Článek
„Brání mi v tom jedna malá výseč jejich příběhu,“ řekl prezident Petr Pavel, když vysvětloval, proč bratry Mašíny navzdory návrhu Senátu nevyznamená. Měl tím na mysli noc z 28. na 29. září 1951 na stanici SNB v Čelákovicích, kde strážmistr Jaroslav Honzátko skončil se svázanýma rukama, omámený chloroformem a s podříznutým hrdlem. „Pro někoho jsem vrah. Ale usmrcený Honzátko nebyl nevinný,“ říká Josef Mašín, který od roku 1953 žije ve Spojených státech, a spor o jeho činy se dodnes vede právě kolem této noci. Pro část veřejnosti jde o zabití bezbranného muže, jiní v tom vidí čin v době, kdy podle Mašína stát postupoval proti vlastním občanům jako proti nepříteli.
Josef a Ctirad Mašínové vyrůstali ve stínu otce, kterého gestapo během okupace umučilo. Po únoru 1948 začaly v Československu znovu padat rozsudky smrti. Milada Horáková, generál Heliodor Píka i další odsouzení v politických procesech skončili na popravišti. Podle Josefa Mašína měl tehdy komunistický režim na svědomí osmdesát politických vražd. Jejich matka Zdena byla odsouzena k dlouholetému trestu a v roce 1956 ve vězení zemřela. V září 1951 se bratři Mašínové spolu se svými spolupracovníky rozhodli, že sabotáže nestačí. Potřebovali zbraně. Při přepadení služebny v Chlumci nad Cidlinou zemřel strážmistr Oldřich Kašík. O patnáct dní později následovaly Čelákovice.
Noc na stanici v Čelákovicích
Na služebně SNB v Masarykově ulici číslo 34 sloužil 28. září 1951 strážmistr Jaroslav Honzátko. Krátce před půlnocí byl na stanici sám. Do budovy vešli Josef a Ctirad Mašínové, Milan Paumer a Zbyněk Janata. Pod záminkou dopravní nehody ho vylákali ven, odzbrojili a svázali. Poté se s ním vrátili do budovy, aby si odnesli zbraně a střelivo. Omámili ho chloroformem, ale Honzátko se probral dřív, než stačili odejít. Ctirad Mašín vytáhl skautskou dýku a podřízl mu hrdlo. Poté odjeli se zbraněmi a střelivem. Na domě v Masarykově ulici dnes tuto noc připomíná pamětní deska s nápisem: „Zde byl dne 28. 9. 1951 teroristy zákeřně zavražděn strážmistr Jaroslav Honzátko. Čest jeho památce.“ U jeho hrobu v Zápech leží věnce od Klubu českého pohraničí, sdružení bývalých příslušníků Pohraniční stráže, na jejichž hranicích během komunistického režimu při pokusu o útěk zahynuly stovky lidí. Starosta Čelákovic říká, že Mašíni už ve městě nejsou téma. Ráno po útoku bylo na služebně rušno, přijížděli vyšetřovatelé, zapisovalo se a fotografovalo. V malém městě se rychle roznesla zpráva, že jeden z místních policistů zemřel. Nešlo o anonymního příslušníka SNB, ale o Jaroslava Honzátka, který v Čelákovicích sloužil a měl rodinu.
Spor o Jaroslava Honzátka
„Není asi příliš známo, že byl bezohledným lovcem lidí, kteří utíkali na Západ. Honzátko kvůli tomu dokonce inicioval vznik speciálního komanda, jemuž velel. Tohle komando pak lovilo – a jinak to ani nelze nazvat – na hranicích Čechoslováky utíkající na Západ,“ říká Josef Mašín. Připouští, že tehdy nevěděli, co je Honzátko zač. Za nevinnou oběť ho však nepovažuje. Honzátko sloužil od léta 1945 u SNB, nejprve v severočeském pohraničí a od prosince 1950 v Čelákovicích. Do KSČ vstoupil v roce 1948, hlásil se k českobratrské církvi evangelické. Bylo mu osmadvacet let. Tady se celý spor láme. Byli běžní příslušníci SNB legitimním cílem ozbrojeného odporu? Pro Mašína byla odpověď svázána s tím, co režim dělal v předchozích letech.
„V době, kdy jsme se rozhodli k odboji, měl komunistický režim na svědomí 80 politických vražd. Omámený Honzátko zemřel bezbolestně. Avšak ti, kteří skončili jako Milada Horáková, se na šibenici svíjeli desítky minut, než je kat na druhé straně šibenice přes kladku uškrtil.“ Neřeší, zda bylo zabití Honzátka nezbytné pro úspěch akce. Honzátko byl spoutaný a omámený. V běžném trestním právu by šlo o vraždu bez polehčujících okolností. Mašín však mluví o válce, již podle něj režim vedl proti vlastním občanům. „Je snad jasné, že s teroristickým režimem se nedá vyjednávat či diskutovat.“
„Akce skupiny bratří Mašínů lze hodnotit výhradně dobovým kontextem,“ říká starosta Čelákovic Josef Pátek a poukazuje na to, že podobné akce prováděly odbojové skupiny napříč Němci okupovanou Evropou za druhé světové války. Příslušníci západních výsadků v protektorátu zabíjeli české četníky. Strážmistra Františka Ometáka zastřelil parašutista Arnošt Mikš z výsadku Zinc. Podle starosty Mikše nikdo nenazývá vrahem. Rozdíl mezi okupací a obdobím po roce 1948 viděl v tom, že nacistická moc přišla zvenčí, zatímco komunistický režim se ustavil doma a opíral se o vlastní bezpečnostní složky. SNB podle něj nebyla Wehrmacht a Honzátko nebyl německý okupant.
Jedni proto mluví o režimu, který věšel lidi na šibenicích a posílal je do pracovních táborů, druzí namítají, že Honzátko byl v té chvíli svázaný a bezbranný. Nebyl to voják cizí armády, ale český policista sloužící komunistickému státu.
Občanský průkaz Josefa Mašína z počátku 50. let.
Jedna smrt, dva pohledy
Honzátko zemřel ve věku osmadvaceti let s podříznutým hrdlem. Unie bezpečnostních složek ho v roce 2016 ocenila medailí Za službu vlasti. V Chlumci nad Cidlinou visí na budově pamětní deska věnovaná Oldřichu Kašíkovi. Také tam se o Mašínech píše jako o teroristech. Občanský spolek se snaží desku doplnit vysvětlením kontextu odboje. Zatím bez úspěchu.
Josef Mašín se do Česka od listopadu 1953 nikdy nevrátil. „Bratru Radkovi ani mně nikdy nešlo o vyznamenání či jakékoliv pocty,“ říká. Zároveň uvádí, že mu nezáleží na tom, jak ho v Čechách vnímají. „Nic se mnou nedělá, jestli mě někdo nazývá hrdinou nebo vrahem… Lidé, kteří přišli o život při našich akcích, byli všichni bez výjimky ozbrojeni.“ V době, kdy se rozhodli k odboji, měl komunistický režim na svědomí desítky politických vražd. Milada Horáková, Heliodor Píka, další popravení. Jejich matka zemřela ve vězení. Mluví o válce, již podle něj stát vedl proti vlastním občanům. Odpůrci namítají, že právě tady se hranice překračuje. Že zabití spoutaného člověka zůstává vraždou bez ohledu na režim. Že existují pravidla, která by neměla padnout ani v boji proti totalitě.
Honzátko zůstává symbolem tohoto rozporu. Pro jednu část společnosti spoutaný policista zabitý na stanici. Pro druhou součást aparátu komunistického státu. Rozsudek nad Mašíny už padl mnohokrát, společnost se na něm však nikdy neshodla.
