Půjčení manželky nebylo u Eskymáků nevěrou. Kdo porušil dohodu, zaplatil životem

Muž se vrátil z dlouhé lovecké výpravy a zjistil, že jeho žena spala s jiným mužem. Ne ledajakým. S jeho vlastním výměnným partnerem, tedy mužem, se kterým si podle pravidel mohli navzájem půjčovat ženy. Tentokrát ale za jeho zády, bez svolení manžela. Tady už nešlo o výměnu, ale o porušenou dohodu. Ženu za to udupal k smrti. Potom začal ztrácet příčetnost a komunita ho nakonec popravila.

Taková dohoda měla cenu hlavně tam, kde cizí muž na obzoru mohl být nepřítel. Dokud nebylo jasné, odkud přichází a ke komu patří, lovci se přibližovali s napnutými luky. Antropolog Lawrence Hennigh, který v 60. letech zkoumal komunity v okolí Barrowa a Wainwrightu, zaznamenal, že první impulz při setkání dvou neznámých mužů na tundře bylo zabít nebo utéct. Zášť a hrozba krevní msty přecházely z generace na generaci.

V první polovině 19. století žilo na severozápadní Aljašce zhruba 25 oddělených eskymáckých společností. Každá fungovala jako síť rozšířených rodin s vlastním územím, vlastními vazbami a vlastními spory se sousedy. Vztahy mezi nimi zahrnovaly obchod i válečné výpravy. A protože neexistoval stát, vláda ani soudy, sociální řád stál hlavně na osobních dohodách, příbuzenství a vzájemných závazcích. Výměna žen nebyla lovecká pomůcka ani pozůstatek romantické představy o volném sexu. Hennigh ukázal, že šlo o strategii pro budování spojenectví tam, kde příbuzenské vazby nestačily.

Pravidla byla přesná. Výměna nesměla probíhat mezi blízkými příbuznými. Muž nesměl mít pohlavní styk s kýmkoli, kdo měl styk s jeho blízkým příbuzným. Porušení tohoto tabu vedlo v zaznamenaných případech k sebevraždám nebo zabitím v rodině. Partneři pro výměnu se proto hledali mezi sociálně vzdálenými rodinami. Ty mohly být nebezpečné, ale o to větší cenu měly jako spojenci.

Taková výměna byla navíc vyhrazena mužům s postavením. Mladí lidé, kteří se pokoušeli uzavírat podobné vztahy tajně a na vlastní pěst, čelili pohrdání komunity. Pokud se snažili být diskrétní, byli obviněni z nepoctivosti. Pokud si začali navzájem říkat aipak, což znamenalo druhé já a sloužilo jako formální oslovení výměnných partnerů, stali se terčem výsměchu za to, že se chovají jako bohatí a vlivní muži.

I konec partnerství měl své jméno. Jakmile partnerství skončilo, platil výraz anatuakaan, rozvedený. Každý krok byl pojmenován a každé pojmenování neslo závazek.

Velrybářský kapitán z Barrowa a jeho harpunář, oba Inuité, se rozhodli vyměnit ženy těsně před sezónou. Kapitánova žena protestovala. Muž jí řekl, že pokud nesouhlasí, letos žádné velrybí maso domů nepřinese. Lov nakonec stejně nevyšel a žena zuřila. Příhoda se vyprávěla dál z jasného důvodu. Komunita brala dohodu jako samozřejmost, zatímco ženin vztek všem připadal k smíchu. O výměně rozhodovali muži. Žena mohla nesouhlasit a bránit se, ale poslední slovo neměla. Dohoda se sice týkala jí, ale uzavírala se bez ní.

Z pohledu samotných Eskymáků se nejdůležitější důsledek výměny projevil až s další generací. Děti narozené po výměně si říkaly katuk, tedy polosourozenec. To nemuselo vypovídat o skutečném otcovství. Rozhodující bylo, že tak k nim přistupovala celá společnost a oni se k sobě podle toho museli chovat. Katuk byl povinen poskytnout jídlo, ochranu, pomoc a podporu, kdekoli to druhý potřeboval.

Dva lovci se setkali na tundře s napnutými luky. Každý z nich musel v tu chvíli počítat s tím, že ten druhý může být nepřítel. Muž z Barrowa začal zkoušet různá slova, dokud nerozeznal přízvuk z Wainwrightu. Několika dalšími dotazy zjistili, že si jejich rodiče vyměnili ženy. Zbraně klesly. Muži se objali.

Vyčerpaný muž z Cape Espenberg, kterého moře vyvrhlo u Point Hope, přežil díky místnímu hostiteli. Ten ho nejprve ukryl a do vesnice propašoval až za tmy. Ráno místní cizince v ceremoniálním domě objevili a hostitele obvinili, že někoho tajně skrýval. Ten odpověděl, že muže u sebe choval celou zimu, protože jde o jeho katuka. Ostatní uznali, že ho za takových okolností zabít nemohou. Hostitel ještě dodal, že kdyby ho zabili, lehl by si vedle něj. Záhy nato třem jiným lovcům z jihu, kteří připluli bez jediné takové vazby, podřízli hrdla.

V oblasti Point Barrow se dětem výměnných partnerů říkalo qatanuutigiita musely si navzájem pomáhat. Syn vyrážející do cizí vesnice proto nepřicházel jako úplný cizinec. Z výměny žen vznikala síť, která sahala přes generace. Fungovala ale jen pro ty, kdo stáli uvnitř pravidel. Jakmile je někdo obešel, ochrana se měnila ve spor.

Vynucení pravidel nepotřebovalo paragrafy. Vyžadovalo tvrdou reakci. Místo psaných zákonů fungovalo veřejné mínění, posměch, tabu, krevní msta a v krajních případech skupinová likvidace toho, kdo ohrožoval ostatní. Vražda byla soukromou záležitostí příbuzných. Teprve muž, který vraždil opakovaně, se stával veřejným nepřítelem. Náčelník v takovém případě obešel všechny muže v komunitě a každého se zeptal, zda má pachatel zemřít.

Jakmile získal jednomyslný souhlas, střelil ho při lovu do zad. Výměna žen fungovala v tomto systému jako praktická pojistka. Pokud byl vlivný muž zabit, povinnost pomstít ho nenesli jen jeho příbuzní, ale také jeho výměnní partneři. Čím více partnerů muž měl, tím méně si někdo troufal ho napadnout. Znamenalo to však i větší odpovědnost. Partner, který zatahoval ostatní do zbytečných sporů, mohl v rozhodující chvíli zůstat úplně sám.

Ve Wainwrightu chudý muž zabil v souboji vlivného muže. Boháč mu ukradl jediného psa. V prostředí závislém na lovu nešlo o maličkost. Že bohatý okradl chudáka, se nelíbilo nikomu ve vesnici. Výměnný partner zabitého sice tvrdil, že by krevní mstu vykonal hned, kdyby neměl poraněné koleno. Nakonec ale uznal, že riskovat život za takového lakomce nemá smysl.

V 90. letech 19. století praxi ukončili misionáři. Ve stejné době se pod tlakem velrybářů a vládních zástupců rozpadala i autonomie místních skupin. Pravidla, která po generace určovala, kdo je přítel a kdo nepřítel, kdo má nárok na pomoc a kdo skončí mrtvý, přestala platit.

Tam, kde skončila rodina, začínal katuk. A tam, kde skončil katuk, čekala tundra s napnutými luky.

Zdroje:

journalhosting.ucalgary.ca | uaf.edu | scholarlycommons.law.northwestern.edu | minpaku.repo.nii.ac.jp | repository.si.edu | relations-inuit.chaire.ulaval.ca | erudit.org