Gustav Stresemann, osamělý hrdina Výmarské republiky

Bohužel zemřel předčasně, 3. října 1929. Už tři týdny po jeho smrti došlo ke krachu na newyorské burze, a slibně se rozjíždějící německá ekonomika „narazila do zdi“, a následovaly temné čtyři roky hospodářské krize následované ještě temnějšími dvanácti lety „tisícileté říše.“

Dalo by se namítat, že by Stresemann s krizí nic nezmohl, a že prostě jen umřel dřív, než přišla katastrofa. Jenže on už jednou Německo z monstrózní krize vyvedl. A jeho příběh ukazuje jeho státnické kvality: dělat v politice rozhodnutí, která jsou nepříjemná a nepopulární, ale správná.

Do konce První světové války, kdy bylo Stresemannovi čtyřicet, nic nenaznačovalo, že by z něj měl být významný politik. Byl řadovým poslancem za Národně-liberální stranu, podporoval válku, podporoval císařství, to vše se roku 1918 zhroutilo. Politice dominovali sociální demokraté, a Stresemannovy postoje tak byly z hlediska doby zpátečnické.

Roku 1919 byla podepsána Versailleská smlouva, která Německo označila jako viníka války a drakonicky ho trestala. Jednak mu uložila finanční reparace a připravila je o území. A pak také obsahovala klauzule, které byly s obrazem Německa jako hrdé velmoci neslučitelné: armáda omezená na 100 tisíc vojáků nebo demilitarizované Porýní. Stresemann tehdy nabádal Němce, aby mír odmítli:

V letech 1919-1923 se Německo vyrovnávalo s novou situací, velmi neúspěšně. Splátky reparací vázly, chudoba obyvatel se prohlubovala, politika byla také velmi nestabilní: nejdéle vládnoucí kancléř vládnul rok a 196 dní. Notoricky známá je hyperinflace, která Německo zachvátila. Na inflaci bylo zaděláno už za války, ale v prvních letech Výmarské republiky se zcela vymkla kontrole.

Smrtící zásah pro už tak chřadnoucí ekonomiku přišel koncem roku 1922. Německo nesplatilo svou splátku uhlí, a Francie a Belgie poslaly své vojáky do Porúří. Porúří bylo a stále je průmyslovým srdcem Německa. Tehdy se tam navíc těžila většina uhlí. Německo reagovalo vyhlášením permanentní stávky v Porúří. Tím bylo nutné navíc vyplácet také miliony nepracujících v Porúří, a spirála inflace roztočila ještě rychleji.

Pro představu: jeden dolar stál v létě 1922 320 marek, v zimě 1922 7400 marek a v listopadu 1923 4 biliony 210 a půl miliardy marek (pro představu, to číslo vypadá takto: 4 210 500 000 000). Bochník chleba byl potom k sehnání za 200 miliard marek. Na nákupy se chodilo s taškami peněz. Výplata se v práci vyplácela dvakrát za den, protože vůbec nebylo jisté, jestli si za „polední“ peníze člověk večer ještě něco pořídí.

A v těchto kulisách přichází na scénu Gustav Stresemann. Část země je obsazena, měna raketově padá do stále větších hloubek, v některých částech země se mobilizuje radikální levice, v jiných radikální pravice. Kancléřem nikdo nechce být, nakonec se politici shodnou na Stresemannovi coby kompromisním vůdci široké koalice. Stresemann podnikne dva kroky, kterými zemi stabilizuje: ukončí pasivní odpor a zavede novou měnu, Říšskou marku. Ta bude směnitelná se starou markou v poměru jeden bilion ku jedné. (Mimochodem, představte si, co by znamenalo pro vaše aktuální úspory, kdybyste dostali jednu korunu za každý bilion korun který máte).

Velkou nelibost však vzbuzuje konec pasivního odporu. Vždyť jde o kapitulaci před nepřáteli! Vypuknou tři povstání: dvě levicová a jedno pravicové. Politické přesvědčení hraje úlohu: proti levici je armáda ochotná zasáhnout a jsou tedy potlačena. Nebezpečné je to třetí, Hitlerův puč. Situace vypadá závažně, i když se tomu dnes posměšně říká Pivní puč. Celá situace se začne odvíjet bez Hitlera: bavorská vláda mobilizuje své vojsko proti Berlínu. Posléze pořádá bavorský státní komisař von Kahr politický meeting v pivnici Bürgerbräukeller. Na tento meeting přitáhne Hitler se svými stovkami budižkničemů z SA.

Tady musíme udělat odbočku a představit si ještě jednu postavu. Erich von Ludendorff byl za První světové války jedním ze dvou nejvyšších velitelů německé armády, spolu s pozdějším prezidentem Paulem von Hindenburgem. Z obou mužů byli po válce národní hrdinové. Ludendorff byl aktivním propagátorem narativu, kterému se říká Dolchstoßlegende neboli legenda o dýce v zádech. Spočívá v tom, že německá armáda, neporažená v poli, byla bodnuta do zad židy a levičáky v domácí politice.

Generál Ludendorff se v Bürgerbräukelleru objeví taky, a je vyhlášena pučistická vláda sestávající z Ludendorffa, Hitlera a v sále přítomných bavorských politiků, kteří jsou pod pohrůžkou zastřelením přinuceni se připojit. Zpráva dorazí do Berlína a je tu dilema: zasáhne armáda proti puči? Pomůže tu jedna malichernost: velitel říšské armády, von Seeckt, se nesnáší s členem pučistické vlády von Lossowem. Ať to bylo rozhodující nebo ne, armáda proti Hitlerovi zasáhne, a puč je rozehnán a rozstřílen. Jakou roli to hrálo v Hitlerově životě se dočtete v tomto článku.

Jeden by čekal, že Stresemann, jehož vláda právě zažehnala monstrózní krizi, bude nyní oblíbeným kancléřem a v klidu povládne několik dalších let. To se však nestane. Stresemann je předsedou vlády v široké koalici odprava doleva. Vlevo mu zazlívají potlačení levicových vzpour armádou. Vpravo mu zazlívají, že ukončil pasivní odpor a poddal se diktátu Francouzů. A tak je Stresemannově vládě vyslovena po pouhých sto dnech nedůvěra.

Tím ale Stresemann v politice nekončí. Naopak, po zbytek života zůstane ministrem zahraničí v různých vládách různých premiérů a různých politických stran. Jeho celkovým cílem je Německo, které bylo toho času vyvrhelem mezinárodní politiky, dovést zpět na mezinárodní pole. Zásadním krokem byly smlouvy z Locarna, kde Německo uznalo své hranice s Francií a Belgií. Vztahy s Francií Stresemann intenzivně posiloval, ve francouzském ministru Briandtovi v tom měl vstřícného partnera. V roce 1926 dokonce společně dostali Nobelovu cenu míru, právě za ony smlouvy z Locarna. A roku 1926 také bylo Stresemannovou zásluhou Německo přijato do Společenství národů.

Stresemann se skutečně snažil o mírovou spolupráci s dřívějšími nepřáteli, ale je třeba zdůraznit, že šlo především o západní sousedy a Velkou Británii. Hranice s Polskem ani Československem Německo neuznalo. Jeho přístup se dá shrnout takto: zlepšovat vztahy s Francií a Velkou Británií, dokud Německo nezačnou brát jako partnera a nepřestnou tím potřebovat Polsko a Československo. A potom vyřešit otázku východních hranic mírovými arbitrážemi. Stresemann nejspíš skutečně neměl v úmyslu zabrání Sudet nebo útok na Polsko tak, jak to udělal později Hitler. Nicméně tento přístup, fixování západních hranic a rozšiřování území na východě, byl na straně jedné základem politiky appeasementu a na straně druhé prováděn Hitlerovou expanzí před Druhou světovou válkou.

Co bylo však nesmírně cenné, že Stresemann zabránil zhroucení nebo rozpadu Německa, a dostal je na mezinárodní půdu jako stát, s nímž se dá seriózně vyjednávat.

Vzhledem ke katastrofální situaci z počátku 20. let tím prokázal Německu i celé Evropě velkou, neocenitelnou službu.

Předchozí článek:

Otto von Bismarck, zakladatel jednotného Německa

Zdroje: