Albrecht z Valdštejna – Jevgenij Prigožin 17. století?

... ale popravdě toto srovnání mi pomohlo tento článek napsat. Albrecht z Valdštejna byl nesmírně bohatý a mocný muž své doby, a svou moc a jmění vybudoval na válečném podnikání. Stejně tak i Jevgenij Prigožin. Jejich životy také skončily za podobných okolností – stali se příliš silnými pro své vládce. Samozřejmě se ale jejich příběhy v mnohém liší – doba, okolnosti, motivace atd. Každopádně Vás, milí čtenáři, zvu ke čtení tohoto článku o Albrechtu z Valdštejna a uvažte sami, zda Vám paralela s Prigožinem připadne přiměřená.

Začátkem si ale povězme, z jakých poměrů Albrecht vůbec pocházel. Narodil se zchudlému nižšímu šlechtici Vilémovi z Valdštejna roku 1583. Mladý Albrecht byl sice pouhý , nicméně ambiciózní. Jeho vzestup začal. Za manželku si vzal Lukrécii Nekšovou z Landeka, dědičku panství na Vsetínsku. Tímto sňatkem získal první významnější území.

Jeho další život určila Třicetiletá válka, která vypukla roku 1618. Nejprve si tedy povězme něco k tehdejší situaci.

Roku 1617 se královské koruny v Čechách ujal bigotní katolík Ferdinand II., který byl zároveň římským císařem. České země byly z velké části protestantské, od husitských válek tu spolu v míru žila obě vyznání. Tento stav byl navíc potvrzený v tzv. Rudolfově majestátu Rudolfem II., který vládl o dvě dekády dříve. I sám Ferdinand potvrdil Rudolfův majestát při svém zvolení králem. Vůbec však neměl v úmyslu majestát dodržovat. A tak v českých zemích začal – stejně jako ve svém rodném Štýrsku – podnikat kroky k omezení protestantů. V reakci na to čeští protestantští stavové povstali a došlo k notoricky známým událostem roku 1618: k defenestraci, volbě vzdorokrále Fridricha Falckého a nakonec bitvě na Bílé hoře.

Doba náboženské tolerance v Čechách, která započala už za husitských válek, tímto skončila. Tlak na českou protestantskou šlechtu vyvrcholil rozsáhlou perzekucí, konfiskacemi a popravami. Velká část českých elit uprchla do exilu.

Valdštejn konvertuje ke katolicismu už dlouho před válkou, patrně někdy v letech 1605 - 1609. To proto, že už tehdy jsou kariérní možnosti ve Vídni otevřené pouze katolíkům, jako protestant by to „nikam nedotáhnul.“ Stavovské povstání roku 1617 zastihne Valdštejna na Moravě. Moravští stavové nevyslyší výzvu císaře k boji proti protestantům, Valdštejn tedy v této fázi války do bojů nezasáhne. Dokonce se připojí k protestu proti vypovězení jezuitů z českých zemí, za což mu je roku 1618 uděleno domácí vězení. Dalšího roku ale učiní první krok, na straně císaře. V doprovodu asi tisícovky vojáků, které sám najal, uloupí moravský zemský poklad a vydá se s ním do Vídně. Moravští stavové sice Valdštejna stíhají a část jeho vojáků přinutí k návratu, samotný Valdštejn se i s truhlicemi do Vídně však dostane. Císař ovšem truhlice i vojáky na Moravu vrátí, a Valdštejnovi je moravskými stavy zkonfiskován majetek. Navíc je prohlášen za „bezectného psance, který se již nikdy nesmí vrátit do Markrabství moravského.“ Zdánlivě tedy Valdštejn utrpí zásadní porážku, ve skutečnosti se ale u císaře zapíše jako velice schopný (všeho schopný) důstojník.

Vzápětí začala Valdštejnova kariéra spojená se severními Čechami a bojem proti protestantům. Bitvy na Bílé hoře se sice osobně nezúčastnil, jeho vojáci však ano. Po Bílé hoře také například pomáhal při zatčení jednoho z vůdců stavovského povstání, Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic. Jakmile se karta v Čechách obrátila a začaly se rozprodávat majetky protestantské šlechty, Valdštejn jako loajální šlechtic si při tomto přerozdělení přišel na své, konkrétně například k Frýdlantu. Frýdlant se stal základem jeho moci i statutu, frýdlantské panství bylo povýšeno na vévodství a tím se i z Valdštejna stal vévoda.

Nicméně, dnes je Valdštejn mnohem silněji spojován s Jičínem než s Frýdlantem. Jičín sice koupil až o dva roky později, nicméně šlo o jeho nejoblíbenější město, navíc také hlavní město jeho držav. Do Jičína také Valdštejn pozval významné italské architekty, aby mu město pomohli zvelebit. Valdštejn měl s Jičínem vskutku velkolepé plány, mimo jiné uvažoval o zřízení biskupství nebo jezuitské koleje. Navíc pro svá panství vymohl u císaře nevídané úlevy: osvobození od daní a od povinnosti živit procházející armády. To byla v bouřích Třicetileté války ta okolnost, která jinak prostý lid velmi zatěžovala, tedy se pro onen kraj vžilo označení terra felix, šťastná země.

Na pozadí budování svého panství přišla roku 1625 Valdštejnova životní příležitost. Tehdy se do války zapojil dánský král Kristián IV. a císař potřeboval desítky tisíc vojáků navíc, které ale neměl. Ani neměl hotovost a možnost je tak rychle naverbovat. Tu přišel Valdštejn se spásnou nabídkou: vojáky na své náklady naverbuje, vyzbrojí a sám jim bude velet. Splacena bude kořistí z dobytých území. Protože tato armáda byla převážnou částí veškerého vojska, které měl císař k dispozici, stal se Valdštejn generalissimem císařské armády.

Valdštejn provozoval armádu jako svého druhu PPP projekt. Armádu naverboval, vyzbrojil a provozoval na vlastní náklady, a průběžně byl placen za její údržbu; a to nikoliv císařem, nýbrž z válečných výnosů: část musela nuceně platit oblast, kde se armáda nacházela, něco připadlo jako válečná kořist od nepřítele, a císař sám poskytl Valdštejnovi různá privilegia a tituly, které mu umožňovaly si peníze vymoci sám. Žádný strom však neroste do nebe, a tak byl monstrózně zbohatnuvší Valdštejn roku 1630 odvolán.

Tato doba - 1625-1630 - také odpovídá tzv. Dánské fázi Třicetileté války. Jak jméno naznačuje, za protestanty bojovali především Dánové, a tím pádem se odehrávaly hlavně na Severu Německa. Valdštejn útok Dánů úspěšně odrazil a dostal tak sever Německa pod kontrolu katolíků. Za odměnu se stal generalissimem Severního (baltského) loďstva. A navíc získal také titul vévody meklenburského. Valdštejnovo vévodství připomíná nedaleko Wismaru jedna turistická nezajímavost, Wallensteingraben (Valdštejnova strouha). To je spojovací strouha mezi Šverínským jezerem a Baltem. S Valdštejnem osobně pravděpodobně nemá nic společného, ten se pouze stal vévodou této oblasti v době, kdy se strouha zrovna budovala.

Valdštejnův vzestup narazil ve městě Stralsund. Roku 1628 byl Stralsund jedním z posledních vzdorujících měst severního Německa. Valdštejn ho tedy oblehl, ale musel se stáhnout. Ve Stralsundu se traduje legenda: Valdštejn seděl pod lipou a poslouchal hlášení svých generálů o ztrátách při neúspěšném obléhání. A že vojáci již ztratili nadšení a myšlenka na pokračování obléhání je spíš skličují. Tehdy rozzuřený Valdštejn udeřil pěstí do stolu a zvolal: „I kdyby byl Stralsund připoután řetězy k nebi, dostanu ho!“ Chopil se číše vína a pronesl přípitek slovy: „Hodně štěstí, pánové, na vítězství a pomstu!“ V tu chvíli kulka vypálená z hradeb roztříštila číši ve Valdštejnově ruce. Bledý úlekem nechal Valdštejn svou ruku poklesnout a vydal rozkaz k ukončení obléhání.

Na připomenutí obléhání i toho, že se Stralsund proti legendárnímu vojevůdci ubránil, se ve Stralsundu od roku 1825 pořádají Wallensteintage, tedy Valdštejnské dny. Tato tradice byla přerušena pouze v letech 1943-1991, a to nejprve nacisty a posléze komunisty. Mimochodem, Stralsund rozhodně stojí za návštěvu. Víc se můžete dočíst v tomto článku:

Valdštejn byl sesazen roku 1630. Důvodů bylo několik, obvykle se uvádí, že byl prostě příliš mocný. Bál se ho císař, bála se ho šlechta, báli se ho kurfiřti. Roku 1630 bylo dánské ohrožení zažehnáno a zdálo se tedy, že už Valdštejna není tolik potřeba. A sešlo se několik okolností. Asi tou formálně nejpodstatnější byl sněm v Řezně, kde císař sněmoval spolu s kurfiřty a bylo rozhodnuto Valdštejna propustit. Možná zásadnější ale bylo Valdštejnovo chování vůči obléhanému Magdeburku. Měšťané vyslali za Valdštejnem delegaci vyjednávat o mír. Odmítali se vzdát kvůli tzv. Restitučnímu ediktu. To byl zásadní císařský výnos vynucující navrácení všeho církevního majetku, zabaveného protestanty. Valdštejn slíbil, že jej nebude vymáhat okamžitě. To bylo v rozporu s císařovými záměry, a přispělo to k obrazu Valdštejna jako nespolehlivého a neloajálního důstojníka, který si dělá vlastní politiku. A proto byl zbaven velení, žádné další perzekuci však vystaven nebyl.

Možná by i Valdštejn byl mohl dožít v klidu na svých rozsáhlých panstvích okolo Jičína, jenže už rok poté se ukázalo, že je pro císaře nepostradatelný. Švédové totiž zahájili invazi do Německa a Valdštejnův nástupce, generál Tilly, utrpěl zničující porážky, dokonce byl roku 1632 v bojích smrtelně raněn. V tu chvíli bylo potřeba mnoho vojáků i vojevůdce, a tak se nabízel sám Valdštejn.

Valdštejn se však nedal koupit nijak lacino. Získal naprosto mimořádné, neslýchané pravomoci, do jisté míry byl zplnomocněn zastupovat samotného císaře. Například mohl:

Třetí bod, jednání s nepřítelem, se stal nejzřetelnějším bodem obžaloby proti němu. Celkem přirozeně jednal se zástupci protestantů, což ale usnadňovalo jeho nepřátelům u dvora ho před císařem obviňovat ze zrady. Navíc i s Valdštejnem v čele byla situace katolíků poněkud pochmurná. A tak Valdštejnův život spěl ke svému závěru. Koncem roku 1633 dobyli Švédové Regensburg a Valdštejn dostal rozkaz je zastavit – hrozilo nebezpečí, že Švédové zaútočí na samotnou Vídeň. Valdštejn však dal armádě rozkaz ubytovat se v Plzni a přečkat zimu. To bylo ve Vídni vnímáno jako zrada a císař vydal 24.1.1634 dekret, kterým Valdštejna zbavoval velení. Zároveň šlo také o zatykač, kterým ho chtěl zajmout – živého či mrtvého.

Valdštejn se o této situaci dozvídá během února 1634 a chce uprchnout do Saska. 24. února 1634 přijíždí do Chebu, kam však také přijíždí vrazi s úmyslem Valdštejna zabít (což jim zatykač umožňoval). Na jeho počest uspořádají hostinu. Sám Valdštejn na ni sice nedorazí, je v pokročilém stadiu syfilidy a sotva chodí, dorazí tam však někteří Valdštejnovi pobočníci a přátelé, kupříkladu maršál von Ilow (na něhož se, mimochodem, císařský zatykač vztahuje také). Všichni čtyři jsou zavražděni. Následně se vrazi se vydají do domu, kde leží na smrt nemocný Valdštejn, vtrhnou do jeho pokoje a probodnou ho partyzánou.

Ke srovnání s Jevgenijem Prigožinem: čím detailněji se s Valdštejnovým příběhem seznámíme, tím víc rozdílů je vidět, samozřejmě. Podle mého klíčové je srovnání rolí, které ti dva hráli. Férově přiznejme, že tu je jeden zásadní rozdíl: Valdštejn byl vrchní velitel celé císařské armády a tedy byl i zodpovědný za celkovou situaci na bojišti. Díky tomu, že byl schopný stratég, se do této role dostal a udržel se v ní. Prigožinovi žoldáci byli nasazováni ad hoc na špinavou práci, ale on sám neměl na starosti celkové vedení bojů.

Co ty dva ale spojuje, je jejich způsob zbohatnutí a uchopení moci: oba byli majitelé armád, oba zbohatli na nasazení svých armád v boji, oba dělali pro své vládce špinavou práci na bojišti.

A to mi připadá důležité pro úplnější vnímání Valdštejna, který je vnímán hlavně jako stavitel paláců, hradů a zámků.