Článek
Karel přišel na svět pod jménem Václav v Praze roku 1316. Už v sedmi letech byl poslán na výchovu do Francie. Ve Francii pobyl sedm let na dvoře krále Karla (shodou okolností Karla IV.). Na počest svého hostitele a patrona dostal malý Václav jméno Karel. Z Francie se Karel přesunul ještě na rok do Lucemburska. A než se vrátil do Čech, strávil ještě dva roky v severní Itálii, kde se účastnil otcova (nakonec neúspěšného) pokusu etablovat moc Lucemburků i v této části říše. Zřejmě i to přispělo k tomu, že se z Karla časem stal politik evropského formátu, protože v sedmnácti letech měl za sebou sedm let v Čechách, sedm let ve Francii, rok v Lucembursku, dva roky v Itálii, kde nadto byl diplomatem, místním vládcem i vojevůdcem.
Pro Čechy začne Karel hrát roli roku 1333, kdy jej jeho otec Jan Lucemburský učiní moravským markrabětem. Tou dobou pouze vypomáhá otci, který je nezpochybnitelným vládcem Čech. Situace se začne měnit s tím, jak Jan ztrácí zrak, až roku 1339 oslepne úplně. Roku 1341 Karlovi zajistí uznání svého nástupce coby českého krále. Proces předávání moci potom pokračuje, a vyvrcholí roku 1346 v německém městě Rhens, kde je Karel zvolen římským králem. Tato volba byla možná hlavně proto, že se papežem stal Klement VI., přítel Lucemburků a Karlův učitel z jeho pobytu na dvoře francouzského krále. Jan Lucemburský tím má svou pozemskou misi za zakončenou, a následně se vydá do své poslední bitvy. Tou je bitva u francouzského Crécy neboli Kresčaku. Jde o první bitvu stoleté války, a tedy velmi významný moment západoevropských dějin, pro slepého Jana Lucemburského jde ale pouze o způsob, jak svému životu zajistit hrdinský závěr hodný chrabrého rytíře. Jeho zvolání „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal!“ se stane legendárním. V bitvě jsou Francouzi rozstříleni palbou anglických lučištníků a jeden šíp ukončí i život Jana Lucemburského.
Je rok 1346, Jan Lucemburský odešel ze scény, a pro Německo se Karel stává hlavní figurou. Zatímco v Čechách Karel zahájil svou vládu horlivou zakladatelskou činností, v Německu probíhá apokalypsa. Nejprve přijdou hejna kobylek a s nimi hladomor. Jako by to nestačilo, přijdou katastrofické záplavy, kdy prý je možné přeplout lodí přes městské hradby Kolína nad Rýnem. A přesto blízká budoucnost skrývá katastrofu, která ty předešlé zcela zastíní. Mor. Jeho původcem jsou bakterie přenášené blechami, které žijí převážně na tělech krys. A krysy jsou tehdy i vlivem mizerné hygieny všudypřítomné, a tak se nákaza šíří extrémně rychle.
Všechny katastrofy však také přiměly zoufalé lidi vybíjet všechen vztek a zoufalství na Židech. Ti byli označováni za viníky celé katastrofy coby obětní beránci. Židé stáli v té době mimo většinovou společnost – bylo jim například zapovězeno vykonávat řemesla či farmařit. V důsledku toho se mnoho Židů živilo lichvou a tím pádem jim nemálo křesťanů dlužilo peníze. Zavražděním židovských věřitelů tyto dluhy zanikaly, tedy měly pogromy také velmi zištnou motivaci.
Tahle celá situace se Karla velmi dotýkala. Římský král byl podle dobového práva majitelem všech Židů v říši, byl povinen je chránit a oni mu za svou ochranu platili daně. V nastalé situaci byla ale ochrana krajně obtížná, pogromů bylo příliš moc. V Praze, svém sídelním městě, Karel napadání Židů zamezil. Naopak jinde je ale v podstatě prodal. Nejznámější případ je v Norimberku, kde konšelé využili antisemitských nálad. Nechali tak vypálit ghetto a do vzniklého „brownfieldu“ město rozšířili. Na místě zbořené synagogy dnes stojí Marienkirche, kde zlatá Davidova hvězda upomíná na zločin, na němž kostel stojí.
Dá se tedy říct, že Karlova vláda v Německu začala strašlivě. A Karlovi se dá klást za vinu jen to, jak se postavil pogromům - některým nebránil, některé toleroval, některé dokonce umožnil.
Naštěstí ale zlé časy kolem roku 1350 pominuly, a Karel se tak mohl věnovat zvelebování zbytku své říše. Založení pražské Karlovy univerzity roku 1348 mělo význam i pro Německo, neboť se jednalo o jedinou univerzitu v říši na sever od Alp. Univerzita tak byla česko-německá, a to až do roku 1939. Zároveň zůstala jedinou univerzitou říše až roku 1365, kdy vznikla další ve Vídni, následovaná tou v Heidelbergu (1386) a v Kolíně nad Rýnem (1388). Univerzita měla české i německé studenty i profesory. O mnoho let později vedla tato dvojjazyčnost k pnutí, kdy s rostoucím nacionalismem 19. století, až byla roku 1882 rozdělena na českou a německou část. Roku 1939 zavřeli němečtí okupanti českou část. Ta byla po konci války obnovena, a naopak byla zrušena německá část. Nejznámější německý profesor Karlovy univerzity je bezpochyby Albert Einstein, nejznámější německý student Franz Kafka.
Univerzita Karlova ovlivnila německou vzdělanost nedlouho po svém založení. Roku 1409 vydal český král Václav IV. pod vlivem Jana Husa a reformního hnutí Dekret kutnohorský. Tímto dekretem se poměr hlasů na dosud vyrovnané česko-německé univerzitě převážil na českou stranu. To vedlo k exodu německých učenců, kteří následně založili univerzitu v Lipsku. Mezi nejznámější absolventy lipské univerzity patří Tycho de Brahe, J. W. Goethe nebo Angela Merkelová.
Zlatým hřebem Karlovy evropské politické kariéry je bezpochyby Zlatá bula Karla IV. Dala by se označit za dokument, který titul římského krále značně konkretizoval. Stala se říšskou obdobou ústavy v době, kdy byla říše i role krále chápána nejednotně. Například nebylo jednoznačné ani to, kdo krále volí – sám Karel byl zvolen vzdorokrálem proti Ludvíku Bavorovi.
Ve Zlaté bule je vymezeno sedm kurfiřtů, kteří volili krále prostou většinou: král český, markrabě braniborský, kníže falcký, vévoda saský a arcibiskupové z Kolína nad Rýnem, Mohuče a Trevíru. Zároveň se tím vymezila role papeže: ten ponovu sice korunoval římského krále císařem, ale volba krále byla výsadní pravomocí kurfiřtů.
Poznámka: kurfiřti coby volitelé existovali už před Zlatou bulou, bula tedy v tomto ohledu kodifikovala dosavadní zvyk.
Zlatá bula Karla IV.
Zlatá bula je z Karlových počinů ten hlavní (nebo jediný), o kterém se učí žáci německých škol. Ačkoliv jde o významný, jde také o spíše technický akt. Proto Karel není pro Němce tak blízkou figurou jako pro Čechy, neboť už přes dvě stě let Zlatá bula neplatí a říše neexistuje, zatímco po Karlově mostě se procházíme dodnes. Jedna památka upomíná přímo na Zlatou bulu. Je to orloj, kde sedm kurfiřtů defiluje okolo Karla IV. Víc o stopách Karla IV. v Norimberku se dočtete ve článku Norimberk, město, odkud také vládnul Karel IV. // Jak objevovat Německo.
Norimberský orloj s Karlem IV.
A nakonec ještě jedna Karlova epizoda v Německu. Roku 1373 získal Braniborsko. Pro něj osobně šlo o veledůležitou provincii, protože tím získal druhý hlas ve volbě římského krále: stal se králem českým i markrabětem braniborským.
Mapa Svaté říše římské v době Karlovy smrti
Jak řečeno, Karel považoval Braniborsko za veledůležitý zisk pro svůj rod, a zbylá léta života strávil z velké části v Tangermünde, opevněném městě na Labi. Toto město chtěl rozvinout v jakési braniborské sídlo Lucemburků, trochu jakýsi protipól Prahy. Dodnes je ve městě vidět mnoho ze staré architektury, počínaje středověkým hradem, který sám Karel rozšířil a opevnil. Tangermünde se stalo pro zbytek života Karlovým druhým sídlem, po Praze.
Srovnávat roli Karla IV. pro Německo a pro Česko lze jen těžko. V Čechách jeho vliv plynul především z titulu českého krále, mnohem víc než titulu krále římského – římští králové v té době neměli tak zásadní vliv. Díky Karlovu neobyčejnému talentu se mu dařilo v jeho vladařských rolích. Svatá říše římská nebyla unitární stát, spíše unie. Z dnešního hlediska se mnohem víc podobala Evropské unii než Spolkové republice Německo. V tomto smyslu se Karlovi podařil úctyhodný počin, když dokázal tuto unii stmelit pod jednotný právní řád, svědčí to o jeho velké autoritě a moci.
Nicméně z hlediska přímého vlivu na chod života byl jeho titul českého krále mnohem významnější. České království bylo součástí Svaté říše římské, a Karel z něho udělal nejvýznamnější součást této říše, a sebe samého nejvýznamnějším vládcem ze všech států, které tuto říši tvořily. Jeho už tak dominantní postavení v říši bylo dále posíleno získáním titulu markraběte braniborského 1373.
Význam Karla IV. pro Německo spočívá v jeho příspěvku ke sjednocení. Německo totiž po celé své dějiny bylo nejednotné, většinou dokonce rozdrobené. A Zlatá bula Karla IV. byl další milník na cestě, kterou započal Karel Veliký, a která vyvrcholila za Bismarcka vznikem císařství (viz Otto von Bismarck, zakladatel jednotného Německa), a na konci jinak katastrofického 20. století vznikem dnešní Spolkové republiky Německo.
Líbil se vám článek? Dejte mu lajk, sdílejte ho nebo se přihlaste k odběru!
Předchozí článek:
Zdroje:
ZDF: Die Deutschen – Karl IV. und der schwarze Tod
Golden Bull of 1356 – Wikipedia
Životy slavných – Karel IV. Otec vlasti, český král a římský císař, který dovedl české země k nevídané prosperitě
