Článek
Chybělo mi, pravda, řidičské oprávnění, ale to byl detail, kterým jsem si tehdy jakožto sedmnáctiletý budoucí ředitel zeměkoule odmítal nechat kazit radost. Plynule jsem tedy přešel k dalšímu bodu výše uvedeného seznamu. Na červen, tedy necelé tři měsíce od koupě motocyklu, jsme, inspirováni filmem Bezstarostná jízda, naplánovali s kamarádem cestu na motorkách vstříc zapadajícímu slunci. Tedy odjet na prázdniny do tehdejší Jugoslávie.
Řidičák se ovšem v té době dělal půl roku i déle. Což znamenalo drobnou překážku v jinak dokonalých plánech. Nezbylo, než jednat kreativně a domluvit „rychlokurz“ v pobočce autoškoly, jejíž zodpovědný vedoucí, jinak známý či snad příbuzný rodičů onoho kamaráda, měl pro náš plán pochopení. Bohužel se dotyčná autoškola nacházela v městečku vzdáleném nějakých 20 kilometrů od mého tehdejšího bydliště, navíc s mizerným dopravním spojením. Ale mládí nezná překážky. Na lekce v autoškole jsem dojížděl na Emzetě.
Oprávnění k řízení jsem měl tedy v kapse. Nádavkem k němu i spoustu dalších dokladů, které cesta do „tak trochu jiné“ byť socialistické země vyžadovala. Zbývalo tak jen zabalit a vyrazit na silnice.
Emzeta, tedy MZ ETZ 150 byla, viděno dnešníma očima, maličká, slabá motorka. Motor o obsahu 150 ccm dosahoval okolo 6000 otáček špičkových 9 kW výkonu, s krouťákem tuším 15 Nm. Při nějakých 120 kg váhy. Pro mne to ale byla „Mašina“. A pochybnosti neznámé slovo. Drobnosti, jako například to, že v podstatě neumím řídit, že pojedu na úplně čerstvé, nezajeté motorce s nemalým nákladem stovky kilometrů po dálnicích a podobně mi po pravdě tehdy nepřišly na mysl. Vůbec.
Byla před námi nejméně třítýdenní dovolená pod stanem, s cestou plánovanou na zhruba 1600 km tam a to samé zpět. To ovšem vyžadovalo trochu tvořivého přístupu, protože pro cestování jen s pasem a kreditní kartou nebyly v rámci socialistického Československa vytvořeny příznivé podmínky.
A nápad se samozřejmě dostavil. Pomocí gumicuků jsem na zadní sedadlo motorky přivázal lepenkový cestovní kufřík o velikosti tak asi dnešního palubního zavazadla. Kromě náhradních tenisek, mikiny, plavek, nějakého toho prádla a hygienických nezbytností zabíraly většinu prostoru polévky v pytlíku, konzervy hovězího ve vlastní šťávě, lihový vařič s ešusem a podobná výbava, bez které bylo kempování v Jugoslávii pro československého občana nemyslitelné. O klasický stan „áčko“ jsme se podělili. Já dostal na starost přepravu kostry stanu – tyček (v porovnání s dnešními motorkářskými nebo horolezeckými stany tedy spíš tyčí) přivázaných nahoře na víko kufru a kamarád si na sedlo za sebe přikurtoval srolovanou plátěnou celtu. Tohle rozdělení mělo jednu malou mušku, ale to jsme zjistili až skoro za měsíc, při zpáteční cestě.
Vybaveni vším, co člověk – motorkář na podobnou cestu může potřebovat, jsme další den brzy ráno stanuli na pomyslné startovní čáře naší cesty. Brzy ráno znamená fakt brzy – tma, rozespalé obličeje a teplota nejspíš ta nejnižší, jaká v červnovém ránu, dvě hodiny před východem slunce může být. Na tomto místě se možná sluší krátce zmínit o naší motorkářské garderobě. Tvořily ji frajersky seprané džíny, bunda ze stejného materiálu s nášivkou rudého netopýra a hrdým nápisem „Motoclub České Budějovice“ na zádech, tričko a kotníkové tenisky. Ty jsme zvolili kvůli jejich vyšší bezpečnosti oproti teniskám nízkým.
Korunu výbavy tvořila motoristická přilba značky Cassida Integral GT. Dnes těžko uvěřitelný laminátový produkt tuzemské provenience, význačný tím, že jeho hmotnost výrazně přispívala k vyrýsovaným krčním svalům a že tenké, ohebné, z dnešního pohledu zcela neprůhledné slídové „plexi“ se k helmě přicvakávalo pomocí 4 textiláckých patentků.
