Článek
Němčina bývá pragmatická volba oproti francouzštině, která je jaksi romantičtější a melodičtější. Proto volbou němčiny sledujeme nějaký cíl. Minimálně být schopní si ve Vídni nebo v Drážďanech objednat na vánočních trzích svařák v jazyce prodavačky! U francouzštiny bývá cesta cílem, ale u němčiny spíš ne.
Takže si vytyčíme cíl, naučit se německy, ale pak přijde střet s realitou. Člověk se učí jazyk, který nepoužívá, nepotřebuje a svým schopnostem proto nevěří. Ve třeťáku se sice naučil plusquamperfektum na trojku, ale když se turista zeptá, jak se dostat ze Staromáku na Václavák, raději dělá, že německy neumí ani slovo. (Co je plusquamperfektum?? - předpřítomný čas. Např. Ich hatte schon Österreich besucht bevor ich erstmal in Slowenien war).
Pro mě zůstává němčina špatným svědomím pořád, protože mi připadá, že při tom množství času stráveného ve výuce bych ji mohl a měl umět lépe. Tak se s vámi alespoň podělím o nějaké dobré i špatné způsoby, jak se v němčině zlepšit. Aby vám to plusquamperfektum přece jenom k něčemu bylo.
Abychom v tom měli nějaký řád, každý způsob oboduji dvěma hodnotami: přířůstkem znalostí, a přírůstkem sebedůvěry. Dejme tomu, že rodilý mluvčí má 100 a 100, kdežto malé dítě se zdravým sebevědomím má 0 a 50 (tzn. německy neumí vůbec, ale věří si, že se to dovede naučit a věří si, že to, co se naučilo, už dovede rovnou použít).
Začněme tím, co vám možná také němčinu spojilo s utrpením. Těmi pěti až deseti lety na základce a střední, kde se učí těch několik tabulek - der-des-dem-den, das-des-dem-das atd. Pár hodin týdně. A nakonec člověk teoreticky umí vše, prakticky neumí skoro nic. Nebo jinak řečeno, ví o všem, ale taky ví, co všechno pořádně neumí a nedokáže použít.
Znalosti: +10, sebedůvěra: -40
Naopak dva roky na prvním stupni fungovaly dobře. Tam jsme sami hodně mluvili a zpívali, méně opakovali. Možná to bylo tím, že malým dětem leze jazyk do hlavy rychleji. Možná byla jednodušší forma výuky. Nebo třeba jde hodně o pocit sebedůvěry. A zatímco jako osmiletý capart jsem měl sebedůvěry až na půdu, v osmnácti to byl cringe.
Znalosti: +5, sebedůvěra: +10
Možná (trochu překvapivě) moc nepomohly bezmála tři roky života v Berlíně. Lepší než ta střední, to jistě, ale moc velký progres také ne. Důvod asi můžu zobecnit. Každý cizinec se s tím potýká. V situaci, kdy se potkají cizinec a místňák, oba umí anglicky a cizinec se učí místní jazyk, je jen otázka času, kdy se bude mluvit anglicky. Tímto tě, milý čtenáři, nabádám, mluv s cizinci česky, pokud o to stojí, je to velmi záslužné!
Znalosti: +5, sebedůvěra: +5
Za čtvrté ještě jedno doporučení: Goethe-Institut. Absolvoval jsem kurzy B1 a C1, a musím říct, že jsou fakt dobří. Asi tam jsou i jiné didaktické techniky, mě ale potěšilo prostě to, že se v hodinách hodně mluví, tzn. že se ten jazyk aktivně používá. To mi nakonec připadá jako zdaleka nejefektivnější způsob učení se jazyka.
Znalosti: +4, sebedůvěra: +4 za každý kurz.
A jako bonus jeden způsob, který se mnohým osvědčil. Najít si holku nebo kluka, podle vašich preferencí. Je tu ale jedno úskalí. V různojazyčném páru vznikne specifický jazyk. Ten jazyk může být inspirovaný němčinou, ale obsahuje anglická nebo česká slovíčka, a taky se vyslovuje tak, jak komu zobák narostl. A ten jazyk není moc dobře srozumitelný mimo tento kontext. Takže si zvyknete mluvit tímto jazykem, ale paní v samoobsluze nebo pan průvodčí vám moc rozumět nebudou. Sebedůvěře to celkově velmi prospěje, ale vliv na znalosti je trochu sporný. Proto musíme dát tomuto způsobu rozptyl hodnot od -5 do +5.
Znalosti: +-5, sebedůvěra: +20
Takže závěrem to shrnu: čím je větší převis teorie nad zkušeností, tím víc se člověku nechce mluvit. A čím víc se člověku nechce mluvit, tím méně mluví a ten převis jeho teorie se rozpadá a zasype jeho zkušenosti.
Tedy vzhůru do Drážďan a směle „Ein Glühwein, bitte!“ Pak i pár těch učebnicových frází - „wie heißt du?“, „wie geht's?“, „woher kommst du?“, „du hast schöne Haare.“ To plusquamperfektum vám ze začátku odpustí, a po pár Glühweinech se třeba objeví samo.
