Adolf Hitler aneb 8 kroků, jak se ztroskotanec stal vládcem Evropy

Hitler roku 1910 je nezaměstnaný, vyhozený od přijímacích zkoušek na univerzitu. Žije v chudinském domě a přivydělává si prodejem ručně malovaných pohlednic. Před realitou se schovává na operách Richarda Wagnera. Svět mýtů, legend a rytířů má jasný řád a je mu útěchou proti chaotické, kosmopolitní Vídni, ve které pro Hitlera není místo.

Hitler roku 1940 vládne území od Bretaně po Varšavu, a od Grazu po Nordkapp. Včetně oné Vídně, která ho kdysi potupila. Francii, která nedávno potupila celé Německo, diktuje podmínky kapitulace. Připravuje ofenzívu na Velkou Británii a Sovětský svaz. Zdá se, že je skutečně vyvolený pro ovládnutí světa, a plánuje monumentální nové hlavní město své celosvětové říše. Ponechme stranou, že ta říše od tohoto momentu nepřežila ani pět let. Položme si otázku: co těch třicet uplynulých let dělal?

Znechucený a ponížený Vídní, Hitler se roku 1913 přestěhoval do Mnichova, od kterého si sliboval „němečtější“ prostředí i lepší příležitosti pro své umělecké ambice. Nicméně, rok nato vypukla První světová válka a Hitler narukoval jako dobrovolník.

Jako voják předával zprávy mezi zákopy. To byla velmi nebezpečná práce, ačkoliv se neúčastnil frontálních útoků. Přebíhání mezi zákopy pod nepřátelskou palbou znamenalo neustálé ohrožení života. Ve službě byl také roku 1916 a 1918 těžce zraněn. A za svou vytrvalou spolehlivou službu byl vyznamenán železným křížem první třídy.

Konec války pro Hitlera znamená odchod do civilu, protože Výmarská republika má armádu omezenou na 100 tisíc vojáků a pro něj místo není. Nemá žádnou valnou kvalifikaci pro civilní život, a stane se policejním informátorem a špehuje shromáždění politických radikálů. A tak se dostane na shromáždění jakési Německé dělnické strany, DAP. Shromáždění jej však natolik uchvátí, že do strany vstoupí.

Později se strana přejmenuje na NSDAP a Hitler se stane jejím předsedou. Nicméně, strana zatím neprosazuje Hitlera jako vůdce národa, ale Ericha von Ludendorffa, všeobecně uznávaného generála císařské armády. NSDAP čeká na příležitost uchopit moc násilím.

Příležitost přijde v roce 1923. Německo je na kolenou, Porúří je obsazené Francouzi a Belgičany, kteří si chtějí vymoci pokračování splátek válečných reparací. V reakci na to německá vláda zavádí v obsazené oblasti „pasivní odpor“, v podstatě permanentní generální stávku , a hradí mzdy nepracujících Němců. To však nedokáže Německo ufinancovat (mimojiné právě kvůli chybějícím příjmům z Porúří), a tak tiskne další a další peníze. Nastane známá katastrofická hyperinflace, kdy například bochník chleba stojí tři miliardy marek.

V této situaci kancléř Stresemann stávku v Porúří ukončí a provede měnovou reformu. Tím Německo sice ekonomicky stabilizuje, nicméně v Němcích zůstane hluboký pocit potupy. A také výčitek vůči Stresemannovi, že kapituloval před okupanty.

Za této situace se Hitler rozhodne vyvézt na vzedmutých emocích a provede puč. Obsadí pivnici Bürgerbräukeller několika stovkami ozbrojených budižkničemů z SA a prohlásí Stresemannovu vládu za sesazenou. A také vyhlásí pochod na Berlín, po vzoru Mussoliniho pochodu na Řím. Pochod však skončí ještě v Mnichově, rozstřílený policií. Hitler, Hess i von Ludendorff jsou zatčeni, Göring je vážně zraněn.

Když selže pivní puč, stojí všichni pučisté před soudem. Nejvýznamnějším z obžalovaných je generál Ludendorff. Ten se snaží trestu vyhnout a usiluje o zproštění obvinění.

V tento okamžik Hitler provede něco naprosto jiného. Neusiluje o zproštění obvinění, a naopak na sebe bere plnou odpovědnost. Puč prezentuje jako pokus o záchranu vlasti proti prohnilému, zrádnému, kapitulantskému výmarskému systému. Tím v očích veřejnosti také vymění pozici viníka za roli žalobce a buduje si obraz mučedníka trpícího za vlast.

Dostane trest 5 let vězení, a už po necelých devíti měsících je z vězení propuštěn.

Země, do které byl Hitler z vězení propuštěn, mu vyhovovala snad méně než předválečná Vídeň: hyperinflace byla zkrocena, nastala zlatá dvacátá léta a s nimi i hospodářské zotavení a celkové zklidnění společnosti. Radikála štvoucího proti Židům, Slovanům, marxistům i demokratům chtěl poslouchat jen málokdo. Jenže všeho do času.

Přišel říjen 1929, postupně dvě události, které byly začátkem konce Výmarské republiky. Nejprve 3.10.1929 umírá Gustav Stresemann, nejvýznamnnější politik Výmarské republiky. Udával vizi i směr Německa do společenství národů po První světové válce. A potom nastává pohroma. Dne 24.10.1929 přijde krach na newyorské burze a postupně se miliony Němců ocitnou bez práce. Tím se z poměrně marginální (byť už parlamentní) NSDAP stává během čtyř let dominantní síla německé politiky. A z výstředního vůdce NSDAP se stává v očích mnoha Němců prorok, který tuto pohromu celou dobu předvídal, a také spasitel, který ji dokáže vyřešit.

Tato pasáž je už poměrně známá. Německo, zmítané hospodářskou krizí, dalo Hitlerovi moc ve státě a učinilo z něj vůdce.

Tak se to zjednodušeně říká. K tomuto výkladu stojí za doplnění, že ve Výmarské republice NSDAP nikdy nezískala nadpoloviční většinu v parlamentu, tak si povězme, jak se Hitlerovi podařilo uchvátit absolutní moc.

V lednu 1933 tedy ještě potřeboval koaličního partnera a navíc podporu prezidenta Hindenburga. Obojí dostal, a stal se předsedou vlády, ve které byli z jedenácti ministrů jen tři nacisté (včetně Hitlera). K cíli mu ještě zbývalo několik kroků.

Hned po měsíci byl vypálen Reichstag. Kdokoliv požár založil - odsouzen byl holandský komunista -, posloužil nakonec pouze NSDAP. Následně byl schválen Zmocňovací zákon, který vkládal vládě (a tím zejména kancléři) do rukou pravomoci parlamentu. Tím byl parlament zcela z cesty, a Hitlerovi zbývaly dvě další překážky: prezident a armáda. Když tedy prezident Hindenburg roku 1934 zemřel, uzavřel obchod s armádou: SA bude omezena, za to zaprvé bude Hitler zastávat funkci kancléře i prezidenta (které se sloučí do nové funkce vůdce), a zadruhé mu bude armáda přísahat věrnost (dříve přísahala věrnost Ústavě a prezidentovi).

Hitler se někdy tituloval jako „vůdce a kancléř“, když se chtěl prezentovat jako legitimní pokračovatel historické tradice kancléřů a ne jako nějaký vůdce, kterýžto úřad vzniknul před pár lety a nemá žádnou tradici.

Poté, co si Hitler podrobil Německo, mohl se obrátit proti jiným zemím. V roce 1936 přikročil Hitler k „navracení hrdosti německému lidu.“

První krok se stal se bez jeho přičinění, tím bylo referendum v Sársku o tom, zda bude německé, francouzské nebo pod mezinárodním mandátem. Sársko se rozhodlo pro Německo.

Druhý krok, militarizace Porýní, byl riskantní. Měl potenciál rozpoutat válku s Francií a případně s Velkou Británií. Bohužel už obě země daly najevo přání vyhnout se válce za každou cenu. Tento přístup nejspíš způsobil i zbylé kroky.

Třetím krokem bylo připojení Rakouska v březnu 1938. I zde hrozil konflikt se Spojenci, protože spojení Německa s Rakouskem bylo Versaillskou dohodou výslovně zakázáno.

Čtvrtý a pátý krok - tedy odtržení Sudet od Československa a následné pohlcení zbytku Čech je všeobecně známý.

Poslední zbytky Velkoněmecké říše ležely ve Francii, Polsku a Litvě, tedy k nim vedla cesta skrze válku a patří proto do následující kapitoly.

Celé předchozí období v Hitlerovi zanechalo oprávněný pocit, že demokraté jsou zbabělí, slabí a nechají ho dělat, co se mu zlíbí. Proti porušování smluv a verbální i vojenské agresivitě se demokraté zmohli akorát na zdvořilé protesty. Například po obsazení Čech prohlásil britský ministr zahraničí, lord Halifax, že sice rozumí Hitlerově touze po nekrvavých vítězstvích, za další že už ale bude muset zaplatit krví.

S opovržením vůči těmto varováním Hitler zaútočil na Polsko a obsadil jej. Během necelého roku poté obsadil i Dánsko, Norsko, Nizozemí, Belgii, Lucembursko i samotnou Francii. Okamžik francouzské kapitulace, 25.6.1940, byl nepochybně okamžik Hitlerova osobního vrcholu.

Tím momentem splnil slib Němcům, že odčiní potupu z Versailles. Aby Francouze potupil docela, nechal dokonce z muzea přivézt železniční vagón, ve kterém v roce 1918 přijal maršál Foch německou kapitulaci. Teď seděl Hitler sám na místě, kde roku 1918 seděl francouzský maršál.

Dobytí Francie byl Hitlerův největší, ale také poslední triumf. Sice měl před sebou ještě pět let života, za tu dobu však už žádného triumfu nedosáhl, a od porážky u Stalingradu v lednu 1943 už navíc území pouze ztrácel. A když fronta překročila německé hranice, prohlásil, že německý národ nemá nárok na přežití, když nedokázal porazit Slovany, a přikázal veškerá území, i německá, obrátit v suť. A když nepřátelé došli až do Berlína, zastřelil se.

Takto uboze se zakončil závratný, neuvěřitelný Hitlerův příběh. Byl vybudovaný na lži a blufování. Rakouský zběh v bavorské armádě, pučista žalující německou vládu, socialista perzekuující levici, spasitel, který zanechal zemi v ruinách, mírumilovný sjednotitel Němců, který poslal vojska na Paříž a Moskvu. Slíbil navrátit Němcům hrdost, místo toho na ně přivolal hanbu a odsouzení na desetiletí. Muž ztracený v časech míru a ve svobodné společnosti. Muž tyjící z války a všeobecné mizérie.