Největší masová poprava Čechů v SSSR: Krev tekla až na ulici, rodinám o smrti roky lhali

Konec dubna 1938. Josef Jandura šel na trh koupit slepici. Pracoval v žytomyrském pivovaru a v České Krošni žil celý život. Kolegové mu říkali, ať se na čas někam schová, že orgány NKVD zavírají hlavně cizince. On to ale odmítal. Proč by utíkal, když nic neprovedl.

Když dorazil s nákupem zpátky, u dveří už stáli dva muži v uniformách. Vzal čtyřměsíční Marii do náruče, políbil ji, rozloučil se s manželkou a starší dcerou a odešel. „Nikdy v životě jsem neřekla ‚táto‘,“ vzpomínala o desetiletí později Marie Šimková, rozená Jandurová.

Josef Jandura patřil mezi 80 mužů, které 28. září 1938 v Žytomyru zastřelili na základě vykonstruovaného obvinění ze špionáže a přípravy povstání. Jandura přitom nebyl cizinec. Patřil k české komunitě, která v kraji žila po generace. Co se s ním skutečně stalo, jeho manželka nikdy nezjistila.

Češi přišli na Volyň ve druhé polovině 19. století na pozvání cara Alexandra II., který hledal osadníky pro rozvoj zaostalých oblastí říše. Přinesli s sebou moderní způsoby hospodaření a znalost pěstování chmele. Pivovar v Žytomyru založili dva čeští podnikatelé, Macháček a Jansa. Funguje dodnes. V České Krošni si pak postavili kostel zasvěcený svatému Václavovi.

Česká Krošňa byla před první světovou válkou téměř čistě českou vesnicí. Předci Marie Šimkové přišli z Rakovnicka, rychle se zmohli a vedli aktivní spolkový život. „Žilo nás tu tak 750. Mluvili jsme česky. Ve vesnici měli svou kapelu, založili tu i Sokol,“ uvedla Šimková v rozhovoru pro Gulag.cz.

Tlak na českou menšinu sílil už po bolševické revoluci a ve třicátých letech přešel v otevřené represe. Začala kolektivizace vesnic, rušení českých škol i spolků a vykonstruované procesy namířené proti inteligenci. Nejprve zmizeli učitelé a funkcionáři. Pak přišli na řadu další muži z osad. Byli mezi nimi kolchozníci, dělníci, řidiči i řemeslníci.

Vše vyvrcholilo v letech 1937 a 1938. Historici toto období označují jako Velký teror. Mezi červencem 1937 a listopadem 1938 režim zatkl a odsoudil přes milion a čtyři sta tisíc lidí. Nejméně 724 tisíc z nich nechal zastřelit. Krajané na sovětské Ukrajině byli podezřelí už kvůli svému původu a příjmení. Badatelé doložili stovky poprav Čechů a československých občanů v Sovětském svazu. Drtivá většina z nich připadá právě na toto období. NKVD sice proti Čechům nevyhlásila samostatnou operaci, na popraviště je ale posílala i tak.

Grigorij Vjatkin nastoupil v březnu 1938 do čela žytomyrské oblastní správy NKVD. Z Moskvy ho poslali urychlit represe. Vyšetřovatelé proto brzy zkonstruovali případ „České družstvo“. Sedmisvazkový spis popisoval údajnou českou vojensko-povstaleckou špionážní organizaci. Do jejího vedení dosadili tři muže. Byli to stolař Štěpán Toman, finanční inspektor Václav Holan a Josef Jandura. Trojice měla podle spisu seskupovat povstalecké kádry, připravovat je na ozbrojené povstání v době německé intervence a provádět výzvědnou práci pro československou rozvědku. Státní aparát si přitom celé obvinění od začátku do konce vymyslel.

Příslušníci NKVD zatýkali od 17. února do 7. srpna 1938. Muže odváděli v Žytomyru, v České Krošni a v dalších střediscích české menšiny. Mezi osmdesáti obviněnými bylo 42 kolchozníků, 12 dělníků z různých závodů, 5 zámečníků, 3 účetní, 3 stolaři, 2 řidiči, jeden listonoš, obuvník, tesař a učitel. Nejmladšímu bylo 28 let. Nejstarší Emanuel Lulák šel na popravu ve věku 69 let. František Froněk, 43 let, masokombinát. Josef Procházka, 33 let, oblastní spotřebitelský svaz. Vladimír Jasanský, 29 let, řidič. Jaroslav Tichý, 28 let, zelinářský závod. Václav Fortelka, 46 let, kolchoz. Z těchto lidí udělala NKVD v protokolech členy údajné povstalecké organizace.

Vnitřní prošetřování později odhalilo, jak metody výslechu fungovaly. Vjatkin měl na červencové poradě nařídit podřízeným, aby falšovali výslechové protokoly, a přidal přesný procentuální návod. Pokud NKVD označila obviněného za nepřítele režimu, vyšetřovatelé směli do protokolu doplnit až 40 procent toho, co zadržený nikdy neřekl.

Trojice dosazená do vedení fiktivní organizace jakékoli obvinění odmítala. Jandura odolával měsíc, Holan 53 dní. Toman opakoval celých 80 dní stejnou větu: „K žádné kontrarevoluční organizaci nenáležím a žádnou činnost proti SSSR ve prospěch cizího státu jsem nikdy neprováděl.“ Jenže samotné odmítání nestačilo. Vyšetřovatelé nasadili bití a fyzický nátlak. Výpovědi opisovali podle šablon nebo protokoly připravili předem a zatčeným je předložili jen k podpisu. Aparát nepotřeboval pravdu. Stačilo mu přiznání. Buď ho z lidí vytloukl, nebo ho do papírů doplnil sám.

Nakonec podlehl i Toman. Podepsal obvyklou přiznávací formuli: „Přesvědčil jsem se o bezvýchodnosti svého postavení a nesmyslnosti odmítat výpověď, a rozhodl jsem se odhalit vyšetřovacím orgánům celou pravdu a vypovídat o své nepřátelské činnosti, kterou jsem prováděl po mnoho let proti sovětské moci.“ Tato vynucená doznání dávala represím navenek zdání legality. Důstojníci je ale v řadě případů vůbec nepotřebovali. K vynesení rozsudku smrti jim stačil vyrobený spis, několik řádků obvinění a seznam jmen předložený mimosoudní trojce.

Moskevské politbyro rozhodlo 15. září 1938 o „dokončení nerozhodnutých případů“ a následný příkaz NKVD s číslem 00606 nařídil vznik mimosoudních trojek. Tyto orgány měly jediný úkol. Musely co nejrychleji vyřídit případy obviněných čekajících na verdikt. Žytomyrská trojka zasedla poprvé 20. září 1938 a hned během prvního dne poslala na smrt všech 350 lidí. Druhé zasedání proběhlo hned následující den. Případ „České družstvo“ pak přišel na řadu 22. září 1938, kdy měla trojka před sebou 408 osob. Ani v jednom případě nebyl verdikt jiný než trest smrti.

Za pouhý měsíc a půl svého působení nechala tato žytomyrská trojka zastřelit 4 165 lidí, zatímco do gulagu jich poslala jen osmatřicet. Zasedala celkem jedenáctkrát, což v průměru znamená 382 vyřízených případů na jediné zasedání. Sám Vjatkin později připustil, že o vině odsouzených nebyl vůbec přesvědčen. Všech osmdesát mužů z případu „České družstvo“ popravili příslušníci NKVD 28. září 1938. Datum se shodovalo se svátkem svatého Václava, jemuž byl zasvěcen kostel v České Krošni. Zatímco v Žytomyru umírali čeští krajané, v Mnichově se zrovna schylovalo k jednání o hranicích jejich původní vlasti. Rodiny popravených se pak po celá desetiletí oficiálně nedozvěděly, co se s jejich blízkými skutečně stalo.

Jak trojka pracovala, odhalilo vnitřní prošetřování NKVD. Prokurátor Vyšinskij informoval přímo Stalina: „Provedeným šetřením bylo zjištěno, že v době působení Zvláštní trojky při Žytomírské oblastní správě NKVD USSR bylo zastřeleno 2 110 osob na základě nikým nepodepsaných protokolů o zasedáních trojky.“ Vyšetřování vyneslo na světlo i detaily samotných poprav. Krev tekla pod vraty oblastní správy až na ulici, takže příslušníci NKVD museli přímo ve dvoře vykopat odtokovou jámu. Nákladní vozy odvážející těla za město byly sice utěsněné hadry, ale i tak za sebou na cestách nechávaly krvavou stopu.

Příbuzní znali jen verzi, kterou jim sdělila NKVD. Muži prý dostali deset let v lágrech na Sibiři bez práva na dopisování. Ženy dál nosily k branám věznice balíčky a psaly dopisy. Čekaly na jediné slovo, které by potvrdilo, že jejich blízcí jsou ještě naživu.

V roce 1947, kdy se část rodin chystala k návratu do Československa, za nimi přišel kapelník Zagorský, Polák z České Krošně. Řekl jim, že muži se už nikdy nevrátí. Sám jezdil hrávat do Žytomyru a na vlastní oči viděl, co se po nocích dělo u zdí věznice. Dřív nic neřekl, protože se bál o život. Teď jim ale poradil, ať na nikoho nečekají a odjedou. Některé ženy přesto dál psaly do Moskvy, na soudy i do věznic. Odmítaly uvěřit, že už roky posílají dopisy mrtvým.

Zatímco rodiny doma čekaly na odpověď, sovětské úřady jim začaly posílat zfalšovaná data a příčiny smrti. Dokumenty sestavily tak, aby vypadalo, že muži zemřeli v táborech. Manželce Josefa Jandury úředníci oznámili, že její muž zemřel 17. února 1944. V roce 1962 obdržela strohou zprávu o Jandurově rehabilitaci. Skutečné okolnosti popravy vyšly najevo až v devadesátých letech díky práci ukrajinských historiků. Marie Šimková se s matkou v roce 1947 vrátila do Československa. Usadily se v Krupce na Teplicku v domech po odsunutých Němcích. Sovětské zločiny vůči Čechům zůstávaly v komunistickém Československu přísným tabu. „Každý se bál. Ani já jsem se nechtěla s nikým bavit o tom, proč mi zavřeli tatínka,“ potvrdila Šimková. Její matka dostala falešné datum smrti. Pravdu o Jandurově popravě se nedozvěděla nikdy.

Zdroje: gulag.cz | mecislavborak.cz | ustrcr.cz | novinky.cz | gulag.cz | mecislavborak.cz