Bachaři spartakiádního vraha přivítali po svém. Kastrace byla už jen ošetření

Od února do května 1985 se v pražských ulicích opakovaly útoky, které děsily místní ženy. Pachatel napadl jedenáct z nich, tři zabil a pět znásilnil. Bylo mu šestnáct let, pocházel z běžné rodiny a ve škole patřil k nadprůměrně inteligentním žákům. První útok spáchal 17. února. Napadená žena ho přemluvila, aby s ní šel jinam, a jakmile se dostali na osvětlené místo, začala volat o pomoc.

Na Velikonoční pondělí se jeden z útoků poprvé změnil ve vraždu. Třiadvacetiletou matku dvou dětí odvlekl stranou do lesa, znásilnil ji a zadusil. Do úst jí nacpal hlínu, kamení a kalhotky. V květnu v Hloubětíně napadl čtyřiapadesátiletou ženu, která útok přežila. Ještě ten samý večer znásilnil a uškrtil třicetiletou lékařku. Poslední vraždu spáchal v Dejvicích, kde použil trojí škrtidlo. Policie ho zatkla 22. května.

Soud Jiřímu Strakovi uložil deset let, nejvyšší možný trest pro mladistvého. Být o dva roky starší, dostal by tehdy trest smrti. Jeho matka později řekla, že by to považovala za lepší řešení. Pro něj i pro rodinu. Do valdické věznice nastoupil v polovině osmdesátých let, v šestnácti, za tři vraždy a pět znásilnění.

Do vězení přicházel už s přezdívkou Spartakiádní vrah, kterou mu daly noviny. Při rekonstrukcích činů spolupracoval a jednotlivé útoky podrobně popisoval. Lítost neprojevil. Znalci u něj mluvili o absolutní amorálnosti a absenci citů. Ve věznici se to rychle rozkřiklo. Byl mladistvý mezi dospělými vězni, navíc sexuální vrah a nekrosadista, tedy někdo, kdo stál na samém dně vězeňské hierarchie.
Valdice patřily v osmdesátých letech k nejtvrdším věznicím v Československu. Prostředí se řídilo nepsanými pravidly a každý v něm rychle poznal své místo. Pro mladistvého pachatele odsouzeného za sexuální vraždy to znamenalo okamžité zařazení na úplný okraj.

Fyzické útoky začaly hned po nástupu. Mlácení se opakovalo, spoluvězni se ho pokusili oběsit a přežil jen náhodou. „Svého času jsem byl na tom tak, že by to pro mě bylo vykoupení. Já vím, co strašného jsem svým obětem udělal. Prožil jsem si to na vlastní kůži, když mě spoluvězni chtěli pověsit. Vyvázl jsem jen směšnou souhrou náhod,“ řekl Jiří Straka. Jeho matka později novinářům řekla: „Vězení ve Valdicích přežil jen proto, že dělal děvku silnějšímu.“

V knize Lovci přízraků kriminalista Jiří Markovič cituje jeho slova o dozorcích. „Poklidně přihlíželi, jak na mně homosexuálové dovádějí, že mám obden rozmlácený obličej, že mě denně kopou do rozkroku a že mě na každém kroku šikanují. Když jsem si stěžoval, přeložili mě a opakovalo se to, s tím rozdílem, že do rozkroku kopali i bachaři.“ Jeden z dozorců mu podle jeho slov řekl: „Žiješ, ale šukat už nebudeš,“ a opakovaně ho kopal do varlat.

Vězeňská služba tato tvrzení nikdy oficiálně nepotvrdila. Jeho slova ale mají konkrétní podobu. Popisuje jednotlivé momenty i data, která si nechal vytetovat na tělo. Podle něj šlo o systematický pokus dotlačit ho k sebevraždě. „Poznal jsem, jaké to je být vrahem. Abych tak řekl, jak to chutná. A ono to chutná hrozně blbě. Nic to neřeší a člověk si vlastně šlehne oprátku na vlastní krk. Ale taky jsem poznal, jak chutná, když je člověk mlácenej, znásilňovanej a zabíjenej,“ popisoval v knize.

Na těle má vytetovaná konkrétní data. 24. června 1987, den, kdy byl ve Valdicích zmlácen. 14. července 1988, kdy byl kopnut do varlat. 19. ledna 1989, den kastrace. 29. prosince 1989, kdy ve Valdicích zemřel jeho kamarád. Nechal si je vypíchat záměrně, nechtěl zapomenout. Následky útoků byly vážné, genitálie měl těžce poškozené. Podle něj se na tom nepodíleli jen spoluvězni, mluvil i o dozorcích. „Takže sexuologické léčení, myšleno ironicky, jsem si odbyl už ve věznici. To potom ve špitále už nebyla kastrace, ale jenom ošetření,“ řekl. U sexuálních pachatelů se o kastraci obvykle rozhoduje na začátku léčby. Psychiatr a sexuolog Jiří Švarc, který pracoval s devianty v Bohnicích, si z desítek pacientů pamatuje pět případů kastrace. Čtyřem z nich podle jeho slov výrazně ulevilo, změnili se před očima. U Jiřího Straky k zákroku došlo až poté, co už měl genitálie těžce poškozené.

V roce 1994 se na něj vztahovala amnestie prezidenta Václava Havla. Po devíti letech tak opustil vězení, ale místo návratu na svobodu následovala ústavní léčba, nejprve v Opavě a poté v Bohnicích. Léčba pokračovala až do roku 2004, teprve tehdy, po celkem devatenácti letech, odešel na svobodu. Změnil si jméno, odstěhoval se na severní Moravu a vystoupil v dokumentu České televize, kde se setkal se synem jedné ze svých obětí. Od té doby žije v anonymitě.

Na jedné straně zůstávají činy, které spáchal. Tři ženy zabil, pět znásilnil, další napadl. Na druhé straně stojí to, co následovalo. Státní zařízení ho mělo izolovat a léčit, podle jeho výpovědí se tam ale odehrávalo systematické násilí, na němž se měli podílet i lidé, kteří měli zajišťovat pořádek.

Lítost nad svými oběťmi neprojevil ani během výslechů, ani při rekonstrukcích. Teprve v roce 2005, krátce po návratu na svobodu, zazněla jiná slova: „Věděl jsem, že mám sexuální poruchu, ale nedokázal jsem s tím nic dělat. Bylo pozdě. Bylo to nutkavé. Později jsem si ale přál, aby mě ve vězení někdo oběsil. Nenávidím se.“

Jeho rodiče po zatčení málem spáchali sebevraždu, zachránil je mladší syn. Z Prahy odešli kvůli nenávisti okolí, přestěhovali se na Moravu a změnili si jméno. Postupně syna znovu přijali, byli jediní, kdo mu zůstal. Případ neskončil rozsudkem. Pokračoval za zdmi Valdic a poté v psychiatrických zařízeních. Dnes žije pod novou identitou.

Zdroje: psychologie.cz | ctidoma.cz | denik.cz | tn.nova.cz | zivotvcesku.cz | blesk.cz | https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/spartakiadni-vrah-jiri-straka-vrazda-smrt.A250427_175819_domaci_stud