Článek
Všechno to začalo u televizní obrazovky. V roce 1958 doma sedmiletý Ondrej sledoval přenos z mistrovství Evropy, na kterém vyhrál Karol Divín. Zvedl se a začal ty ladné pohyby napodobovat uprostřed obýváku. Matka to viděla a šla ho přihlásit do oddílu Slovanu Bratislava.
Chlapec z bratislavského ledu
Krasobruslařská trenérka Hilda Múdra se s Ondrejem potkala téhož února. Vedla tehdy starší závodnice a malé děti si do skupiny nebrala. Pak si ji ale odchytila Nepelova matka a postěžovala si, že její syn chodí na led už čtrnáct dní a nikdo z trenérů si ho nevšímá. Múdra později vzpomínala: „Urobila som tak. Zobrala som si ho. Urobila som to najlepšie na svete.“
Pro Ondreje ale znamenala víc než jen trenérku. Celý život jí říkal teto. Chodila za něj na třídní schůzky, učila ho jazyky i pravidlům stolování. Nakonec žili ve stejném domě v bratislavské Dúbravce. Když slavila osmdesátiny, přiznala: „Je to moje tretie dieťa a možno aj prvé. Jemu som sa venovala viac ako svojim vlastným.“
Jednou mu nařídila procvičovat jednu konkrétní figuru a z kluziště na hodinu zmizela. Po návratu zjistila, že ji Ondrej stále krouží dokola. Jak později popsala pro slovenský deník Pravda: „Nebol klasicky športový talent, úspechy na ľade si tvrdo vydrel. Ale práve jeho cieľavedomosť ho odlišovala od ostatných krasokorčuliarov.“ Povinné figury tehdy tvořily páteř každého závodu. Šlo o geometricky přesné obrazce kreslené bruslemi do ledu. Nebyly určené pro diváky, ale pro rozhodčí, kteří přímo na ledě zkoumali, zda se vyjeté stopy přesně překrývají. Později je dovedl k takové dokonalosti, že si na vrcholu kariéry budoval náskoky, které se pak ve volné jízdě téměř nedaly smazat.
Na první olympiádu odjel v roce 1964 do Innsbrucku. Coby nejmladší člen celé výpravy byl tak drobný, že rozhodčí těžko hledali v ledu stopy po jeho bruslích. Skončil na 22. místě, třetí od konce. Ale bylo mu teprve třináct.
Ondrej Nepela uprostřed po vítězství ve Zlaté brusli v Praze v roce 1964
Sapporo bez pohodlné pohádky
Po osmém místě na olympiádě v Grenoblu 1968 odstartoval období, ve kterém prakticky přestal prohrávat. Mezi lety 1971 a 1973 sbíral evropské i světové tituly a v roce 1972 k nim přidal olympijské zlato v japonském Sapporu. Do dějiště her přijel jako jasný favorit a úřadující mistr světa. V povinných figurách zajel nejlepší výkon kariéry a druhému Francouzi Patricku Pérovi odskočil o 54,5 bodu, sovětskému závodníku Četveruchinovi o více než sedmdesát bodů. „Už po povinných cvicích se dalo předpokládat, že to vyhraji,“ přiznal po letech Nepela. „Bylo to pro mě hodně těžké, z toho důvodu, že jsem měl startovní číslo 17, tedy poslední.“
Budoucí olympijský vítěz ze Sappora
Ve volné jízdě přišlo jediné zaváhání, když Nepela spadl při trojitém skoku. U tak přesného závodníka šlo o naprostou výjimku, a Múdra za mantinelem přesto zůstala klidná. Věděla totéž co každý, kdo ho kdy sledoval, že chyby neopakuje. Zbytek programu pak dobruslil čistě. Všichni rozhodčí ho ohodnotili nejvyššími známkami a zlatá medaile byla jeho s náskokem 66,7 bodu. Ve svých jednadvaceti letech vybojoval olympijské zlato. „Pečlivý, detailista, perfekcionista,“ řekl později bývalý československý krasobruslař a jeho reprezentační kolega František Pechar. „Vždy se mu vyčítalo, že je v té volné jízdě neosobní, takový školomecký. Je ale pravdou, že ten svůj vysoký standard odvedl vždy. Kdykoli a kdekoli. Byl to prostě velikán krasobruslení.“
Po Sapporu chtěl ale skončit. Bylo mu jednadvacet a měl za sebou výsledky, na které jiní závodníci nedosáhnou za celou kariéru. Jenže přišel nátlak shora. V roce 1973 se mistrovství světa konalo v Bratislavě a komunistický režim nutně potřeboval domácího šampiona na vlastním ledě. Podle Múdré šlo o přímý obchod. Pokud vydrží do mistrovství v Bratislavě, dostane svolení k legálnímu odchodu na Západ. Trenérka později řekla: „On nič nechcel robiť na čierno, vždy bol v srdci Slovák. Tak ho vlastne donútili a prisľúbili, že po Bratislave môže ísť von.“ Takže vydržel. A splnil svůj díl dohody. V Bratislavě už závodil podle nových pravidel, která zavedla krátký program a oslabila bodovou váhu povinných figur, ve kterých dosud bezpečně dominoval. Přesto potřetí v řadě vyhrál. Za volnou jízdu dostal poprvé v kariéře absolutní šestku za umělecký dojem. Vyprodaný stadion ho na konci závodu zasypal květinami. Ve dvaadvaceti letech vyhrál v amatérském krasobruslení absolutně všechno. Po Bratislavě mohl oficiálně odjet.
Svoboda za cenu poslušnosti
Okamžitě zamířil do Západního Německa a stal se součástí slavné lední revue Holiday on Ice, ve které strávil třináct let. Pro závodníka vychovaného na striktních povinných figurách a tréninku před šestou ráno to byl nezvyklý svět třpytivých kostýmů, osvětlených arén a diváků, kteří chtěli vidět show, nikoli dokonale vyjeté stopy v ledu. S Múdrou ale kontakt nepřerušil. Pravidelně jí volal a stále dokola probírali krasobruslení, závody i skoky, které předváděl v revue. Sama k tomu dodala: „Keď trénoval v Nemecku, bola som ho tam aj viackrát pozrieť.“
Po více než deseti letech v revue získal trenérskou licenci a usadil se v Mannheimu. Měl tam přátele z mezinárodního krasobruslení a klub, ve kterém mohl pracovat. Jeho největší svěřenkyní se stala německá závodnice Claudia Leistnerová, kterou dovedl až k titulu mistryně Evropy na začátku roku 1989. V době jejího triumfu už byl ale Nepela vážně nemocný. O skutečné diagnóze se veřejně nemluvilo.
Mannheim a rakovina na parte
Pouhých dvanáct dní po Leistnerové zlaté medaili, 2. února 1989, Ondrej Nepela v mannheimské nemocnici zemřel. Bylo mu osmatřicet let. Na německém parte, které rodina obdržela, stála jako příčina smrti rakovina lymfatických uzlin. Skutečnou příčinou ale bylo onemocnění AIDS v důsledku nákazy virem HIV. „Až mi raz zavolal, že mu nie je dobre,“ popsala závěr jeho života Múdra. „Ešte v stredu sme za ním s jeho mamičkou boli a rozprávali sme sa, ale vo štvrtok zomrel. Urnu s popolom sme priviezli do Bratislavy, kde mal dôstojný pohreb. Ja som nepoznala pravú príčinu smrti, na nemeckom parte stálo, že išlo o rakovinu lymfatických uzlín. Povedali mi to až jeho nemeckí priatelia.“
Šest týdnů před Nepelovou smrtí zemřel i jeho otec. Reprezentační kolega František Pechar se později dotkl i té části krasobruslařova života, o níž se dlouho mluvilo jen opatrně: „Já si myslím, že tím on i strádal. To jeho duševno měl někde za tou třináctou komnatou tak zavřené, že o tom opravdu nikdo nevěděl. Žil hrozně krátce takový ten svůj osobní život naplno. Což bylo možná riziko celé té věci.“
V roce 2000 Nepela vyhrál celostátní anketu slovenského olympijského výboru o nejúspěšnějšího slovenského sportovce dvacátého století. Cenu za něj přebírala tehdy pětasedmdesátiletá Hilda Múdra a při slavnostním ceremoniálu plakala. Bratislavský zimní stadion dnes nese Nepelovo jméno, stejně jako mezinárodní krasobruslařský závod. Ondrej Nepela se hodil na plakáty, do statistik i na domácí šampionát v Bratislavě. Přesné figury, zlaté medaile, sportovec století. Jeho konec už se do téhle oficiální výkladní skříně socialistického sportu nevešel. Na německém parte stálo: rakovina lymfatických uzlin.
