Ovlivní násilí v rodině děti?

Je však nutné si uvědomit, že pokud se „přímého“ násilí dopouští agresor na partnerovi, se kterým je v jeho domácnosti také dítě, bude často obětí tohoto domácího násilí rovněž toto dítě, a to bez ohledu na skutečnost, zda agresor zaměřoval své protiprávní jednání i na něj.

Násilí v rodině však často bývá bagatelizováno, a pokud se agresor dopouštěl násilí „jen“ na partnerovi, mnohdy se objevují chybné úvahy v tom smyslu, že přítomným dětem se přeci nic nedělo, a proto to na nich přeci nemůže zanechat následky.

Tyto úvahy se ve společnosti objevují i přesto, že byly již mnohokrát vyvráceny, když i pouhá přítomnost násilí v rodině, může na dítěti zanechat neblahé následky. Tyto následky mohou spočívat například v přebírání tohoto „modelu“ soužití, či v závažnějších případech mohou spočívat dokonce v rozvinutí posttraumatické stresové poruchy. Je zkrátka nepochybné, že přítomnost domácího násilí v rodině negativně ovlivňuje zdravý vývoj těchto dětí. Přestože se na těchto závěrech shodují odborníci, judikatura Nejvyššího soudu a rovněž MPSV ve své metodice, v praxi nebývá této problematice často věnována dostatečná pozornost. Jak ale tedy správně postupovat? Jak tyto děti chránit a je to vůbec možné?

Předně nutno uvést, že zákon o sociálně-právně ochraně dětí pracuje s pojmem „ohrožené dítě“ ve znění „děti, které jsou ohrožovány násilím mezi rodiči nebo jinými osobami odpovědnými za výchovu dítěte, popřípadě násilím mezi dalšími fyzickými osobami“. Označení těchto dětí za ohrožené v praxi znamená, že orgán sociálně-právní ochrany dětí by měl tyto děti evidovat a využívat prostředky na jejich ochranu.

Prakticky však bude pro orgán sociálně-právní ochrany dětí velmi obtížné aktivně tyto děti vyhledávat, když násilí v rodině je často drženo tzv. pod pokličkou. Orgán sociálně-právní ochrany dětí je tak často odkázán na všímavost osob v okolí těchto ohrožených dětí. Nutno také vyzdvihnout, že některé subjekty mají přímo oznamovací povinnost, pokud mají podezření, že je dítě ohroženo. Mezi tyto lze zahrnout například zaměstnance školy, či lékaře, kteří jsou s dítětem v kontaktu a mohli přítomnost domácího násilí rozpoznat. Stejně tak Policie ČR musí příslušnému orgán sociálně-právní ochrany dětí oznámit, že se v té které rodině nachází dítě, které by mohlo naplňovat charakteristiku ohroženého dítěte dle zákona o sociálně-právní ochraně dětí.

Pokud se orgán sociálně-právní ochrany dětí dozví o výše zmíněném podezření, musí samozřejmě situaci v rodině prověřit. Za tímto účelem by měl orgán sociálně-právní ochrany dětí provést s dítětem pohovor, ideálně bez přítomnosti rodičů. Děti však často zřejmě budou rodiče „chránit“, a proto je vhodné zjistit informace i od osob, které jsou s dítětem v pravidelném kontaktu (rodinní příslušníci, učitelé, trenér, sousedé, atd.).

K navázání vztahu důvěry s obětí pak mohou pomoci také různé instituce, které se na pomoc obětem přímo zaměřují – Bílý kruh bezpečí, ROSA, proFem, apod., kdy tyto a další mohou také zajistit dítěti vhodnou odbornou pomoc, která je zcela namístě.

Pokud se podezření ukážou být pravdivá, OSPOD samozřejmě nemá pravomoci zasahovat do vztahů mezi partnery (agresor a oběť). Úkolem orgánu sociálně-právní ochrany dětí je však působit na rodiče, aby závadnou situaci napravili, resp. aby si plnili své povinnosti vyplývající jim z rodičovské odpovědnost vůči jejich dítěti. Rodičovská odpovědnost zahrnuje mimo jiné pečovat o zdraví dítěte a o jeho zdravý tělesný, citový a mravní vývoj.

Mezi pravomoci OSPOD pak spadá například možnost uložit rodičům napomenutí, či dokonce stanovení dohledu nad výchovou dítěte, apod. Je vhodné si uvědomit, že byť v partnerském vztahu bude jeden z rodičů obětí – ve vztahu k dítěti se dopouštějí závadného chování oba, pokud poškozený rodič situaci neřeší a od agresora neodejde, čímž dítě vystavuje neustálé atmosféře strachu a nejistoty. I z tohoto důvodu může OSPOD využít výchovné opatření i vůči rodiči, který je domácím násilím ohrožen.

Samozřejmé však mohou nastat situace, kdy pravomoci OSPOD nebudou dostatečné, a tehdy se může OSPOD obrátit na soud s tím, aby tento učinil potřebné kroky k ochraně ohroženého dítěte. Soud pak může (v závislosti na situaci a konkrétních okolnostech) vydat předběžné opatření, kterým prozatímně upraví poměry dítěte, nebo třeba rozhodnout o nařízení ústavní výchovy, či dokonce omezit či zbavit rodiče rodičovské odpovědnosti, apod.

Je tedy zřejmé, že OSPOD má (jak vyplývá z jeho podstaty a názvu) významnou roli v ochraně ohrožených dětí. Otázkou však zůstává, kolik ohrožených dětí se do „hledáčku“ OSPOD dostane a kolika z těchto dětí je možné skutečně pomoci.

Byť se mohou všechny příslušné orgány snažit dítě chránit, vždy je odpovědností rodičů, aby jejich děti nebyly tomuto nevhodnému chování vystaveny a aby byli tito schopni své vzájemné problémy řešit s co nejmenším dopadem na jejich děti, kdy by měli využít odborné pomoci, ke které je může OSPOD rovněž nasměřovat.

Otázka domácího násilí má samozřejmě odraz i v trestněprávní rovině. Ne každé násilí však dosahuje intenzity trestného činu. V trestním zákoníku však můžeme nalézt trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí. Tento se však nevztahuje na případy, kdy je dítě „toliko přítomno“ násilí.

Pro tyto situace zde máme trestný čin ohrožování výchovy dítěte, kdy tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo, byť z nedbalosti, ohrozí rozumový, citový či mravní vývoj dítěte tím, že ho svádí k zahálčivému nebo nemravnému životu, umožní mu vést zahálčivý nebo nemravný život, umožní mu opatřovat pro sebe nebo pro jiného prostředky trestnou činností nebo jiným zavrženíhodným způsobem, nebo závažným způsobem poruší svou povinnost o ně pečovat nebo jinou svou důležitou povinnost vyplývající z rodičovské zodpovědnosti. Je tedy zcela zjevné, že přítomnost dítěte u domácího násilí může tuto skutkovou podstatu naplňovat.

Závěrem tedy nezbývá než apelovat na všechny, kteří jsou s dětmi v častém kontaktu, aby si všímali svého okolí a aby si všímali nezvyklého chování těchto dětí, které může spočívat jak ve zvýšené agresivitě, tak naopak v chování, které bude nést znaky submisivity. Tyto děti často nejsou schopny si samy pomoc obstarat, resp. mnohdy netuší, jak na to, či zda tuto možnost vůbec mají.