Článek
Vyživovací povinnost neplatí pouze mezi rodiči a dětmi, ale také mezi předky a potomky, manželi a dokonce i rozvedenými manželi. Neprovdaná matka také má nárok na výživné. Nejběžnějším typem této povinnosti je výživné, které rodiče poskytují svým dětem.
Vznik a trvání povinnosti vyživování
Předtím než se budeme věnovat skončení této povinnosti, pojďme se nejdříve podívat na základní podmínky pro vznik a trvání vyživovací povinnosti rodičů vůči dětem:
a) Stav závislosti dítěte
Je přirozené, že dítě je závislé na svých rodičích. Míra této závislosti záleží na věku dítěte, jeho fyzické a duševní vyspělosti a na přípravě na budoucí povolání. Zkrátka řečeno, potřeby malého dítěte se liší od potřeb středoškolského studenta. Rozhodujícím faktorem, který určuje, zda vyživovací povinnost rodičů k dítěti zanikne, je míra (ne)závislosti dítěte na rodičích.
b) finanční situace, schopnosti a možnosti rodiče při stanovení vyživovací povinnosti
Podle občanského zákoníku je důležité, aby životní úroveň dítěte byla přiměřená životní úrovni jeho rodičů. Tento faktor má přednost před potřebami dítěte. Pokud dochází k soudnímu řízení, soud bere v úvahu čistý příjem rodiče, jeho životní úroveň a celkové majetkové podmínky.
Pokud rodič nereaguje na výzvy soudu a nedostatečně prokazuje své příjmy a majetkové podmínky pro stanovení výše výživného, soud může vycházet z tzv. nevyvratitelné domněnky příjmů podle ustanovení § 916 občanského zákoníku. To znamená, že průměrný měsíční příjem rodiče činí pětadvacetinásobek částky životního minima, což v současnosti představuje částku 121 500 Kč. Tím se určitým způsobem trestá rodič, který záměrně zatajuje své příjmy, čímž poškozuje své dítě.
Dalším případem, kdy soud nepřihlíží k faktickým příjmům rodiče, jsou tzv. potenciální příjmy. Podle ustanovení § 913 odst. 2 občanského zákoníku je nutné při posuzování možností, schopností a majetkových podmínek povinného rodiče zkoumat i to, zda se rodič nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání, jiného způsobu příjmu nebo majetkového prospěchu. Tento zákon tak uplatňuje v případech, kdy se rodič vyhýbá práci, dlouhodobě je registrován na úřadu práce bez aktivního úsilí najít práci nebo se nesnaží zlepšit své příjmy.
Zánik vyživovací povinnosti
Zánik vyživovací povinnosti není omezen dosažením plnoletosti dítěte. To znamená, že povinnost poskytovat výživu nekončí automaticky, když dítě dosáhne 18 nebo 26 let věku. Vždy se zvažuje, zda je dítě schopné se samo živit. Dalším případem je situace, kdy je dítě trvale postižené zdravotním postižením a není očekáváno žádné zlepšení jeho stavu. V takovém případě zůstává dítě nadále závislé a povinnost poskytovat výživu nezanikne.
Povinnost poskytovat výživu nezaniká, dokud je její pokračování v souladu s dobrými mravy. Tato podmínka zdůrazňuje, že povinnost poskytovat výživu rodiče nemůže být neomezená a zneužívána dítětem. To se týká zejména tzv. „věčných studentů“, kteří opakovaně nastupují na vysokou školu, aniž by úspěšně dokončili svá studia. Na druhou stranu není možné trestat dítě za neúspěch nebo změnu vysoké školy. Nicméně k ukončení výživu dojde, pokud hlavním záměrem dítěte je vyhnout se nebo oddálit vstup do pracovního života a osamostatnění.
Stejně tak může nastat situace, kdy povinnost poskytovat výživu zanikne na dobu určitou. Typickým příkladem je situace, kdy dítě po ukončení střední školy nevstoupí okamžitě na vysokou školu, ale rok si vezme volno a začne pracovat. V té době je dítě rozhodně schopné se samo živit a povinnost poskytovat výživu zaniká. Avšak pokud dítě nastoupí na vysokou školu v příštím roce a aktivně se připravuje na svou budoucí kariéru, povinnost poskytovat výživu rodiče se obnoví. Vždy se však zohledňují všechny okolnosti konkrétního případu.
Dohoda o ukončení vyživovací povinnosti
Obecně platí, že povinnost poskytovat výživu automaticky končí ex lege (tj. ze zákona) a obvykle není nutné ji projednávat soudně. Soud se zabývá zánikem této povinnosti pouze v případě sporu mezi rodiči nebo mezi rodičem a dítětem o tom, zda a kdy tato povinnost skutečně zanikla.
Ať už je povinnost poskytovat výživu k dítěti stanovena soudem nebo dohodou mezi bývalými partnery, je vhodné, aby se strany dohodly na jejím ukončení. K tomu slouží dohoda o ukončení povinnosti poskytovat výživu, kterou uzavírají povinný rodič a obvykle plnoleté dítě, které je již schopné se samo živit.
Dohoda není specificky stanovena zákonem, ale je důležité, aby bylo v ní jasně uvedeno, kdo ji uzavírá a proč (tj. s cílem určit okamžik ukončení povinnosti rodiče poskytovat výživu dítěti), a aby byly připojeny podpisy obou stran. Pokud je výše výživného stanovena soudem, může se dohoda odkazovat na tento rozsudek.
V případě sporu o to, zda a kdy povinnost poskytovat výživu skutečně zanikla, může rodič podat žádost o zrušení výživného k okresnímu soudu.
Závěr
Podobně jako v případě vzniku povinnosti poskytovat výživu, i její ukončení je stanoveno zákonem a obvykle není nutné tuto skutečnost řešit soudně. Nicméně je doporučeno, aby rodiči uzavřeli alespoň písemnou dohodu o ukončení povinnosti poskytovat výživu. Tím si strany jasně určí, kdy má poslední platba výživného proběhnout, a mohou tak předejít možným sporům v budoucnosti. Pokud by se přesto mezi rodičem a dítětem objevil spor ohledně toho, zda a kdy povinnost poskytovat výživu skončila, zbývá jediná možnost: obrátit se na příslušný soud.
S úctou váš průvodce právem
JUDr. David Pytela, MBA, LL.M., advokát
Advokátní kancelář Olomouc • Prostějov • Přerov | akpytela.cz
Zdroje:
zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění
