Císař Bedřich III.: Muž, který mohl zabránit První světové válce

Nejprve si ale povězme skutečný příběh císaře Bedřicha III. Logicky ho příliš neznáme, protože vládl pouhých 99 dní. Rozhodně známe jeho prvorozeného syna a nástupce Viléma II. Jeho otec Vilém I. je také docela známý, a kdo o něm nic neví, ten si jistě domyslí, že před Vilémem II. asi byl Vilém I. Ale to, že mezi oběma Vilémy byl ještě někdo další, to je možná překvapivé. A možná o to překvapivější, že tito tři muži dohromady tvoří úplný seznam německých císařů. Navíc se na trůně vystřídali v jednom roce, 1888, kterému se proto v Německu říká Rok tří císařů. Z toho je vidět, že Německá říše vskutku netrvala příliš dlouho. První císař Říši roku 1871 s Bismarckem založil, ten třetí ji ve světové válce pohřbil.

Samotný Bedřich se narodil roku 1831, tedy patnáct let po pádu Napoleona. Na rozdíl od svého otce, Viléma I., se tedy těchto bojů neúčastnil. Jako pruský princ však do bojů přeci jen zasáhnul, a to během let 1866-1871, kdy Prusko bojovalo postupně proti Rakousku a Francii za sjednocení Německa. Tímto obdobím také začíná vhled do Bedřichovy osobnosti. Bedřich byl totiž velmi liberální (alespoň na poměry pruského dvora). Jeho manželkou byla Viktorie, dcera legendární britské královny Viktorie. Skrz ní pronikal k Bedřichovi britský duch libertariánství a parlamentarismu. Tím se Bedřich stával nadějí pruských demokratů, a také oponentem pruských konzervativců, například kancléře Bismarcka.

Je ovšem pravda že, hodnoty nehodnoty se Bedřich přizpůsobil pruské politické doktríně. Válku s Rakouskem sice odsuzoval jako „bratrovraždu“, nicméně stál v čele jedné ze tří armád, které společně u Hradce Králové smetly vojsko Rakušanů a jejich spojenců. A o tři roky později byl do války vtažen znovu, když vypukla válka Němců s Francouzi. Během obléhání Paříže se Bedřich dokonce stal polním maršálem. Čím se však proslavil, a to i mezi nepřáteli, byl jeho humánní přístup. Pravidelně navštěvoval zraněné pruské vojáky, a jeden francouzský novinář poznamenal, že „Princ zanechal nesčetné projevy laskavosti a lidskosti v zemi, proti níž bojoval.“

A tím se dostáváme k lednu 1871. Válka s Francií stále běží (byť Paříž je obklíčená a výsledek války tedy už je celkem jasný), a ve Versailles je vyhlášena Německá říše. Tím se Bedřichův otec, král Pruska Vilém I., stává i německým císařem. A Bedřich se tím stává nástupcem pro oba trůny. Sjednocení Německa je slavný moment a vrchol celé německé historie, a cítí to tak obyčejní Němci, Bismarck i Bedřich. Kdo to tak kupodivu necítí, je sám budoucí císař Vilém. Den před svým provoláním císařem prý prohlásil: „Zítřek bude nejsmutnějším dnem mého života. Zítra se pruské království odebere do hrobu.“

Dějiny Německa následujících sedmnácti let jsou mimo rozsah tohoto článku. Stručně můžeme říct, že ekonomicky Německo prudce bohatne a industrializuje se. Zahraničně-politicky se Bismarck především snaží po letech bojů ustálit vztahy s ostatními zeměmi, aby nově vzniklé Německo své území udrželo. Vnitropoliticky jde monarchii, kdevládne kancléř z vůle císaře, který jediný rozhoduje, kdo bude kancléř. Zároveň ale také má tento stát ústavu, legislativu i parlament, tedy jisté prvky demokracie. S postupující industrializací roste dělnická společenské třídy, zastupovaná sociálně-demokratickou stranou, SPD. Tuto stranu Bismarck všemožně potlačuje. Tento konflikt symbolizuje mnohá pnutí tehdejšího Německa: monarchisté proti republikánům, kosmopolité proti nacionalistům, liberálové proti konzervativcům, chudí proti bohatým, dělníci proti kapitalistům…

Dostáváme se do roku 1888, konkrétně 9. března. Císař Vilém umírá, a na trůn nastupuje princ Bedřich. Je ovšem smrtelně nemocný, má rakovinu hrtanu v terminálním stadiu. Jeho stav je tak špatný, že nemůže mluvit a od dubna ani chodit. Je tedy nevyhnutelné, že záhy umírá, a to už po 99 dnech vlády 15. června 1888.

Teď si ale udělejme výlet do alternativního vesmíru, kde bylo Bedřichovi dáno dožít se 86 let. To znamená, že by se dožil roku 1917 nebo dokonce 1918. Jak by asi vypadala střední Evropa?

Císař Bedřich se tedy ujal vlády – tak jako ve skutečnosti – 9.3.1888. Po svém otci zdědil kancléře Otto von Bismarcka. S Bismarckem se nemají rádi, Bismarck už dříve proti tehdejšímu princi Bedřichovi intrikoval. A důvod je jasný: liberální princ je hrozba pro konzervativního kancléře. Jenže dnes je z prince císař a udává tón. Princ ale má dobrý důvod Bismarcka zachovat coby kancléře: jeho mistrné manévrování v zahraniční politice. Od vzniku říše totiž úzkostlivě dbá na dobré vztahy s ostatními zeměmi, snad s výjimkou poražené Francie. Problémem je kancléřův nesmiřitelný odpor k sociální demokracii. Tato strana sice je z povahy republikánská, tedy proti monarchii, zároveň ale reprezentuje zájmy dělníků. A k těm je císař mnohem chápavější než kancléř.

Tak jako ve skutečnosti i v naší realitě se roku 1890 dostalo Bismarckovi zásadní porážky: socialisté získali téměr 20% hlasů ve volbách. A to přesto, že je Bismarck soustavně potlačoval celou uplynulou dekádu a protlačil i takzvané anti-socialistické zákony, platné dočasně. Začátkem roku 1890 však Reichstag odmítl platnost těchto zákonů prodloužit, a tím tedy represe v říjnu toho roku skončily. Onen rok přinesl Bismarckovi velmi silný protivítr. A v něm stál osamocen nemaje podporu císaře ani Reichstagu.

Na rozdíl od svého syna Viléma tedy Bedřich neměl v úmyslu pouštět se do sporu o kompetence s Bismarckem, a proto by neměl důvod ho odvolávat: v zahraničí císařovi Bismarckův kurz vyhovoval, v domácí politice sice ne, ale to se řešilo samo. Kancléřova rezignace byla zřejmě otázkou času a nebyl důvod ji nějak urychlovat.

Z Bismarckovy zahraniční politiky zachoval Bedřich zejména tu vůči Rusku a Anglii. S Ruskem byla ujednána zajišťovací smlouva, kterou ve skutečnosti pod Vilémem Německo neobnovovalo. Bedřich ale na jejím zachování trval, protože nechtěl riskovat válku s Ruskem, a už vůbec ne válku na dvou frontách. Ve směru k Británii se věci také ubíraly jinudy než za Viléma. Jednak osobními vazbami – císařovna Viktorie byla koneckonců dcerou britské královny Viktorie –, ale také vojensko-politicky. Ve skutečnosti Vilém, rozhodnutý dohnat a předehnat Británii silou loďstva, rozpoutal v Německu šílenství v námořním zbrojení. V naší alternativní historii si Bedřich nepochybně také uvědomoval potřebnost silného loďstva pro uhájení německých zájmů, nepostupoval ale tak ostentativně a konfrontačně vůči Anglii.

V roce 1914 se Německo málem dostalo do války, když Rakousko-Uhersko mělo v úmyslu vyhlásit válku Srbsku, a dovolávalo se podpory s odkazem na společnou alianční smlouvu. Bedřich se tehdy zdráhal. Viděl hrozbu, že by Rusové mohli Srbsko podpořit, a nebylo pochyb, že by se v takové situaci Francouzi jistě pokusili získat zpět Alsasko a Lotrinsko. Ano, s Ruskem pořád platila pracně udržovaná Zajišťovací smlouva (v podstatě pakt o neútočení), ale Rusové by útok na Srbsko brali jako hrubý zásah do svých zájmů. Tak tedy Rakušanům vzkázal, že na útočnou válku se alianční smlouva nevztahuje. A naopak Rusům zdůraznil, že německo-rakouská alianční smlouva pro případ napadení Rakouska stále platí. Tímto manévrem, patrně nejskvělejším momentem své vlády, dokázal Bedřich doutnající konflikt zažehnat.

A tak se dostáváme do – velmi spekulativního, připouštím – roku 1918. Stařičký císař Bedřich leží na smrtelné posteli, a kolem postele stojí jeho synové a dcery, zejména následník trůnu Vilém. Tak na scénu přichází – o třicet let později – Vilém II. A podmínky jsou znepokojivě podobné: Poláci, Češi, Slováci i Jižní Slované chtějí své vlastní státy. Francie chce své Alsasko a Lotrinsko zpátky.

Tady nechme konec otevřený, není totiž jisté, co by se dělo dál. Možnosti jsou různé. Možná by Vilém II., nyní o třicet let starší, nebyl tak urputný a konfrontační. Možná by spolu s Habsburkem Karlem I. své říše modernizovali směrem k federálnějšímu uspořádání. Anebo naopak: Vilém by nastoupil stejný konfrontační a agresivní kurz, jen o třicet let později.

Pro nás Čechy by to znamenalo, že bychom zůstali v chřadnoucím Rakousku déle. O kolik déle? To už spekulujeme nad spekulací.

Předchozí článek:

Zdroje: