Článek
Na tomhle ostrově Bytíz mi nestačí, když vyťukám číslo 728…, prostý dotyk slov zvenčí. Potřebuju obejmout, zabalit do houně vět a šály slov. Jinak jsem ztracenej. Tak jako teď. Jsem tu na konci světa. Bez perspektivy, bez zítřka, bez škály života. Den co den stejné zdi, stejní spolubydlící bez jakéhokoli zájmu o cokoli, kromě tabáku a nějakých pitomých prášků.
Nemůžeš si tu telefonovat, s kým chceš. Dodáš vychovateli seznam a ten ho předá k lustraci. Těm lidem někdo zavolá. Dotyčný musí potvrdit, že je s tebou spřízněn, jak píšeš v žádosti. Hloupý je, když se tomu člověku nedovolají. No, a po nějaké době (není kam spěchat, že?) ti to schválí. Ale jen příbuzné nebo družku. Takže můžu volat Jitce, Kačence a Dáše. Maximální doba telefonátu je 20 minut denně. Hovor je odposlouchávanej a nahrávanej. Člověk se tu musí pořád hlídat. Držet se zpátky, aby nezareagoval podrážděně. Být ve střehu. Neříkat víc než nicneříkající slova a věty a shluky písmen. Lidé tady jsou závistiví, podlí a z podstaty naštvaní. Projevuje se v nich agresivita primitivů. Jinakost je jim rudým hadrem. Čemu nerozumí, to je rozdráždí. Účastnil jsem se tu dvou a půl kilometrového běhu, charitativní akce, a dostal tričko. Závist byla tak obrovská, že jeden agresivní zmetek chodil před naši celu, koukal okýnkem dovnitř a neurčitě vyhrožoval. Tady ti zákonitě ztvrdne srdce, promění se i jazyk. Aby člověk přežil relativně v normálu, mozek tu zahazuje „nepotřebné“ emoce. Laskavost, soucit, pochopení. Okolí číhá na okamžik projevené slabosti, aby mohlo ublížit, aby vidělo, jak trpíš.
19. 4. 2022
Dnes má Jitunka, moje skvělá dívka, narozeniny. Vlastně už to není dívka, ale žena, můj partner do nepohody i pohody. Do nepohody, zvlášť mojí. Tady a teď. Držím v ruce další z jejích dopisů. Píše, že mě miluje a stýská se jí! „Opatruj se, buď silný, máš mojí plnou podporu…“
Jak ty dopisy pomáhaj! Pomáhaj překonávat ten marasmus a přinášejí vědomí, že za drátama je normální svět a někdo tam na mě čeká!
Ptáš se Jitko, jak to tu vypadá. Zkusím to přiblížit. Třídílné okno, střední část nejde otevřít, postranní části otevírat jdou. Za okny mříže a za mřížemi, respektive před mřížemi z pohledu zvenku, drátěnka ze silného drátu na oplocení, oka o velikosti 3 × 3 centimetry. Prý kvůli koňování. To tu ale stejně pořád probíhá. Házejí se „šípy“ napojené na smotanou strečku. Když se propojí šípy, které házejí vězni z protilehlých baráků a podaří se to, strečky se scucnou a je „most“. Po něm pak putují pytlíčky tabáku, kávy a pilulí a cukru, tak se tu přezdívá pervitinu… Svazáci to nevidí. A když to vidí, nevšímají si toho. Oni si nevšímají ani toho, kdy si muklové diktujou čísla účtů. A přitom jde o veřejně deklarované obchody s drogama. Ve chvíli, kdy na takový účet přijdou jednomu peníze, zajistí dodávku drog tomu, kdo peníze poslal. Aby peníze odešly na účet, k tomu slouží telefon. Informace o tom, že dorazily, o tom se mukl dozví také z telefonu. Od osob, které mají vězňové ke komunikaci předem schválené. Oba dva hovory jsou nahrávaný. Pak už jen opatřit drogu a dopravit na místo a obchod je uzavřen.
Atentát na komunistu
Když jsem pracoval v rozhlase, nastoupil k nám jako redaktor Pavel Paukrt. Než k nám nastoupil, dělal šoféra generálnímu řediteli Jánu Riškovi.
Riško, ten člověk, ta osoba, to byla taková onuce Vasila Biľaka. Jednou přišel Honza Rosák do práce v kraťasech. Bylo léto a v hlasatelně stanice Hvězda bylo nedýchatelně. Honza nastoupil do páter nosteru, v tom k němu přiskočil Riško. Jak to jdete oblečen do práce, soudruhu? Donutil ho, aby sjeli dolů do vrátnice. Vrátnému nařídil, aby Honzu nepouštěl do budovy, dokud nebude mít normální kalhoty a sako. „Ale soudruhu generální, mám za půl hodiny hlásit zprávy.“ „To je úplně jedno. Když přijdete pozdě, budete mít absenci a postih bude následovat. Musíte si konečně uvědomit, že prestiž vašeho zaměstnání vyžaduje odpovídající chování, jednání a oblečení.“ „Ale v hlasatelně mě nikdo nevidí a navíc je tam pětatřicet stupňů.“ „To mě, soudruhu hlasateli, taky nezajímá. Jestli se vám práce u nás nezamlouvá, rozvážeme s vámi pracovní poměr. Soudruhu vrátný, vezměte si tady od soudruha průkazku, opište číslo a referujte mi na sekret, kdy soudruh dorazí a jak bude oblečen!“ Tak to byl Ján Riško.
Ale zpátky k jeho šoférovi a mému kolegovi Pavlu Paukrtovi. On to byl hrozně hodnej kluk, ale nic moc neuměl. Učil jsem ho stříhat i natáčet. Když jsme například točili rozhovor, platila zásada, že před začátkem a po skončení si musíte natočit alespoň půl minuty ticha z místa, kde se bude rozhovor odehrávat. Ticho je všude jiné! A může se stát, že právě to ticho budete muset vlepit mezi věty, slova rozhovoru. Po jednom takovém rozhovoru, kdy si Pavel tu půlminutu ticha nenatočil, pochopil, jak je to důležité. Podstřihl slovo rozhovoru i s tečkou. Znělo to, jako by si ten člověk ukousl a spolknul jazyk. Pavel jednou přišel do práce ve velmi povznesené náladě. S řádnou kocovinou. A jako vyprošťováka si nesl pytlík rajčat. Byl začátek léta, vedro, všechna okna dokořán. Redakce měla okna směrem do dvora. A na dvoře stála nízká budova. V ní byla obrovská místnost s umakartovými stoly. Sem se po dvou letech přišel na rozhlasové komunisty podívat vedoucí tajemník Obvodního výboru KSČ v Praze 2. Komunistický aktiv, tak se takovým setkáním říkalo… Naše redakce byla ve čtvrtém patře. Pavel stál u jednoho z oken, opíral se o futro, koukal do dvora a automaticky hrábnul do pytlíku pro další rajče. Otřásl se hnusem a pomalu vytáhl ruku. V ní měl rozměklé, plesnivé rajče. S odporem tou hmotou mrsknul z okna. Rajčátko, co už dávno ztratilo svůj tvar i chuť, opsalo oblouk a skončilo svou pouť na umakartovém stole v místnosti plné komunistů.
Plesk.
Chvilku se vezlo a pak se zastavilo před vedoucím tajemníkem. Ten, podle očitých svědků, napjatě sledoval rajče už od jeho žuchnutí na stůl. Když se ale k němu blížilo, prý vyděšeně odstrčil židli a v němém úžasu zůstal stát metr od stolu. Zbledl a po vteřinách mlčení, které byly naplněny hrůzou, se rozeřval ječivou fistulí: „Sou-dru-zi! Kontra! Je tu kontra!“ Trochu se zklidnil a pokračoval. „Dneska, soudruzi, dneska jsou to, sou-druzi, rajčata. Ale zítra, zítra,“ pokračoval roztřeseným hlasem, „to můžou bejt granáty! Volejte bezpečnost. Ihned! To se musí vy-še-třit!“ Za chvíli byli policajti v redakci. Výslech za výslechem a nic. Nikdo nic nevěděl. Odešli. Po nich se u nás v místnosti zjevila taková komunistická svině, vedoucí. „Pavle, za chvíli se budou brát otisky prstů z toho rajčete. Nechcete se přece jen přiznat? Možná, že trest by byl menší.“ Nějakej dobrák jí asi řekl, že Pavel jedl rajčata…Kocovina není dobrý rádce a zatemňuje mozek. A tak ho Pavel ani moc používat nemohl. K hodu se přiznal. A soudruzi z VB to překvalifikovali jako atentát na komunistickou stranu. Byla z toho okamžitá výpověď a dlouhé hodiny na policii. Nikoho neprozradil. Nebylo koho. Naléhali. Říkali, že když řekne, kdo je hlavou toho spiknutí, dostane mírnější trest…
V rozhlase jsem více méně náhodou natrefil na takové jedno specializované pracoviště. KYPR. Byla to cenzura v aktuálním čase. Texty jsme museli odevzdávat asi ve čtyřech kopiích. A to včetně přepisu zvuku na pásku. Za hlasatelnou stanice Hvězda, v malé tmavé místnůstce bez oken, seděla manželka zpěváka Petra Rezka. Seděla a před ní bylo na panelu jedno jediné tlačítko. Vedle toho byla lampička a kopie textů, materiálů do vysílání. A byly tu také veliké reproduktory. Kdyby se kdokoli v hlasatelně odchýlil od textu nebo kdyby se z pásku ozvalo něco jiného, než bylo na kopii textu, manželka, bohužel jsem zapomněl její jméno, by bývala byla zmáčkla KYPR. To zmáčknutí by aktivovalo předtočenou hudbu a zároveň by se automaticky vypnul zvuk v hlasatelně a zastavily se roztočené pásky. Hlasatel by do mikrofonu musel vysvětlit, že došlo k technické závadě ve vysílání a omluvit se posluchačům. No, a pak by padaly hlavy.
Vedení redakce mi sdělilo, že jestli chci i nadále pracovat v rozhlase, musím si dodělat vzdělání. A protože mě z denního studia vyrazili už dávno, dostal jsem doporučení studovat na Fakultě žurnalistiky Univerzity Karlovy znova od začátku, jako dálkař. Fakulta sídlila před Národním divadlem a my s Bohouškem jsme hojně chodili studovat za Národní divadlo, do hospody U Zpěváčků. A tady mě začal Bohouš lanařit, abych přešel z rozhlasu do Večerní Prahy. Že potřebujou redaktora do zpravodajství. Základní podmínkou pro přestup bylo, aby za mě noviny zaplatily, co jsem prostudoval. Stalo se.
Seděl jsem u okna na Bytíze a držel dopis od Dáši.
„…dneska jsem v práci, všichni už odešli, a tak budu moci v klidu dopsat tenhle dopis. Jsem ostuda, píšu málo, ale velmi často na tebe myslím a doufám, že to ve zdraví překonáš. Nejhorší už máš asi za sebou, a tak už jenom nějak přežít tu nekonečnou nudu, strávit „kolegy“ a nezbláznit se z toho…Kačenka je v pohodě. Asi by byla pomalu ráda, kdyby Maxík poklekl a daroval jí zásnubní prstýnek. Tak jsem zvědavá… Drž se, prosím!“
18. dubna ráno zemřel tatínek mé milované Jitunky. Bylo mu osmdesát let. Znal jsem ho jako veselého a milého člověka, který mně osobně několikrát velmi výrazně pomohl. Sportoval. Jitunka ho má natočeného na běžkách.
Nemohu při tom nevzpomenout na svého tatínka, který už tu pro mě není víc než pět let. Na svou vesmírnou odyseu se vypravil ve svých 86 letech.
Když jsem ho dostal do soukromé eldéenky na Dobříši, myslel jsem, že o něj bude dobře postaráno. Ale mýlil jsem se. Prvním malým detailem, který mě měl upozornit, že není něco v pořádku, i když pobyt stál 10 tisíc korun měsíčně, bylo to, že jsem musel vozit tátovi toaletní papír. Kromě toho jídlo, které tu vařili, se nedalo pozřít. A tak jsem tatínkovi dva až tři krát týdně plnil lednici. Ale někdo, zřejmě personál, mu jí vyprazdňoval. Mizela šunka, sýr, anglická slanina. Jediné, co zůstávalo byly jogurty. A sestřičky si mi stále stěžovali, že po večerech za nimi táta chodí a žebrá o suchý chleba, že má hlad…
Ale teď se vrátím v čase, abych vysvětlil, jak se do té eldéenky dostal a že jiná možnost tu nebyla. On už v té době měl poměrně rozvinutou demenci. Měl problémy s orientací. Jednoho dne se z pečovateláku v Petrovicích vypravil na poštu pro důchod. A vrátná, i když o jeho demenci věděla, ho pustila. Tatínek pobral důchod a bylo to silné hnutí mysli, co mu řeklo, aby se jel podívat za jednou ze svých velkých lásek. Járou Zahradníkovou. To se stalo ráno. Odpoledne mi volala osoba, co chviličku s tatínkem byla, žila… Že zaměstnanci Pečovatelského domu v Petrovicích hledají tatínka. V té době jsem bydlel v Jarkovicích, u druhého konopišťského rybníka Papírna. Skočil jsem do auta, jel do Petrovic a celou noc jsem tátu hledal, mluvil z bezdomáčema, seděl s nima u ohýnku a někteří se sami zvedli a obešli temné noční okolí. Bylo tam plno děr, skla a bordelu. Někdy k ránu jsem zajel do pečovateláku a domluvili jsme se, že uvědomí policii. Jel jsem se vyspat. Po cestě mi ale někdo volal, že tátu odvezla záchranka do Vojenské nemocnice ve Střešovicích. Našli ho nad ránem kdesi v parčíku na Praze 5, spal na lavičce. V nemocnici jsem zjistil, že ho někdo v tom parku okradl. V peněžence mu zůstaly dva tisíce z patnácti.
Byl v pořádku, jen trochu zablácený a v igelitce chyběla bonboniéra, doklad zůstal. Primář neurologie mi povídal, že si otce můžu už zítra odvézt do domácího ošetření. Vysvětlil jsem doktorovi, že se o tátu nemůžu starat, protože nemám nikoho, kdo by s ním byl celý den, tedy v době, kdy budu v práci. „U nás může zůstat maximálně tři dny. Tak si to nějak zařiďte. To lůžko potřebujeme.“ Jel jsem za ředitelkou Pečovatelského domu v Petrovicích. Řekla mi, že po tom incidentu, co otec způsobil, už ho tam nechtějí. A abych ho co nejrychleji vystěhoval, aby mohli jeho byt nabídnout jinému. „Budu si na vás stěžovat,“ vypadlo ze mě. „Zanedbali jste péči. Vůbec jste ho neměli pouštět ven, když znáte jeho diagnózu.“ Že prý si stěžovat můžu, ale že mi dává týden na vystěhování. Napsal jsem stížnost, odvezl ji na úřad a jel za doktorem Ptáčkem do eldéenky ve Vršovicích. Byl to můj urolog a taky ředitel zařízení, kde tou dobou už ležela maminka. Doktor slíbil, že se pokusí pomoci. Jel jsem zpátky do Střešovic. Táta byl naprosto vysmátý. Jen se divil, co mu to pořád dělají za vyšetření? Chtěl k sobě. Domů. Do pečovateláku. Do toho volal doktor Ptáček, že mi chtěl vyhovět, ale stav na mužském oddělení je na sto dvaceti procentech obsazenosti a další klienty přijímat nemůže.
Pak přišel sociálně-medicínský pracovník, a když viděl, že se sotva držím na nohou, pozval mě na kafe do svého kanclu. Tam mi vysvětlil, tedy snažil se o to, že nemocnice to tatínkovo lůžko opravdu potřebuje. A on že je tu od toho, aby mi pomohl. Na znamení své aktivity odložil rozpitou kávu a začal obtelefonovávat eldéenky po republice. „Pane Veselý,“ obrátil se ke mně se spokojeným výrazem, „něco bych pro vašeho tatínka měl. Je to kousíček za Brnem.“ Spadla mi čelist. Představil jsem si ten trojúhelník: Konopiště-Praha Vršovice-Brno. Kolikrát týdně bych asi mohl jezdit za mámou a pak za tátou? „Ještě čekám, že zavolají z Pleše, abychom měli na výběr,“ zašveholil spokojeně socmedprac. Už jsem se chtěl rozloučit a jít za tátou. Zazvonil telefon. „Tak, to byla soukromá eldéenka na Dobříši. Nástup možný ihned, akorát, že to stojí deset tisíc měsíčně.“ „Tak jim, prosím napište nebo zavolejte, že tam zítra po obědě tatínka přivezu.“
Moje školní docházka: Když jsem navštěvoval pátou třídu, stříleli jsme na dvoře vrabce. Sedávali na popelnici. Byla tam spoustu drobečků. Jednou jsme omylem střelili sýkorku. Přiběhl rozzlobený důchodce, pan Procházka. Zahnal nás do baráku, sebral mrtvolku a řval něco o škole. Druhý den tam byl. Vtrhnul zrovna do hodiny vlastivědy. Vyndal z kapsy posmrkaný kapesník, položil ho na stůl před učitelku a vybalil mrtvolku. Štítivě jí zvedl za nožičku a výhružně řval: „Tady je výsledek vaší výchovy. Rozumíte! Tady vidíte, kam ta vaše socialistická škola žáčky vede! Zabíjejí zpěvné ptactvo! Toto jsou oni.“ Ukázal na nás. „Lehký, Martinec, Veselý,“ špitla polohlasem učitelka. Podívali jsme se s klukama po sobě. Učitelka nás postavila do latě. Dala nám domácí úkol. Napsat cosi o sýkorkách. A do žákovské přibyla poznámka.
Sešli jsme se odpoledne ve sklepě. Vystolicovali se na Rudé právo. Zabalili, dali na rohožku Procházkovi. Zapálili noviny, zazvonili a běželi se schovat za kabinu výtahu. Procházka otevřel dveře, a když viděl, že mu pod nohama hoří noviny, začal po nich zuřivě dupat…
Ale největší zásek dostal můj vztah ke škole o rok později. Celou neděli jsem se učil text o bourci morušovém. Slovo od slova. Chtěl jsem dokázat, že školu zvládám levou zadní. V pondělí jsme začínali vlastivědou. Přišel jsem pozdě. Učitelka mě postavila do kouta. Po odvykládání nové látky mě tasila. Holky z prvních lavic si otevřely učebnici, vždycky mi musely napovídat. A teď jen koukaly s otevřenou pusou, v úžasu nevěřícně kroutily hlavama. Exceloval jsem. „Za jedna, Veselý. Překvapil jsi mě.“ Zvládnul jsem to. Chválil jsem sám sebe! Ale nějak se mi rozleželo. Pochopil jsem, že učit se nazpaměť, je blbost. A hlavně mě to ani trošku nebavilo. Biflovat se něco jenom proto, že to tak učitelé chtěj. Stejně jsem vždycky tu nabiflovanou látku za pár měsíců zapomněl. A tomu odpovídaly i moje další výsledky.
