Sovětský voják ubil v Břuchotíně matku a dvě děti. StB vinu hodila na dělníka

Třetího dubna 1981 pomáhali manželé Dostálovi s příbuznými na poli u Břuchotína sázet brambory. Věra odešla se dvěma malými dětmi domů dříve, Pavel se za nimi vydal asi o dvě hodiny později. Když přišel k domu, nemohl se dostat dovnitř a dveře musel vypáčit. Uvnitř na podlaze ležela jeho žena a čtyřletý Tomáš, oba v kalužích krve. Šestiletá Pavlína ještě dýchala. V domě bylo všechno přeházené, záchod pozvracený. Lékaři u všech tří konstatovali roztříštění lebeční kosti. Tomáš zemřel ještě téhož večera, Pavlína o tři dny později. Ten okamžik později popsal slovy: „Snil jsem o nějaké budoucnosti, a během chvilky to bylo všechno pryč.“ Devatenáctiletý Jurij Nikolajevič Kononov, vojín sovětské armády, se později přiznal, že Věru Dostálovou i obě děti umlátil kladivem poté, co ho při vloupání do domu přistihla.

Pavel Dostál se narodil v roce 1949 do sedlácké rodiny v Břuchotíně. Rodina hospodařila na vlastním statku, který po nástupu komunistického režimu přešel pod jednotné zemědělské družstvo. V roce 1959 byl jeho otec odsouzen a trest si odpykával v jáchymovských lágrech. Navštívit ho mohli jen jednou, na pár minut pod dohledem vězeňské stráže. Krátce po návratu z vězení zahynul při dopravní nehodě a rodina pak dál nesla následky špatného kádrového posudku. V létě 1968 Dostál pracoval na žních v místním JZD, když do země vtrhla vojska Varšavské smlouvy. „Byl to šok, byly žně, jezdil jsem na kombajnu.“ Krátce poté nastoupil základní vojenskou službu. Po návratu z vojny se oženil s Věrou Vaňkovou z vedlejší vesnice. Usadili se v rodinném domě v Břuchotíně a narodily se jim dvě děti, Pavlína a Tomáš.

Kolem třetí hodiny odpoledne 3. dubna 1981 zběhl devatenáctiletý Jurij Nikolajevič Kononov z olomoucké posádky. Zamířil do Břuchotína, vyhlédl si dům Dostálových a v garáži vzal kladivo s montážní pákou, aby se dostal dovnitř. Otevřel si sklenici s naloženým masem, vypil alkohol, který v domě našel, a zapálil si cigaretu. Vyšetřovatelé později našli nedopalek s písmeny v azbuce. Když se Věra Dostálová s dětmi vrátila domů, uviděla cizího muže a začala křičet. Kononov ji i obě děti ubil kladivem. Z domu odnesl snubní prsteny, hodinky, rádio, aktovku, klíče a několik dalších drobností v hodnotě zhruba čtyř set korun. Večer si místní všimli, že se kolem domu pohyboval voják sovětské armády. Veřejná bezpečnost se obrátila na zástupce sovětské posádky, ti však zamlčeli, že z kasáren toho dne zběhl vojín. Následující ráno byl v Olomouci zadržen muž, který se pokoušel ukrást auto. Měl na sobě ženské šaty a v aktovce věci odcizené z domu Dostálových. Ukázalo se, že jde o Jurije Kononova, zběha z olomoucké posádky. Při výslechu se k činu přiznal a vojenský prokurátor ho obvinil z vraždy. Sovětská armáda si však svého vojáka vyžádala a ještě ten den byl předán do areálu posádky v Olomouci-Neředíně.

Pavel Dostál se s ním setkal při vyšetřování a později o tom řekl: „Já jsem ho viděl v Olomouci na vyšetřovačce, kdyby se mně dostal do ruky, tak jsem ho tam asi uškrtil. Oni měli hlad, on šel po jídle, ale tak neměl vraždit.“ Bezpečnostní složky začaly okamžitě pracovat na tom, aby se informace o vraždě nedostaly ven. Náměstek ministra vnitra Ján Pješčak vydal příkaz, aby StB šířila dezinformace o tom, že pachatelem nebyl sovětský voják, ale zahraniční dělník s kriminální minulostí, který projížděl Olomouckem. Příslušníci SNB dostali pokyn o případu nemluvit a v dálnopise stálo: „Jde hlavně o to, aby informace o osobě pachatele nepronikla k osobám z řad chartistů a nepřátelských elementů.“ Stejnou verzi měli šířit i místní funkcionáři, jenže mezi lidmi už se mluvilo o tom, kdo skutečně vraždil. Parte někdo rozmnožil a rozeslal dál a na některých se rukou objevila věta: „Tyhle lidi zabil sovětský voják.“ Historik Prokop Tomek později uvedl: „Pamatuji se, že mí sourozenci, kteří tehdy pracovali v Praze, parte přivezli k nám domů do Chotěboře.“

Desátého dubna 1981 se v olomouckém krematoriu konal pohřeb. Přišlo více než tisíc lidí, mezi nimi i desítky příslušníků bezpečnosti a Lidových milicí v civilu. V záloze čekala pohotovostní jednotka. Smuteční projevy prošly cenzurou a okresní církevní tajemník dohlížel i na kněze. O tragédii se nemělo mluvit ani později a noviny v dalších letech odmítaly zveřejnit připomínku výročí. Kononova během několika dnů převezli do Sovětského svazu. K soudu do Lvova pozvali i Pavla Dostála, ale protože bratrovu účast nepovolili, k soudu neodjel. Na rozsudek čekal měsíce, než mu byl doručen v překladu.

Soud ho uznal vinným z vraždy tří osob spáchané z kořistnických pohnutek a s mimořádnou brutalitou a odsoudil ho k trestu smrti zastřelením. Podle archivních dokumentů byl rozsudek vykonán, není ale známo, kdy a kde. Podle historika mohla poprava proběhnout ještě na území Československa.

Podle historika Prokopa Tomka z Vojenského historického ústavu šlo o nejotřesnější případ vraždy, kterou po roce 1968 na československém území spáchal sovětský voják. „Historici se zatím zajímali výhradně o oběti roku 1968. Těch bylo 135, ale vinou okupantů zahynulo dalších bezmála 250 Čechoslováků v následujících dvaceti letech,“ uvedl. Ministerstvo vnitra si tehdy vedlo zvláštní svodku případů se zapojením příslušníků sovětské armády. Nejčastěji šlo o dopravní nehody, ale všechny měly jedno společné, totiž že bezpečnostní složky dělaly vše pro to, aby se o nich veřejnost dozvěděla co nejméně.

Podobně skončil i případ sedmnáctileté Táni Máčikové, kterou v roce 1971 zastřelil v pražské Liliové ulici sovětský voják. Jejím rodičům tehdy bezpečnost tvrdila, že pachatele se nepodařilo vypátrat, přestože jeho totožnost znala. Pravda vyšla najevo až po letech, kdy historici v archivech dohledali, kdo za její smrt nesl odpovědnost.

Ani další násilné činy se k veřejnosti nedostaly v plném rozsahu. V roce 1983 byl v Lysé nad Labem při pokusu o vloupání ubodán místní kotelník Jaroslav Petrášek a o několik let dříve v Milovicích opilý svobodník vyjel s tankem mimo vojenský prostor a zabil civilistu v rodinném domě. Tyto případy řešily sovětské vojenské tribunály a československá veřejnost se o nich dozvídala jen útržkovitě.

V těžkých měsících po vraždě mu pomáhala rodina, přátelé i práce, která mu vyplnila většinu času. Psychologickou pomoc odmítl a později přiznal, že od té události věci kolem sebe vnímá citlivěji. V roce 1986 se oženil s Věrou Kolínskou. Narodili se jim dva synové, Jan v roce 1988 a Petr v roce 1990. Společně vychovávali také Iva, kterého měla jeho žena ještě před sňatkem. Události listopadu 1989 sledoval z domova, protože krátce předtím podstoupil operaci kýly. Do veřejného dění se nezapojil, ale těm, kteří tvrdí, že dřív bylo lépe, řekl: „Měli by si to zažít, třeba to věznění, jako můj otec, když byl v cele, hodili mu tam jen hlávku salátu a to bylo všechno.“ Po roce 1989 se rodina snažila o rehabilitaci jeho otce a nakonec uspěla, rozsudek zrušil tentýž soudce, který ho v padesátých letech vynesl.

V některých případech sovětská strana vyplácela za usmrcené civilisty finanční náhrady, ale peníze inkasoval stát jako kompenzaci za „ztracenou pracovní sílu“ a k rodinám obětí se nedostaly. Někdy přispěla alespoň na náklady pohřbu. Za dvacet let přítomnosti sovětských vojsk zahynuly na československém území stovky civilistů. O mnoha těchto úmrtích se veřejnost dozvěděla až po otevření archivů. Vražda Věry Dostálové a jejích dětí zůstala oficiálně utajena více než čtyři desetiletí. Pavel Dostál zůstal v Břuchotíně a dům, do kterého se 3. dubna 1981 vracel z pole, stojí dodnes.

Zdroje: echo24.cz | olomouc.rozhlas.cz | zpravy.aktualne.cz | manipulatori.cz | dennikn.sk | pametnaroda.cz