požádal, aby mým jménem podal stížnost na nerespektování nálezů Evropského soudu pro lidská práva (Pretto vers. Itálie,1983) o neadekvátně dlouhém trestním stíhání a na to navazujících nálezů Ústavního soudu ČR.
Někde jsme po listopadu 89 udělali chybu.
Když se ministryní stala advokátka disentu Dagmar Burešová, nechala si ze všech soudů stáhnout kádrové materiály soudců. Zlikvidovala je, aby nikdo nevěděl, s kým a pro koho soudci pracovali. Bylo to především proto, že se domnívala, že od této chvíle se bude soudit spravedlivě. Kolik dnešních soudců bylo před třiceti lety kádrovou rezervou? Byli mladí, perspektivní a zocelení v třídním boji. Čas oponou trhnul a teď měli najednou soudit nezávisle. Bez berličky, bez strany a StB, o jejíchž moc opírali všechna svá rozhodnutí. A těch, tehdy mladých, je v dnešní justici ještě hodně, uvážíme-li, že soudce může pracovat do 70 let! Na fakultě se adepti práva učí, že soudce je nad stranami, že váží skutky dle zákona a verifikovaných důkazů. Ale najednou začali právníci z řad disidentů mluvit trochu jinak: Je nám třeba nezávislých státních zástupců! A korunu tomu nasadila H.Marvanová-Kordová: „Pánem celého řízení před soudem je státní zástupce.“ To státním zástupcům vlezlo do palice tak, že si začali myslet, že oni jsou jedinými nositeli pravdy. Oni jediní vědí, co je a co není spravedlivé, kdo je a kdo není vinen, a nepotřebují k tomu ani důkazy. A oni to jsou, kdo řídí soudce.
31. 3. 2022
Vybavila událost stará tři měsíce.
Když jsem byl ve vězení pár dní, dostal jsem od ředitelství věznice papír o zařazení do skupiny C s ostrahou a měl tři dny na odvolání. Odvolal jsem se a jednoho dne nás autobus vezl na ulici 28. pluku k soudu. Myslel jsem, že by mě soud mohl dát do skupiny B (lepší zacházení a bez ostrahy). V zákoně byl sice limit na zařazení do mírnější skupiny. O rok jsem ho nesplňoval. Jenže jsem prvotrest, nešlo o násilný trestný čin, a to spolu z dalšími, v zákoně vyjmenovanými momenty z života odsouzeného, mluví v můj prospěch…
Byli jsme čtyři vězni a osm bachařů. Na vrátnici vyfasovali pistolky s ostrými a hned nám dozadu autobusu poslali hlášku, že můžou střílet!
Soudkyně řekla, že mi to měli vysvětlit ve věznici. A přitom mávala rozsudkem. A jelo se zpátky.
Zamrznul jsem v čase, podívám se z okna a je to, jako kdybych byl chycený v síti. Za mříží je ještě drátěnka s malými oky. Síť. Sedím u okna. Na nic nemyslím. Myslet nejde.
Moje maminka umřela na Vánoce 27. 12. 2016. A v lednu nebo únoru 2017 přijela do Vršovic její sestra. Zrovna jsem končil rekonstrukci maminčina bytu, když zazvonila. Že dala mamince náušnice a chtěla by je ještě ponosit. Vrazil jsem jí do ruky dózu se šperky. Udav se… Vzápětí vyndala doklad, že byt je její. V privatizaci ho koupila pro sestru. A teď má na něj kupce. Dává mi měsíc na vystěhování.
…
Ve Večerce jsem měl na starosti hobby, lesy a pražské zemědělství. Jednou, když jsem připravoval seriál o unikátních československých známkách, jsem se vypravil do státní firmy POFIS (Poštovní filatelistická služba). Tam mě sekretářka poslala za vedoucím obchodního oddělení. A tak jsem se seznámil s Frantou.
Nosil velké, skoro kulaté obroučky, vypadal jako tehdy ještě neexistující Harry Potter.
POFIS patřil pod ministerstvo spojů. V útrobách téhle organizace se hromadily všechny neprodané známky různých nominálních hodnot (v korunách a dříve i haléřích) z pošt, trafik a jiných obchodů. Neorazítkovaná známka, a tedy neznehodnocená známka, je cenina. A tyto, v poštovním styku neuplatněné ceniny, se někdy od roku 1956 ukládaly ve sklepeních POFIS. Hned po listopadu 1989 Franta v pasáži Hvězda otevřel prodejnu Hvězdička, kde jste mohli před vánocemi koupit dětem krásně barvotiskové šunty, známky s Disneyovskými postavičkami. K úžasu všech to byl obrovský kasovní úspěch. Lidé se o tyhle bezcenné pozdravy ze Západu doslova rvali. Dětem pod stromeček.
Seznámil jsem Františka s tajemníkem ministra a ministerstva spojů ing.Vincenta N. Ti dva se domluvili, že Franta půjde pracovat na ministerstvo jako vedoucí známkové tvorby. Dohodli se i na tom, co bude s POFISem. O tu organizaci vlastně nikdo nestál. Nikdo o ní totiž nic moc nevěděl. A tak jí František s pomocí ing.Vincenta N. privatizoval. Byl to majstrštyk! POFISu totiž patřil dům Na Příkopech. Pořádně ale tahle úspěšná privatizace Frantovi nasypala až při rozpadu republiky. Státní banka České republiky vyzvala všechny, kteří vlastnili nějaké ceniny z doby existence Československa, aby je vrátili do banky. K likvidaci. V kurzu 1 nominální Československá koruna ku 1 koruně České republiky. Tak se František zbavil uskladněných známek. A dům pronajal coby hotel a prodejny luxusního zboží…
5. 4. 2022
Tady snad vysychá mozek. Jak je to prostředí a lidi deprimující! Když si nevybavíš nějakou vzpomínku, tak o ní můžeš i přijít. Když nepoužíváš mozek, hloupneš. Dědeček Mark Abrahám říkal, že orgán, který člověk nepoužívá, krní. A hlupství je tu vidět in natura.
„Není vám tu dobře, co?! To víš, co děláte nám tam venku vy, to děláme my vám tady!“ Říkal jeden starý bachař, „vychovatel“ a lidový mudrc. A dodával: „Spravedlnost neexistuje. Někdo se narodí bez ruky, někdo se narodí bohatejm, jinej chudejm. A nikdo neví proč.“
Vojta
Před šesti lety mu umřela žena. Zůstal sám se dvěma dětma. Tři a šest let. Na mozku mu našli krevní sraženinu. Šel na operaci. Dopadlo to ok. Začal fungovat. Každý den vozil děti do školky a školy. Pak si sháněl práci. Vybodovali ho. Kluci si totiž v autě hráli s pásy, odepínali, zapínali, prostě blbli. Vojta, i když ho vybodovali, vozil děti autem dál. Sebrali mu řidičák. Jak to jinak měl ale dělat? Vozil je do školy, ze školy a školky domů. Tak mu dali mařenku (maření úředního rozhodnutí) a šel si sednout na dva roky! Na Bytíz!
Mireček
Takovej jednodušší kluk, s těžkou duševní poruchou. Když na něj někdo zvýšil hlas, tak se vypnul a třeba měsíc jen bloumal po chodbě, neodpovídal, přestal mluvit. A pak se z ničeho nic zapnul… V Penny ukrad za covidu brýle. Chtěl si vzít nějakou konzervu, ale neviděl na text. Když ho ochranka chytla, brýle vrátil. Dostal 20 měsíců natvrdo. Na Bytíze. Ne léčit. Vzít ho na pozorování. Ne! Trestat! Na co přemýšlet o souvislostech, že?! K tomu tu přece soudce zřejmě není!
…
Když jsem dálkově studoval na Fakultě žurnalistiky UK, chodili jsme s Bohouškem a ještě pár klukama do hospody U Zpěváčků. Je za Národním divadlem. A každý pátek odpoledne byla ve škole politická ekonomie. Z toho předmětu byl zápočet, kterej se přičítal k nějakým důležitejm zkouškám. Děvčata včas dopíjela pivko a chtěla nás odvést s sebou. Jen nás tam holky zapište, říkával Bohoušek. Vždycky mávnul rukou, podíval se na mě a dodal: To víš, kdo pije málo piva, musí se hodně učit. A děvčata většinou odcházela s nepořízenou. Jednou jsme se ale nechali ukecat. Nasoukali se do lavic. Usnul jsem téměř okamžitě a začal chrápat. Za chvíli mě budí žďuchanec od souseda. Automaticky zvedám ruku. „Zatímco jiní tu chrápou, tady soudruh je aktivní,“ zazněl hlas přednášejícího. „Tak nám povězte, co je podstatou tak důležité kategorie politické ekonomie, jakou je chozrasčot.“ „Promiňte, je to blbost. Rozpočet a příprava státního a jednotlivých oborových rozpočtů, je základem každý ekonomiky. A proč tomu říkat jinak, to fakt nevim.“ „Pojďte sem,“ skoro zavelel asák. Došel jsem k němu a on mi povídá: „Máte pravdu. Tady, mezi dálkaři, si to můžeme říkat, ale před denními studenty o tom takhle nemluvte, mohli by vás ze školy vyhodit.“ Po těch slovech jsem pochopil, že se něco děje, něco mění. Dalším významným signálem byla zkouška z estetiky. Hezká asistentka katedry estetiky mi položila sugestivní otázku: „Vysvětlete vztah mezi obsahem a formou z pohledu marxleninské estetiky.“ Pozorně jsem se na ní podíval. „V marxistické estetice je vždy obsah nadřazen formě. Ale dovolte mi, abych na několika příkladech z dějin literatury ukázal, že jde o mylnou premisu. V dějinách literatury, a vlastně i umění obecně, je jen několik základních témat, základních obsahů. Vezměme si, jako příklad, Shakespearovo drama Romeo a Julie. Toto téma bylo v dějinách literatury ztvárněno nesčetněkrát. A to různými autory. Ale nám se obecně vrylo do paměti zpracování Shakespeara. To tedy znamená, že forma zdůraznila a zesílila obsah díla. Dalším příkladem může být třeba Faust. V německé literatuře je toto téma známo dávno, například ve zlidovělém anonymizovaném díle URFAUST, ale nám je mnohem bližší a srozumitelnější zpracování Goethovo. Takže ona poučka, že forma vždy následuje obsah, je mylná.“ Asistentka si mě prohlédla, jestli jí vlastně nezkouším, a rozhlídla se po místnosti. Ne, nikdo nás neposlouchal. Naklonila se ke mně: „Dejte mi index, máte to za jedna.“ Signály o přicházejících změnách byly sice nezřetelné, ale jasné.
Blížil se listopad 89 a jakýsi ing. V. Klaus z Prognostického ústavu ČSAV v Praze si vyjel do rakouské metropole. Bylo to, tuším, v říjnu. A hned jak vkročil do Vídně, odchytila ho rakouská televize. A v ní tento Klaus prohlásil, že on, jako fundovaný ekonom dávno pochopil, že socialistické hospodářství je skvělé, že není nad centrální řízení a plánování! Že do několika let dohoníme a předhoníme i takové země, jako je Rakousko, a budeme žít v blahobytu. Především díky prozíravému vedení naší komu-nistické strany.
V té době změny ve společnosti museli vnímat i dva vězni, Ivo a Fidelis. Ten první seděl, protože jako vedoucí pražského lahůdkářství, kde se dalo sehnat cokoli, měl maňasa půl milionu. Dostal půl roku natvrdo. Tomu druhému, který byl obchodním náměstkem Památníku národního písemnictví na Strahově, se „ztrácely“ vzácné staré tisky. Kvalifikovali to jako rozkrádání socialistického vlastnictví a dostal taky půl roku.
My a čas jsme trhli oponou.
Při jednom vystoupení předsedy vlády Čalfy o ekonomických a hospodářsky nutných změnách ve společnosti, o rozvoji soukromého podnikání a přeměně rigidního a zastaralého systému řízení ekonomiky, se za Čalfou objevil, coby jeho poradce ve vyjmenované agendě, Fidelis. To vám byl ve Špalíčku v Občanském fóru poprask! A pak stačil jeden telefonát a Fíďa byl bez práce. Čórnul všechny rozpracované materiály, které s týmem připravoval k zasedání vlády. Hlavním tématem v nich byla podpora podnikání, jako základ naší ekonomiky. Ty texty se týkaly toho, jak vybruslit ze současného socialistického marasmu.
Materiály sesypal dohromady a někde na severu republiky je nechal vytisknout. Téměř přes noc byl na světě návod na to, jak založit eseróčko, akciovku a spousta dalších, do té doby neznámých, informací. Vyšly celkem tři díly brožovaných knížek o podnikání. A v knihkupectvích šly na dračku. Všechno bylo všem najednou jasné. Podnikat, a rychle zbohatnout, chtěl každý. Fíďa byl ale první, kdo vydělal. Padesát miliónů. Náš sporťák s ním chodil na tenis. A protože věděl, že námi zvolený šéfredaktor lační po prachách, přivedl milionáře do redakce. Ten nám slíbil, že dá platy ve výši dvojnásobku všem, kteří budou souhlasit s „privatizací“ novin. Vlastně ten Fiďa noviny ukradl. Vyloupl je, z vydavatelství Delta, pohrobka vydavatelství Rudé právo. Stačilo, že jsme dali výpověď ve Večerní Praze a uzavřeli pracovní smlouvu s vydavatelem Večerníku Praha, Fíďou. Měl jsem tehdy plat 17 tisíc korun čistého. A námi zvolený šéfredaktor dostal svůj první milión.
