Článek
Dvacet let. Tak dlouho vydržel Jaroslav Vozáb u Cimrmanů, a přesto si ho většina diváků pamatuje jen kvůli několika vteřinám filmové rumunštiny. V civilu pracoval jako překladatel v zahraničním vysílání Československého rozhlasu a na jevišti patřil k nenápadným členům souboru. Oldřich Lipský ho obsadil jako tlumočníka z rumunštiny. Skutečný překladatel se tak postavil před kameru jako filmový tlumočník. Miloň Čepelka o něm později řekl, že ovládal devět jazyků a byl polyhistor. Narodil se v roce 1919 v malé vsi poblíž Velvar. Do divadla ho nepřivedla konzervatoř ani konkurz, ale pracovní cesta do Vídně. Odjel tam jako tlumočník cimrmanovského souboru a během tohoto zájezdu se s jeho členy sblížil. Bylo mu necelých padesát let. V roce 1968 se stal členem souboru a zůstal v něm až do roku 1988.
Jaroušek se svojí kličkou
Říkali mu Jaroušek. V mužském souboru založeném na slovních hrách, přesném rytmu a ironii byl trochu jiný typ než většina kolegů. Na scéně nemusel tlačit na pilu. Jeho síla byla v klidu, přesné dikci a nenápadném humoru. Často představoval ženské postavy. Hrál princeznu Zlatovlásku ve hře Dlouhý, Široký a Krátkozraký nebo Martu v Němém Bobšovi. Jeho divadelní dráhu nakonec uzavřela role lékárníka ve hře Dobytí severního pólu.
„Jarda byl jedním slovem člověk noblesní. Úžasný člověk, znalý jazyků, hudby, všeho možného. Dokonce v dobách za bolševika, když byly potíže v hotelích s ústředním topením, protože tam scházely kličky, tak on si vozil svoji kličku, aby si mohl večer přitopit,“ vzpomíná Miloň Čepelka. Podobnou pečlivost měl i kolem vlastního zdraví. Jeden z kolegů s ním sdílel pokoj a vídal ho večer i ráno sahat do tašky pro prášky.
Zdeněk Svěrák ho popsal přes jednu scénu ze společných cest: „On byl mnohem starší než my a já na něm oceňuji jeho vzdělanost. Nejen tu jazykovou. Když jsme se šli podívat třeba do nějakého zámku, tak nám předem řekl, co tam všechno uvidíme, a zůstal v autě, protože to všechno věděl.“ Do jeho přehledu patřila i čeština. Kolegům jednou přinesl větu ze sportovní stránky novin, kde stálo „Vítězství Lendla“, a označil ji za „šílené češtinářské barbarství“. Sám k tomu vymyslel větu: „Až půjdu přes most Karla do divadla Národa na Stěnu Čerta, bude to vítězství Pyrrhy.“
Vozáb se na scéně Divadla Járy Cimrmana poprvé objevil ve hře Hospoda Na mýtince, kde ztvárnil vězně Kulhánka. Tu hru považoval za nejlepší Cimrmanovo dílo vůbec. Z jeho úst tam tehdy zazněla věta, kterou si cimrmanovští diváci pamatují dodnes: „Tolik dobrot. Já jsem dvacet let nic podobného nejedl. Jenom na Štědrý den nám přinesli jablko a na Štěpána jsme ho podle vězeňského řádu zase museli vrátit.“ Ve slavné komedii Marečku, podejte mi pero! ztvárnil tlumočníka doprovázejícího zahraniční delegaci továrnou. Odtud pochází jeho nejznámější věta: „Hujer, metelesku blesku!“ Rumunštinu, kterou ve filmu předváděl, přitom ve skutečnosti neovládal. Role před kamerou se mu ale nevyhýbaly ani mimo Lipského komedii. Objevil se ve snímcích Na samotě u lesa, Kulový blesk, Vrchní, prchni! i Postřižiny. Zvláštní kapitolou je gotický příběh Jana Švankmajera Otrantský zámek, kde ztvárnil hlavní roli. Přesto zůstával hlavně člověkem rozhlasu a Cimrmanů.
Lijavec pod dohledem StB
Filmové role byly jen jednou částí jeho práce. V osmdesátých letech byl Vozáb stále členem souboru, který musel řešit i přímý tlak úředníků a Státní bezpečnosti. Tehdy vznikl Lijavec. Hra se původně jmenovala Herberk a nový název dostala až po přepisování. Schvalování se táhlo a před premiérou musela proběhnout další předváděčka pro úředníky.
Ta se konala 7. ledna 1982. Ředitel Pražského kulturního střediska Maršík určil, kdo smí přijít, a vybraným divákům vysloveně zakázal se smát. „Předvádět komedii úředníkům je vůbec neradostná činnost, ale to, co jsme zažili 7. ledna 1982, bylo tristní,“ zapsal si Svěrák do deníku. Soudruzi zákaz smíchu poctivě dodrželi. Jan Hraběta to popsal stručně: „Když tam bylo, já nevím, patnáct lidí a nesměli se smát, tak jsme si řekli: no tak si budeme dělat legraci mezi sebou, protože takhle to nejde.“ Svěrák si do deníku připsal i otázku, proč musí o kultuře a zábavě rozhodovat člověk bez kulturního chování a beze stopy smyslu pro humor.
Lijavec měl premiéru 22. ledna 1982 v Braníku. Všechny reprízy byly vyprodané. Jenže na žádné z nich nechyběli ani lidé z řad Státní bezpečnosti. Na hru byl veden samostatný svazek s krycím názvem Sprcha. Hlavní postava, poručík rakousko-uherské tajné policie Pihrt, podle rozhlasového textu až příliš připomínala agenta StB.
Lijavec se stal jedinou hrou v historii DJC, kterou úřady zakázaly. Poslední představení se konalo 23. října 1984 v brněnské Redutě. Na repertoár se hra mohla vrátit až po třech sezonách.
Poslední role v Dobytí severního pólu
Jako lékárník ve hře Dobytí severního pólu pronesl repliku: „Já jsem to tady celé pozorně vyslechl a udělal jsem z toho ten závěr, že bude-li ještě někdy příležitost a budu požádán o nějakou další rekonstrukci, tak se vám na to vykašlu.“ Další role už nepřišla. Jaroslav Vozáb zemřel náhle o Velikonocích 3. dubna 1988. Infarkt ho postihl přímo na ulici. Miloň Čepelka později uvedl, že se Vozáb obával věku 69 let, v němž zemřeli jeho otec i dědeček. Tohoto věku se nedožil. Zemřel o rok dříve a pochován je ve Velvarech, nedaleko místa, odkud pocházel.
Václav Kotek vzpomínal na dobu krátce před Vozábovou smrtí: „Tam bylo takové spříznění duší v tom smyslu, že on se zamiloval do mého syna. Ten se narodil v roce 1988 a on chodil k nám domů se na něj dívat. Byl z něj tak unešený, že mu dal kozoroha, takový zlatý přívěsek. A vzápětí nato zemřel.“
Zdroje: radiozurnal.rozhlas.cz | encyklopedie.brna.cz | vysocina.rozhlas.cz | odivadle.cz | kinobox.cz | vlasta.cz | zeny.iprima.cz | cs.wikipedia.org | Dokument dostupný na YouTube: Osobnosti Divadla Járy Cimrmana - 06 Medailon Jaroslava Vozába - kanál GOLEM
