Článek
Maryno, jak válku vnímají děti?
„Velmi záleží dítě od dítěte. I když už je válka dost dlouho a všichni jsme si relativně zvykli, většina dětí dost viditelně prožívá strach. Hodně z nich trpí na panické ataky a prokazují symptomy posttraumatického stresového syndromu. Jsou hodně ulekané a neustále se bojí. Když začne siréna, jeden chlapeček z šesté třídy nemůže dýchat. Nemůže chodit do krytu, a proto si ho hned odvádí maminka. Máme jednu holčičku, která okamžitě začíná mít hysterický záchvat. Musíme ji objímat a potom se uklidní. Skoro všechny děti mají v armádě rodiče nebo někoho dalšího z rodiny, proto se bojí i o své blízké. Potom tady máme taky ty, které se přistěhovaly z jiných částí Ukrajiny, protože se tam nedalo žít. U těchto můžeme často vidět spíš otupělost než strach, protože už toho prožily prostě příliš. Je jen otázka, jak se to na jejich psychice projeví později. Co se týče mladších dětí ze školy, mám pocit, že to ještě úplně nechápou, a tak si třeba spaní v krytu užívají. Když se ale potom ozývají výbuchy, toho už se bojí. Je to těžké, ale zvykli jsme si… A doufáme, že to brzy bude pryč a budeme moct žít normální život.“
Kolik dětí z vaší třídy má rodiče na frontě?
„Všechny děti bez výjimky mají v rodině někoho, kdo je nějakým způsobem zapojen do armády. Přímo na frontě mají tatínky tři děti, čtvrtý teď zemřel. Válka se dotýká opravdu nás všech, a i když jsem vděčná, že je na tom Ivano-Frankivsk dobře, žít v každodenním strachu není dobré pro nikoho, hlavně ne pro naše děti.“
Jak se vám daří s dětmi mluvit o válce?
„V této oblasti je třeba neustále se vzdělávat, protože i odborníci postupně zveřejňují doporučované postupy. Zrovna minulý týden jsme měli webinář o tom, jak děti učit vycházet s lidmi, kteří se vrátí z fronty. Už teď máme ve městě spoustu lidí bez končetin, očí, bez čelisti… Netýká se to ale jen fyzického zdraví, protože drtivá většina z nich je poškozena hlavně na duši. Celá společnost, nejen děti, se musí učit přijímat tyto lidi a vědět, jak s nimi mluvit. Jsou totiž věci, které se jim nesmí říkat, témata, u kterých se musí opatrně… Prostřednictvím her potom předáváme tyto strategie i dětem. Měli jsme dělat jednu srdíčkovou terapii i u mě ve třídě – každé dítě si mělo připravit srdce z papíru a do něho vepsat jméno svého hrdiny, který je zapojen do války o naši zem. Jednomu chlapečkovi ale bohužel na frontě zahynul tatínek, a tak jsme museli tuto aktivitu odložit na neurčito, abychom mu nesypali sůl do rány. Je to velmi smutná realita války, když potom vidíte ty sirotky. Na druhou stranu si myslím, že i takovéto situace způsobily, že jsou děti přátelštější a více si pomáhají. Připadá mi, že se celá společnost semkla a nemáme skoro žádné problémy s rodiči, všichni jsou na nás hodní.“
„I když už je válka dost dlouho a všichni jsme si relativně zvykli, většina dětí dost viditelně prožívá strach. Hodně z nich trpí na panické ataky a prokazují symptomy posttraumatického stresového syndromu. Jsou hodně ulekané a neustále se bojí. Když začne siréna, jeden chlapeček z šesté třídy nemůže dýchat…“
Jak jste se dostala k profesi učitelky?
„Vždycky jsem chtěla být učitelkou, už od úplně malé holčičky. Ovlivnila mě i moje maminka, která také byla učitelkou. Později se mi ve škole začala líbit ukrajinština, a protože jsem vždycky ráda četla, rozhodla jsem se studovat ukrajinský jazyk a literaturu v Černovicích (Чернівці), kde je překrásný univerzitní komplex, který je dokonce zapsaný na seznamu UNESCO. Tam začala moje cesta za tímto povoláním a dodnes ho mám moc ráda. Po studiích jsem se, spolu s manželem, přestěhovala do Ivano-Frankivska, kde teď pracuji na Mykytyntské základní škole, a od začátku války mám ještě částečný úvazek na druhé škole blíže centru.“
Co je třeba na Ukrajině studovat, když chcete být učitelkou?
„Stát se učitelem na Ukrajině je poměrně složitý proces. Je potřeba absolvovat několik stupňů vzdělání a následně absolvovat praxi. Základem je získání základního vzdělání, které na Ukrajině trvá dvanáct let, a po jeho dokončení se absolvuje atestace (obdoba naší maturity). Poté je nutné studovat čtyři roky bakalářského studia, přičemž pátý rok je věnován specializaci. Specializace zahrnuje také praktickou část.“
Vím, že profese učitele je na Ukrajině považována za prestižní a lidé si učitelů váží. Jak je to ale s platy? Jak je ovlivnila válka?
„Ano, je pravda, že většina lidí považuje učitele za důležité, protože se snažíme předávat našim dětem dobré hodnoty, což je pro ukrajinskou společnost důležité. Nicméně, ocenění ze strany státu tomu moc neodpovídá. Již před válkou byla situace dost špatná a nyní je ještě horší. Veškeré prémie, které tvořily asi 30 % našeho platu, nám byly úplně odebrány. Nástupní mzda učitele je nyní asi 6 000 hřiven (cca 3 500 Kč) při plném úvazku. To je opravdu velmi málo, že? Téměř se s tím nedá normálně žít a mladí učitelé často musí mít několik úvazků nebo vykonávat i jiné práce. Člověk s trochou praxe, jako jsem já s třinácti lety, už vydělá trochu více – dostávám 10 000 hřiven (necelých 6 000 Kč) za plný úvazek. I tak to ale nestačí, a proto mám ještě částečný úvazek na druhé škole. S tím už se nějak vyžít dá. Obecně platí, že profese učitele je velmi špatně placená. Doufáme, že se to změní, ale v současné době na to podmínky rozhodně nejsou.“
Můžete mi prosím nějak popsat školy, kde pracujete?
„Ano, jsou to naprosto běžné školy. První je jen deset minut pěšky od Veselky (sídliště, kde se nachází Marynin byt) a jmenuje se Mykytyntská základní škola (Mykytynskij licej), protože téhle okrajové oblasti Frankivsku se říká Mykytynsy. Škola má dvanáct ročníků a každý ročník má dvě třídy. Občas také pracuji na druhé škole, také základní, která je blíže centru a je mnohem větší než Mykytyntská. Chodí tam přes 1 800 dětí, každý ročník má osm paralelních tříd. Škola funguje na dvě směny, což znamená, že první směna žáků chodí ráno a učí se do 12:30, druhá směna přichází vždy v 12:50. Od začátku války se však začátek druhé směny musel posunout až na 13:40, protože se často stávalo, že se obě směny potkaly při poplachu v úkrytu. Nezbývalo nic jiného, než směnu posunout, protože situace s 1 800 dětmi v jednom krytu byla naprosto nezvladatelná. Pro děti to není vůbec jednoduché, protože teď končí mnohem později. Museli jsme také zkrátit přestávky, abychom naplno využili čas, kdy jsou děti ve škole.“
Kolik dětí chodí do klasické třídy?
„V běžné třídě na Mykytyntské základní škole je od 25 do 32 dětí. V tomto čísle jsou ale zahrnuty i děti, které jsou na distanční výuce. Důvody pro distanční výuku jsou různé, buď jsou žáci dlouhodobě v zahraničí nebo se o ně rodiče prostě bojí, a tak je do školy nepouští a učí je doma. I těchto případů nám od začátku války rapidně přibylo. Takoví žáci potom jen dochází na přezkoušení. Maximálně můžeme mít ve třídě 3–5 dětí, které jsou sice oficiálně zapsané, ale prezenčně k nám nedochází.“
Děti v zahraničí jsou určitě jeden z problémů, se kterým se muselo ukrajinské školství vyrovnat. Kde dále nejvíce cítíte dopady války?
„Ty děti jsou opravdu jeden z největších problémů, protože za počet žáků škola dostává od státu peníze. Čím méně dětí, tím méně peněz. Absence je teď obecně hodně vysoká. Když se mluví o tom, že hrozí ještě větší bombardování, spoustu dětí nepřijde. Odjezd do zahraničí se ale netýká jen žáků, odjelo taky spoustu učitelů a dalších pracovníků školy. U nás je to ještě docela dobré, ale na některých školách doslova nemá kdo učit. Sobecky cítím samozřejmě dopad války i na mé výplatě, která je mnohem menší než předtím.“
Popište mi prosím, jaký je postup, když začne poplach?
„Krytem pro naše děti je školní sklep, do kterého vedou čtyři vchody. Když začnou znít sirény, máme propracovaný systém tak, aby každý věděl, co má dělat. Každý učitel musí vědět, kudy vést svou třídu, protože se nesmí stát, že by se srazily a navzájem se blokovaly. Důležité taky je, že rodiče na začátku školního roku podepisují, jestli chtějí mít zodpovědnost za zdraví svých dětí během sirény. Pokud chtějí, musí si pro ně během sirény přijít a odvést je domů. Týká se to hlavně dětí, které nemohou být v úkrytu, protože jim to způsobuje úzkosti. V opačném případě za ně zodpovídá škola. V krytu potom musíme být až do konce poplachu. Pro tento případ mají děti připravenou speciální svačinu a pití. Během sirény se snažíme odvést myšlenky od bombardování, hrajeme hry a povídáme si o hezkých věcech.“
Je velmi důležité, aby svět věděl, že válka neskončila a je třeba Ukrajinu podporovat… Chtěla byste něco vzkázat do Česka?
„Moc děkuji za možnost sdílet se! Jsme moc vděční za to, že nám ostatní země pomáhají. Prosím, nezapomínejte na nás a na naše děti. Pokud má Ukrajina vyhrát, musí to být naše společné dílo. Sami to nezvládneme. Děkujeme.“
