Otto von Bismarck, zakladatel jednotného Německa

Bismarck se narodil roku 1815 do pruské junkerské rodiny. Junkeři byli pruští šlechtici, kteří na svých panstvích vládli pevnou rukou s důrazem na tradici, loajalitu a hrdost. Toto se později projeví na Bismarckově vztahu k vnitřní politice, zatím se ale bavíme o Bismarckově mládí. A Bismarck v mládí byl až překvapivý bouřlivák, který při studiích holdoval vínu, ženám a hazardu. A to natolik, že ho z dluhů zachraňoval otec, a Bismarck tyto peníze prohrál v ruletě. K disciplíně ho přivedl návrat na rodinné panství po smrti matky roku 1839. Tam se projevil jako dobrý, prozíravý správce, a panství pod jeho dozorem vzkvétalo. A roku 1847 došlo v jeho životě k zásadnímu zlomu. Oženil s Johannou von Puttkamer, s níž strávil zbytek života. A kromě soukromého a rodinného života, ho manželka uvedla do společnosti pruské politické elity. Roku 1848 se stal poslancem pruského parlamentu, kde si získal pověst vynikajícího řečníka. Onen rok byl také ve znamení revolucí v celé Evropě, včetně Německa. To byla první příležitost, kdy Bismarck projevil svůj konzervativismus. Když na jeho panství přišli revolucionáři s požadavkem, aby vyvěsil revoluční vlajku - černo-červeno-zlatou, dnešní vlajku Německa - Bismarck odmítl, a nechal je vyhnat.

Roky 1848 až 1862 jsou pro Bismarcka ve znamení sbírání politických zkušeností a budování kariéry. Nejprve poslanec pruského parlamentu, poté vyslanec Pruska při frankfurtském Říšském sněmu, a nakonec velvyslanec v Rusku a ve Francii.

Tady, v roce 1862, zastavme a představme si situaci německých zemí v této době. Netvořily jednotný stát, pouze konfederaci 39 států. Tato konfederace, zvaná Německý spolek, existovala teprve od pádu Napoleona. Do dob Napoleona plnila podobnou roli Svatá říše římská, která však byla roku 1806 rozpuštěna, aby se jejím císařem nestal právě Napoleon. Nyní, v roce 1862, tu tedy byly jednotící tendence - kultura, jazyk, historie -, ale zároveň také velmi tradiční rozdělení. Pokus sjednotit Německo „zespoda“ proběhl v revolučním roce 1848, a selhal. Především ze dvou důvodů. Mezinárodněpoliticky proto, že Francie nechtěla připustit konkurenčního hegemona na evropské pevnině. Vnitropoliticky z toho důvodu, že řeklo-li se A - vytvořme jednotný stát -, muselo se říci také B - kdo mu bude vládnout? V úvahu přicházely dva silné státy - Rakousko a Prusko. Ani jeden by nepřijal nadvládu toho druhého. Navíc tu byli králové bavorský, hannoverský, württenberský a saský, a asi třicet knížat a velkoknížat, ti všichni si chtěli uchovat svou svrchovanost. Tedy gordický uzel, a Bismarck se nijak netajil svou představou o tom, jak ho rozetnout.

Stal se pruským kancléřem roku 1862. A hned ve svém úvodním projevu před parlamentem pronesl tato slova:

Během deseti let byla patová situace - za cenu několika válek a potoků prolité krve - prolomena. Podívejme se na stručnou osnovu, jak tento velký dějinný zlom proběhnul:

18.1.1871 je datum, kdy poprvé existoval jednotný německý stát. Prusko-rakouská válka a následné vypořádání jsou také důvody, proč Rakousko, nikdy nebylo součástí Německa, s výjimkou několika let za Hitlera.

Povšimněme si, že mezi Bismarckovým nástupem a vznikem Německé říše 18.1.1871 neuplynulo ani deset let. Pojďme se na ně podívat trochu podrobněji. Můžeme je také rozdělit na dvě poloviny: do války s Rakouskem a po ní. Do té války totiž nejednalo Prusko jen na vlastní pěst, ale v rámci Německého spolku. Což také umožnilo rozpoutat válku proti Dánsku v alianci s Rakouskem. Tím okamžikem byla všechna území zamýšleného státu pod kontrolou Spolku (s výjimkou Alsaska a Lotrinska), a Bismarckovi i Prusku tak zbývaly dva úkoly: ovládnout Německý spolek a vyhlásit jednotný stát.

Překážkou pro ovládnutí Spolku bylo Rakousko. Záminka pro napadení Rakouska přišla ze zmíněného Šlesvicka-Holštýnska, kde rakouské kroky při správě Holštýnska vedly Prusko k velmi cílené eskalaci až do vyhlášení války. Celá situace ale nebyla jen záležitostí dvou států, protože každý měl své spojence. Tím Německý spolek také skončil. Rakousko bylo drtivě poraženo, a jako cenu za mír nabídlo Prusku volnou ruku v německém prostoru, tedy že prakticky nebude do záležitostí Německa dále zasahovat. To vyvolalo dramatický moment mezi Bismarckem a jeho králem Vilémem. Bismarck chtěl nabídku přijmout. Ve svých představách měl Rakousko sice z cesty, ale jako potenciálního partnera, a nechtěl je zcela potupit a zničit. Naopak Vilém si to představoval velmi přímočaře: rozdrtili jsme Rakousko, tak si musíme vzít třeba Čechy, Sudety nebo tak něco. Bismarck následně pohrozil demisí, pokud král nabídku nepřijme. A král následně přijal.

Překážkou pro založení německého státu byla především Francie. Tentokrát posloužil jako záminka pro válku fakt, že Leopold z Hohenzollernu, příbuzný pruského krále Viléma, se ucházel o španělský trůn. Pro Francii byla představa Hohenzollernů vládnoucích ve Španělsku nebezpečná a naprosto nepřijatelná, byla by potom ohrožená ze dvou stran. Francouzi vyvinuli diplomatický nátlak na krále Viléma, aby Leopold svou kandidaturu stáhl. Nátlak Francouzů využil Bismarck k záměrně provokativnímu a netaktnímu zveřejnění poněkud dezinterpretovaného rozhovoru krále s francouzským ambasadorem. Tato aféra, která je známá jako Emžská depeše, vyprovokovala Francii k vyhlášení války Prusku. Byl to čas vypjatého nacionalismu, Francouzi vyhlašující válku Prusům přimělo zbytek německých států přidat se do války na straně Pruska, protože celé Německo strhly nacionalistické vášně. A pod pruským velením Němci nejprve obklíčili a zajali francouzského krále Napoleona III. i s jeho armádou, a poté obklíčili také Paříž. Obléhání bylo koordinováno z Versailles, kde si Prusové zřídili svůj štáb. A kromě bojů byly odtud koordinovány také poslední kroky ke korunovaci krále Viléma německým císařem. V tuto chvíli musel Bismarck přesvědčit bavorského krále Ludvíka, aby formálně králi Vilémovi nabídl jménem německých monarchů titul německého císaře, a potom také přesvědčit Viléma, aby titul přijal. Poněkud překvapivě se Vilém totiž zdráhal, neboť „německý císař“ mu přišel jako příliš slabý titul, a chtěl být jedině „císařem Německa,“ což by dodalo jeho postavení víc síly a moci. Bismarck přiměl oba krále udělat, co si přál, svou kombinací šarmu, důvtipu a úskočnosti, a Vilém byl 18.1.1871 provolán v Zrcadlovém sále Versailles německým císařem.

Německo dostalo od Bismarcka do vínku neliberální a jen trochu demokratický systém. V tomto systému sice existoval parlament, ale měl omezené pravomoci. Jeho nejzásadnější pravomoc spočívala ve schvalování rozpočtu. Nicméně kancléř a tím i celá vláda byli odpovědní pouze císaři osobně. I proto se v novém státě brzy začne formovat politická síla, se kterou bude Bismarck nepříliš úspěšně bojovat do konce své vlády. Ona síla vyrůstá na pozadí stále silnější industrializace, kdy se lidé stěhují do měst za prací v továrnách. Jde o sociální demokraty a dělnické hnutí vůbec. Bismarckův boj bude spočívat na jedné straně v perzekuci (antisocialistické zákony, např. zákaz stranických tiskovin), na druhé straně v přebírání sociálnědemokratických témat. A tak Bismarck zavede nemocenskou i starobní důchody, nejspíš ne z přesvědčení, ale jako politický manévr proti sociálním demokratům.

Bismarckův politický osud byl svázán s osobou císaře Viléma I., jako důsledek pravidla, že kancléře jmenuje sám císař. Vilém I. zemřel roku 1888, a na jeho místo nastoupil jeho syn Bedřich Vilém III. Ten byl na smrt nemocný už při své korunovaci, a tak jeho vláda trvala pouhých sto dní. Poté na trůn nastoupil jeho syn, Vilém II, čímž se rok 1888 v Německu zapsal jako rok tří císařů (mimochodem jediných tří císařů, jaké Německá říše měla). A zároveň místo devadesátiletého císaře tu najednou byl devětadvacetiletý, s nímž Bismarck nikdy nepočítal, že bude spolupracovat.

Vilém I., řekl Bismarckovi na smrtelné posteli: „Nebylo vždy jednoduché dělat pod Vámi císaře.“ Jeho vnuk, Vilém II., rozhodně neměl v úmyslu vládnout „pod“ Bismarckem. Byl zpupný a arogantní, trůnu se ujal s tím, že Bismarcka „nechá ještě pár měsíců vyfunět, pak odejde sám.“ Vilémův agresivní, konfrontační styl dovedl Německo do První světové války, zcela postrádaje Bismarckův takt a diplomatické jednání. Bismarck byl propuštěn roku 1890, a zatrpklý se stáhnul na své panství ve Friedrichsruh u Hamburku. Zde dožil v roce 1898. Před smrtí ho ještě navštívil císař Vilém. Tři Bismarckovy předpovědi z tohoto hovoru se ukázaly jako velmi přesné, k Vilémově smůle:

(Jena bylo místo bitvy, kde bylo Prusko poraženo Napoleonem, pozn. autora)

Předchozí článek:

Adolf Hitler aneb 8 kroků, jak se ztroskotanec stal vládcem Evropy

Zdroje: