Vypořádání vnosů a investic do výlučného majetku jednoho z manželů

Kromě nemovitých, movitých a jiných věcí pořízených či nabytých za trvání manželství oběma manželi, musí každý z manželů v rámci vypořádání společného majetku nahradit také to, co bylo ze společného majetku vynaloženo na jeho výlučný majetek, nebo to, co bylo z výlučného majetku jednoho z manželů vynaloženo na majetek spadající do společného jmění manželů, tzv. vnos či investice.

Samotné vypořádání věcí náležejících do společného jmění manželů není v praxi v zásadě natolik komplikované, když ať už na základě dohody, či rozhodnutí soudu, jsou vždy buďto reálně rozděleny, přikázány do vlastnictví jednoho z manželů často za současného stanovení vypořádacího podílu, či prodány třetí osobě s následným rozdělením zisku. Vypořádání vnosů však může uzavření dohody, či soudní proces řádně zkomplikovat, když povinný manžel, který by měl vynaložený vnos oprávněnému manželu nahradit, zpravidla zpochybňuje jeho existenci, či výši.

Občanský zákoník je co do výslovné zákonné úpravy k vypořádávaným vnosům poměrně strohý, když ve svém ust. § 742 odst. 1 písm. b) a c) toliko zdůrazňuje, že každý z manželů nahradí to, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho výhradní majetek a každý z manželů má právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek, a v odst. 2 pak, že hodnota toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní majetek manžela, stejně jako hodnota toho, co z výhradního majetku manžela bylo vynaloženo na společný majetek, se při vypořádání společného jmění započítává zvýšená nebo snížená podle toho, jak se ode dne vynaložení majetku do dne, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, zvýšila nebo snížila hodnota té součásti majetku, na niž byl náklad vynaložen.

Ač není právní úprava vnosů nikterak rozsáhlá, je v podstatě jasná, když říká, že při vypořádání mají být nahrazeny veškeré vnosy do SJM a investice ze SJM, a to při zohlednění změny hodnoty vnosu či investice ke dni zániku SJM, která může být nižší nebo vyšší než v případě vynaložení vnosu. I přesto však není vypořádání vnosů jednoduché.

Řízení o vypořádání společného jmění manželů je tzv. řízením sporným, což jednoduše znamená, že rozsah vypořádávaného majetku je plně v rukou účastníků řízení, tedy bývalých manželů. Soud sám aktivně nezjišťuje, co vše manželé ke dni zániku jejich manželství vlastnili, či zda existuje nějaký vnos, který by měl být spravedlivě vypořádán, jedná a rozhoduje pouze o tom majetku, který bývalí manželé výslovně učinili předmětem vypořádání, tedy na kterém se dohodli, že má být vypořádán, či o tom majetku, jež byl v řízení tvrzen a prokázán.

Pokud tedy jeden z manželů, zpravidla ten, který chce vynaložený vnos vrátit, tvrdí, že do společného majetku investoval vlastní finanční prostředky (například nabyté darem či dědictvím), nebo že byly společné finanční prostředky vynaloženy na výlučný majetek druhého manžela, pak tuto tvrzenou skutečnost musí v řízení před soudem také prokázat.

Manžel žádající vypořádání vnosů či investic tak musí být v řízení aktivní a sám prokázat existenci finančních prostředků v jeho výlučném nebo společném vlastnictví, jejich vynaložení ve prospěch konkrétního majetku v SJM nebo ve výlučném vlastnictví druhého manžela, jeho výši, ale také skutečnost, že ke dni zániku SJM existoval, nebo byl přetransformován do jiného majetku v SJM, tedy nebyl spotřebován. Nepodaří-li se mu některé z výše uvedených skutečností prokázat, soud se tímto údajným vnosem či investicí zabývat nebude.

K prokázání vnosu či investice manželu většinou postačí soudu předložit například smlouvu o dílo, kupní smlouvu, výpis z bankovního účtu, či faktury. Bohužel se však povětšinou stává, že například k vybudování nemovité věci docházelo za pomoci známých, přátel, svépomocí manžela a manžel požadující vnos nemá žádné takové listinné důkazy k dispozici. Pak ještě není vše ztraceno a tvrzený vnos může prokázat například fotografiemi či svědeckými výpověďmi. Soudní praxe také zastává názor, že pokud oprávněný manžel objektivně nemá a nemůže mít k dispozici všechny potřebné informace a důkazy o vynaloženém vnosu, neboť tyto informace má k dispozici povinný manžel, pak postačí, pokud oprávněný manžel přednese soudu alespoň opěrné body skutkového stavu, a zvýší tak pravděpodobnost svých skutkových tvrzení a následně je na povinném manželovi, aby situace vysvětlit, kdy v opačném případě hrozí, že v soudním sporu nebude úspěšný a bude muset vnos nahradit.

Soudy mohou dotvářet právo s ohledem na individuální okolnosti případu, protože jednoduše není možné, aby zákon předpokládal veškeré scénáře, které mohou v životě nastat. Jinak tomu není ani v případě vypořádání vnosů. Tam, kde se na první pohled může zdát, že o vypořádání vnosu v rámci vypořádání SJM není sporu, může soud dospět k úplně opačnému závěru.

Tak například bydlí-li rodina v nemovitosti jednoho z manželů, na které vázne hypoteční úvěr vedený na jméno tohoto manžela, který je však hrazen ze společných finančních prostředků, nemusí být splátky hypotečního úvěru vynaloženým vnosem, byť ze slov zákona je takový postup jednoznačný. Obdobný případ řešil Nejvyšší soud, kdy dospěl k závěru, že splátky hypotečního úvěru byly vynaloženy na plnění potřeb života a rodiny, které se nenahrazují, byť tyto byly dříve běžně v rámci vypořádávání SJM zohledňovány. Vždy tedy záleží na okolnostech daného případu.

Jak uvedeno výše, i ve vztahu k zohlednění hodnoty vnosu ke dni zániku manželství hovoří zákon jasně. Bylo běžnou praxí, že se oprávněný manžel obrátil na znalce s žádostí o ocenění nemovitosti, které se daný vnos týkal, aby zjistil hodnotu vnosu ke dni rozvodu manželství a mohl jej tak v rámci soudního řízení o vypořádání SJM požadovat.

Nejvyšší soud se problematikou valorizace vnosu zabýval a dospěl k závěru, že „občanský zákoník nevychází ze zásady, že by se dluhy a pohledávky ‚valorizovaly‘ bez dalšího jen kvůli růstu hodnoty věci, které se týkají“, a proto valorizaci vnosů podmínil dohodou manželů. Dle něj je totiž nespravedlivé, aby se oprávněný manžel toliko z důvodu inflace na úkor povinného manžela ,,obohatil“ tím, že by mu náleželo více, než původně vynaložil, navíc povinný manžel byl až do rozhodnutí soudu v nejistotě, jaké hodnoty vnos dosáhne. Nejvyšší soud však na závěr uvedl, že pokud by nezohlednění valorizace vnosu bylo v rozporu s dobrými mravy, anebo vedlo ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění, pak by se měla změněná hodnota promítnout do výše vypořádacího podílu.

Podaří-li se v soudním řízení prokázat oprávněnému manželovi existenci vnosu, zjistí soud jak hodnotu aktiv náležejících do SJM, tak hodnotu vnosu, který následně od zjištěných aktiv SJM odečte. Tím získá částku, kterou rozdělí mezi manžela (zpravidla rovným dílem). Jedna polovina této částky, která připadá oprávněnému manželovi, bude na závěr navýšena o hodnotu zjištěného vnosu. Výsledná částka představuje podíl, kterého by se mělo oprávněnému manželu dostat. Pokud však jsou součástí SJM i dluhy bývalých manželů, pak je zapotřebí od výsledné částky ještě odečíst polovinu částky těchto dluhů.

Přestože se na počátku tohoto článku mohlo zdát, že problematika vnosů není nikterak komplikovaná, v praxi je opak bohužel pravdou. V konkrétním případě hraje roli několik proměnných, které jsou navíc modifikovány rozhodnutími vyšších soudů.