Článek
2. 5. 2022
Už jsem tady skoro sto čtyřicet dní. Vyměnil jsem ložnici, když v té původní na mě jeden spoluvězeň začal nasazovat. Rozhodil mi ustlanou postel a zvýšeným hlasem říkal, že to smrdí, že se nekoupu. Byl to vězeň, co zabil člověka.
Takže jak má asi člověk reagovat?
„Ahoj miláčku…prakticky už nežiju tak, jak bych si představovala, celý měsíc…Je to jako zlý sen, nejraději bych se probudila a vše bylo jako dřív. Ty z vězení a taťka na živu. Jsem velmi, velmi nešťastná, pořád brečím, nemohu přijmout tu šílenou skutečnost, že už ho nikdy neuvidím. Moc mi oba chybíte…Miluji tě. Tvá Jitunka.“
18. 5. 2022
V rozhlase dnes ráno na Radiu plus byl pořad o budoucnosti energetických potřeb v republice. Mluvilo se o rozšíření solárů, větrných elektráren a možnostech skladování energie. Zajímavé téma. Ale nemluvilo se o budování ostrovní energetické sítě, kdy každé město by bylo jedno energetické hnízdo. Nezávislé! A zajímala by mě i možnost budování malých kombinovaných zdrojů. Propojení výroby energie mikroatomových reaktorů s výrobou energie z bioplynových stanic, které musí stát blíž k vesnickým sídlům (kvůli „krmení“). Kromě toho jsou i velmi zajímavé úvahy o využití tepelných čerpadel typu země-voda, s hlubokým uložením čidla, použitím dopravních prostředků na bioplyn, budování zásobníků na bioplyn i ostatní energie. Ukládání vyhořelého paliva do země mi přijde jako velmi nebezpečné. Co myšlenka vynést to do mezihvězdného prostoru a odpálit?
Mrznou mi tu klouby na rukou. Asi si z basy přivezu revma. To si vozili lidi z vězení někdy v minulých stoletích. Ale co mám dělat? Nádobí si tu mejeme v ledové vodě, místo jaru se používá mýdlo, jar není. Teda, někdo na oddíle ho fasuje, ale nechává si ho pro sebe.
Moje první manželka se jmenovala Táňa. Poznali jsme se na horách, v Krkonoších. Na Zahrádkách. Byla tam se svou partou kluků. V té době sama, protože její chlapec, Martin, odjel za svou babičkou do Švýcarska. Tvořili spolu krásný pár, jak mi později řekl Karel, který mi šel za svědka. Blížil se Silvestr a já na té boudě byl s Pavlem, studoval na AVU sochařinu. Sesedli jsme se k jednomu stolu a pili a vyprávěli a vyprávěli a pili. Koukal jsem po Táně. Později mi řekla, že jsem jí oslovil především tím, jak jsem přes loket, nalíval víno z demižonu. A taky to, že jsem měl Mělník. Taky tu vinařskou školu vystudovala. Jako ostatně spousta známejch lidí. Vráťa Brabenec, Mejla Hlavsa, Sváťa Karásek. Dali jsme si s Táňou rande v polovině ledna u Orloje. Přišla! Vzal jsem jí na mejdan k Aničce, bydlela ve Vodičkově ulici. Přišel i Karel. Ten byl ve vojenském stejnokroji. Právě absolvoval jednoroční vojenskou službu v Armádním studiu. Maloval nějaké vojenské motivy v ateliérech kousek od mého tehdejšího bydliště ve Vršovicích, v ulici Na Louži. Táňa měla byt po babičce. V Nuslích, v Čestmírově ulici. Vedle hospody U Poupěte. Starý komunální byt, kde pod jedním uzavřením byly dvě bytové jednotky, každá o jedné veliké místnosti, se společnou chodbou a společným záchodem.
Bydlela v místnosti proti vchodu, v druhé bydlel jakýsi Zdenek Chochole. Zpiťar, nemakačenko, příživa a šikovnej kominík, který denně sedával U Poupěte. A když někdo chtěl vymést komín nebo nějaké další kominické práce, byl ihned k dispozici, tedy pokud nebyl ve vězení za příživu. To byl pragraf, který říkal, že kdo nepracuje, je příživník společnosti, parazituje na ní a zaslouží si trest 6 měsíců natvrdo. Pracovat museli všichni. Byt Chocholeho, místnost o málo menší než byt Táni, byla díra, která když Zdeněk otevřel dveře na chodbu, smrděla až ke vchodovým dveřím. Byl tam sporák, postel, stůl, židle a kre-denc. Zdeněk si topil sporákem, respektive troubou, a když se vracel od Poupěte, což bylo denně po zavíračce, nechodil na záchod, močil do trouby. Nikdy neotvíral okna.
Byt Táni byl rozdělenej skříněmi na dvě místnosti. Vepředu u dveří byl sporák. Místnost měla dvě okna, mezi nimi stůl a po jeho stranách dvě křesílka. A byl tam taky Boubliš. Kříženec drsnosrstého jezevčíka a francouzského buldočka.
Netrvalo dlouho a požádal jsem Táňu o ruku. A byla svatba. Velká! Její tatínek, šéf dopravní policie v Praze 1, si od ministra vnitra půjčil šestsettřináctku. Byla hostina s rodinama. A večer se nás v bytě Táni sešlo na třicet. Tchán přivezl vyprošťovací gulášek na ráno. A „holyvůdský“ večírek začal. Pavel Kraus vzal do ruky krajíc chleba s máslem a černým kaviárem a hodil ho po Pavlovi, který seděl proti němu. Všichni se okamžitě přidali.
Táňa nemohla mít děti. I když jsme se o to pokoušeli pořád. Moje maminka dokonce našla specialistu, který operoval neprůchodnost vejcovodů laparoskopicky. Ale ani to nepomohlo. Domluvili jsme se na adopci. Na příslušném úřadě mi řekli, že proces adopce potrvá tři roky.
Chocholeho odvezli s tuberou do nemocnice. Využil jsem toho a sehnal mu byt 1+0 o pár ulic dál a nám s Táňou povolení o sloučení dvou bytových jednotek do jedné. Udělal jsem nad skříněma postel, ukotvenou ve stěnách a stropě. Po přestěhování Zdeňka jsme byt dezinfikovali a z jeho bytu udělali kuchyň. A vedle nás se odstěhovali sousedi z menšího 1+1. Šéf byťáku, našinec od pohledu, nějaký ing.Wágner, mi zařídil povolení ke sloučení a tak vznikl obrbyt. Krásný 3+1, s velkou koupelnou a velkou halou. Asi na 100 metrech čtverečních plochy. Táňa se pilně učila francouzsky a já sháněl překlady. Chodili jsme do kina Morava, jezdili do Jarkovic a makat na zahrádku Tániných rodičů do zahrádkářské kolonie v Řeporyjích. V té době jsem nastoupil do rozhlasu.
Začátkem roku 90 mi Táňa řekla, že by ráda navštívila kamarádku Evu v Mnichově. A že spolu pojedou na hory. Asi za deset dní se vrátila. Hned ve dveřích mi vynadala, že není vytřeno. A odešla s Bretou I., nástupcem Boubliše, ven. Začal jsem vytírat a zavadil hadrem o věšák, na který pověsila péřovku. A z té vypadly švýcarské franky. Takže byla za Martinem ve Švajcu a bála se mi to říct, pomyslel jsem si. Když se vrátila z procházky, řekl jsem jí, že vím, že nebyla za Evou. Prý za ním jela jako za kamarádem. Když řekla, že nemůže mít děti, povídal, že to bude tím špatným životním prostředím a že to zařídí, že nám s Táňou zaplatí kliniku. Velkorysost ji tak ohromila, že si s ním vlezla do postele… Rozvedli jsme se a za pár dní po rozvodu měla Táňa svatbu tam, kde jsme se brali my. Ale to už je jiná historie…
„Milý Josífku…mamka i Verunka tě moc pozdravují, přejí mnoho sil k přežití tam za zdí…Vlastně máme výročí příští týden a ty tam budeš už půl roku. Strašný a krutý. Moc na tebe myslím. Pláču, stýská se mi po tobě, i po taťkovi. Opatruj se, lásko moje. MILUJI TĚ!!!“
7. 6. 2022
Tady, v téhle konkrétní base, sedí hodně kluků, co nějakým způsobem přišli do styku z drogama. Ostatně jsem to viděl už na Pankráci. Jenom jich tam nebylo tolik. Už na Pankráci mě seznamovali s fungováním drog a dokonce se tam našel jeden, co se mi snažil vysvětlit, jak se vaří perník. Nepochopil jsem to a postup si nezapamatoval…
Na Bytíze ty drogisty berou jako nemocný lidi. Mají tu volnější režim. Když je lepší počasí, jsou venku, hrajou fotbal nebo nohejbal. Protože mě k těm kopálistům vychovatel bral, abych si užil sluníčka, trochu jsem se s nima i kamarádil. A tak mi na vycházkách vyprávěli neuvěřitelné věci: Chodili na substituční léčbu. „A že nevíš, jak se na substituci dá vydělat? Třeba na tabáček,“ vychloubal se Joža. „Na tom se dá vydělat?“ Překvapeně jsem na něj zíral. „Je to jednoduchý. Než půjdu vypít pravidelnou dávku, dám si do huby vatovej tampon. Sestra na středisku kontroluje, že to vypiju. Tak tu lahvičku vyklopím do huby tak, aby mi obsah natekl do toho tamponu. Pak jenom před sestrou polknu, aby viděla, že jsem to vopravdu vypil. A na baráku si vyndám ten nacucanej tampon a vyměním ho za dva nebo tři třiceti gramový tabáky. Dobrý, ne?“
9. 6. 2022
Na kuchyni pracoval jeden vězeň jako kuchař. No, on to nebyl kuchař, byl vyučenej klempíř. Aby věznice ušetřila, zařazuje na práci v kuchyni lidi, kteří si nemohou nárokovat platovou třídu vyučeného kuchaře. Takže tam pracovali automechanici a zedníci. Kuchaři pracovali na lešení. A tenhle týpek už seděl fakt dlouho a lezlo mu to na mozek. V popelnici, která byla vedle kuchyně, udělal díru, „vycpal“ jí kousky molitanu a do takhle upravené díry v popelnici se ukájel. Chyt ho při tom svazák. Vyhodil ho z kuchyně a dal mu 14 dní korekce na samotce .
O minulé kuchyni zase vyprávěla jedna vychovatelka.
A po tom vyprávění jsem každý, doslova každý den, když jsme šli na oběd, trnul hrůzou. Před lety, někdy pozdě v noci, byli v kuchyni dva muklové, kteří připravovali prostor a jídlo na ráno. Ani jeden se rána nedočkal. Budova i s mukly se z ničeho nic propadla o šest set metrů. Zmizela v uranovém dole. Nikdo už je nikdy neviděl. Celej prostor věznice je poddolovanej. Kolem dokola jsou navršené zvratky z dolů. Jsou tu i výstražné cedule. Radioaktivita! Když se tu doloval uran, lépe řečeno smolinec, tak hmota, která byla velikosti pěsti, se posílala dál ke zpracování do Ruska. Ale smolinec o velikosti malíčku se vyhazoval. Leží na těch „kopcích“ kolem basy….
Vynořila se vzpomínka…
Bylo to kolem 20 listopadu 1989. Do redakce Večerní Prahy přišli nějací zachmuření soudruzi v uniformách Lidových milic. Svolali všechny do zasedačky. Tam byla televize a propojení na přehrávač kazet VHS. A že nám, jako pracovníkům sekretariátu městského výboru KSČ, musí něco promítnout. Abychom jako věděli, jak to všechno bylo doopravdy. Někdo zhasnul světla a milicionář zasunul. Televize začala problikávat a po ustálení obrazu se před našimi zraky objevila Národní třída. Kamera začala zvolna najíždět na palác Metro, kolem kterého leželo lešení. A najednou se v záběru objevili studenti. Rozdovádění studenti! A ti si začali rozebírat trubky lešení volně ležícího na chodníku. V dalších záběrech vidíme omladinu, jak mydlí hochy z hrdinného Pohotovostního pluku VB. Do krve. Konec filmu. Někdo rozsvítil. „Tak takhle to, soudruzi, bylo doopravdy. Nevěřte buržoazní propagandě imperialistických štvavých vysílaček. Nevěřte Rádiu Svobodná Evropa!“
Já na té Národní byl, viděl a zažil, jak to bylo. A takovou zrůdnost, jakou bylo to, co předvedli uniformovaní soudruzi na té kazetě, to jsem si ani v nejbujnější fantazii neuměl představit.
Po pár letech jsem v knize rozhovorů Poražení a vítězové četl rozhovor s Hegenbartem, vedoucím jednoho z nejdůležitějších oddělení ÚV KSČ. O tom člověku se říkalo, že je šedou eminencí, že to on připravoval převrat zevnitř partaje. V rozhovoru se kromě jiného zmínil o tom, že si ho Jakeš s Fojtíkem zavolali a řekli, že musí sestříhat události tak, aby studenti byli ti, kteří mlátí hrdinné policisty. Hegenbart prohlásil, že to odmítl udělat…
Byly to dny plné zvratů… Volala Karča, že novináři mají sraz na náměstí Míru a pak že půjdeme do Paláce Charitas. Po náměstí se proháněly, hasičské stříkačky, ozbrojené transportéry a na nich osoby v helmách, v rukách kvéry, sirény, válka. Ve velké zasedací síni Paláce Charitas jsme si povídali o tom, co se stalo na Národní, a že takhle to dál nejde, že novinářská profese musí být svobodná. Informace musí být především pravdivé! Ale v místnosti se usadil strach. Strach z toho, co bude! V tom do sálu vběhnul jeden tiskař a řval, že před Palácem jsou shromážděný policajti s antonama, že jim někdo musel říct, že jsme tady. A že nás vyvede přes tiskárnu do postranních ulic.
Kolem 27. nebo 28. prosince se v redakci objevil tehdejší ideologický tajemník MV KSČ, nějaký Pázler. A povídá: „Soudruzi, mám pro vás od vedení strany jen jeden jediný vzkaz! Vstupujte do občanských fór! Strana vám to nikdy nezapomene.“ A odešel…do historie.
A přidám vzpomínku z roku 90-91…
V té době, kdy se rozjížděla velká privatizace, ing.V. Klaus zakázal privatizovat banky. Jeho nejbližší, lační a hladoví, mu radili, jak „zachránit“ majetek státu, aby ho pak mohli lépe zpeněžit! Státní banky, začaly urychleně zakládat privatizační fondy. A tak se státní podniky, které měly být privatizovány prostřednictvím kuponových knížek, vrátily do majetku státu prostřednictvím fondů bank. Klaus a jeho milci tím vymysleli ekonomické perpetuum mobile.
Jiná skupina lidí mu ale říkala, že tenhle nápad moc nepřispívá k rozvoji podnikatelského prostředí. Proto Klaus „vizionářsky“ prohlásil, že když někdo přijde s podnikatelským záměrem, napsaným třeba na dvaceti řádcích, banka mu musí půjčit! “ Naši podnikatelé potřebují pomocnou ruku. Jinak ten kapitalismus nevybudujeme, sou…pánové.“ I tato Klausova svatá pravda se týkala jen jím vybraných a doporučených osob (Soudek, Stehlík a jim podobných). Přišel jsem za ředitelem Československé spořitelny v Praze. A protože jsem mu pomáhal získat zpět do majetku spořky Muzeum Klementa Gottwalda v Rytířské ulici (do roku 1948 to bylo historické sídlo Spořitelny České), věřil mi a občas se podělil i o nějakou tu zajímavou informaci. Nalil nám panáky, zhluboka se napil a povídá: „Představte si, že se ke mně objednal jeden a na papíře měl nasmolený tak zvaný podnikatelský záměr. A že na jeho realizaci jako potřebuje nějakých 200 milionů korun. Chtěl jsem ho vyhodit, ale zavolali z generálního, že mu máme požadované finanční prostředky vyplatit. Co jsem měl dělat? Vyplatili jsme. A ten člověk se vypařil. Do dnešního dne o něm nic nevíme. Tak myslím, že nám to jde k tíži.“ (Podle mých informací se okamžitě po vyplacení celé částky, odstěhoval na Korsiku.) Myslím, že je to jen jeden příklad za všechny. Stačí vzpomenout jak místopředseda federální vlády, bývalý zubař M., ano, ano, ten, co mával při zakládání ODS těma dvaceti tisícema, rezignoval na funkci. Vzápětí, spolu s panem M., který s tím nápadem přišel, privatizovali Knižní velkoobchod. A sto miliónů bylo doma… Všichni jsme zkrátka měli rovné příležitosti, že? Tak o tom přece tento ing.V.Klaus mluvil…
