Komunisté z Třísky udělali únosce vlastních dětí. V emigraci hlídal telefon, než přišel Igor Hnízdo

Psal se rok 1977 a Jan Tříska si balil kufr s plavkami. V cestovní kanceláři Čedok si koupil dovolenou na Kypr a navenek se choval přesně jako člověk, který vyráží na čtrnáct dní k moři. Konečnou zastávkou ale nebylo Středomoří. Když za ním s jemným, dobře naolejovaným cvaknutím zapadly dveře domu v Sibeliově ulici 21 v pražských Střešovicích, moc dobře věděl, že se možná už nikdy nevrátí. Z republiky potají mizel herec, jehož jméno na plakátu samo o sobě plnilo hlediště. Komunistický režim ho ale postupně vymazal z plakátů i ze scény.

Než k tomu však došlo, patřil Jan Tříska k hercům, na které se v šedesátých letech chodilo do divadla. Narodil se 4. listopadu 1936 v Praze, DAMU absolvoval v roce 1959 a zamířil přímo do angažmá v Národním divadle. Výborných herců tam měli spoustu, ale Tříska ovládl prkna úplně jinak. Zdeněk Svěrák později vzpomínal: „Honza Tříska okouzloval nejen svým hlasem, ale i pohybem. Projevoval se tak hezky, že si skoro říkám, jestli neměl nějakou baletní školu.“ V souboru kolem režiséra Otomara Krejči a dramatika Josefa Topola, kde hrál po boku Marie Tomášové, vznikal shakespearovský Romeo. Hráli ho sto jedenáctkrát.

Pak přišel srpen 1968 a Třísku zastihly sovětské tanky v Liberci. Na vrcholu Ještědu začalo improvizované Svobodné televizní studio Sever vysílat bez povolení státu. Kamera ho zachytila, jak se vrací z tryzny za oběťmi okupace. Slzy mu stékaly po tváři a báseň, kterou začal recitovat, nebyl schopen doříct. Živý záběr přerušilo logo studia. Vzpomínky pamětníka zaznamenané na webu Totalita.cz popisují, jak Tříska do studia přivedl i Václava Havla, kterého přítomným představil slovy: „To je Vašek Havel. Hrozně moc nám pomáhá v rozhlase a na radnici.“ Havel se zdráhal mluvit před kamerou a raději tiše seděl v koutku a psal.

S nástupem normalizace měl Tříska čím dál méně prostoru k práci. Výzvu Dva tisíce slov podepsal ještě před invazí a režim mu to po srpnu začal přičítat k tíži. Státní bezpečnost ho vnímala jako problém. Divadlo Za branou Otomara Krejči bylo v roce 1972 zavřeno a Tříska zůstal bez stálého angažmá. Roli dostal už jen občas z milosti. Jak sám popisoval v rozhovoru pro Reflex: „Jak v Kafkově Zámku. Musíte neustále šeptat.“

V polovině sedmdesátých let obsazoval Jiří Menzel film Na samotě u lesa a na Třískovi v roli doktora trval. Podle Zdeňka Svěráka celý štáb čekal, jestli ho do filmu pustí. Menzel si to nakonec prosadil a oznámil, že se jde točit. Věděl, co dělá. Scénu záměrně navrhl tak, aby kamera doktora nejprve zabírala zezadu na otočné stoličce. Podle Svěráka pak v kinech projel sálem šepot, že ten přece nesmí. A najednou smí. Jenže od toho okamžiku k emigraci uplynulo jen několik dalších let. Možnost hrát se otevírala a zavírala nepředvídatelně a Tříska dobře věděl, co přijde, pokud zůstane. „Byl bych živořil jako herec na černé listině. Nebo by mě přesvědčovali, abych vstoupil do strany. Nebo by mě zavřeli,“ řekl v Reflexu. Přesto vyčkával a věřil, že to nemůže trvat věčně. Trvalo to devět let od srpna 1968 do roku 1977.

V posledním rozhovoru pro Úžasné životy na Dvojce Tříska o útěku řekl: „Sbalil jsem kufry, ve kterých jsem měl jenom plavky. Přestože jsem emigroval do Kanady, kde byla příšerná zima, měl jsem jenom plavky, protože jsem jel na Kypr s Čedokem. Předstíral jsem, že jedu na čtrnáct dní na dovolenou. Dvě malé děti za ruce. A byl jsem pryč.“

Rodinné fotografie s sebou vzít nemohli. Celní úředníci na letišti by to totiž okamžitě vyhodnotili jako podezřelé. Nikdo z přátel ani známých nevěděl, co se skutečně děje. Teprve v uprchlickém táboře v Řecku se Karla přiznala, že se před odjezdem potichu rozloučila s Olgou Havlovou. Doma z Třísky režim udělal emigranta a provinilce. Odchod s dětmi přes hranice navíc vykládal jako únos nezletilých.

Z Řecka vedla cesta do Kanady, nejprve do Toronta. Potom přišly Spojené státy, nejdřív New York, později Los Angeles. Tříska začínal úplně znovu a angličtina mu tehdy, jak sám přiznal, pořádně vázla. Svou první americkou roli dostal u rumunského režiséra Andreie Serbana. U stejného režiséra dělal konkurz na jinou roli i Jiří Voskovec, ten ji ale odmítl jako příliš vedlejší. Tříska se s ním při té příležitosti seznámil. Šli na skleničku a pak k Voskovci na malou zahrádku u jeho domu v New Yorku, kde mu Voskovec opravoval výslovnost. V Americe později říkal, že mu bylo milejší být malou rybou ve velkém oceánu než velkým tlustým kaprem v malém rybníku. Jenže každý den hlídal telefon, jestli mu někdo nezavolá s nabídkou práce. Někdy si říkal, že se muselo něco přetrhat v telefonním vedení, tak dlouho se nikdo neozval.

V supermarketech proto schválně odposlouchával pokladní a chytal jejich intonaci, s jakou lidem nabízely nákupní tašku. U kasy pak hrdě vybalil své natrénované „Plastic bag“. Prodavačka se na něj stejně otočila a hned se vyptávala, odkud vlastně je. Přízvuk mu zůstal, role přicházely přesto. Hrál v New Yorku i Hollywoodu. V tom Američanovi v Praze Jan Svěrák poznal muže pro Igora Hnízda.

Českému publiku se po sametové revoluci vrátil díky roli, kterou nikdo nečekal. Režisér Jan Svěrák ho uviděl v televizi, kde Tříska vystupoval jako Američan v Praze a do češtiny míchal anglická slova, jako když se říká, že Karel půjde do byznysu. Svěrák hledal pro film Obecná škola typ trochu hochštaplerský, nečeský, a Tříska mu přesně sedl.

Vstup Igora Hnízda byl promyšlený do posledního detailu. Nejprve kamera zachytila holínky, pak rajtky, a teprve když praštil do tabule, ukázal se v celé kráse a řekl: „Jmenuji se Igor Hnízdo.“ Zdeněk Svěrák uvedl, že Tříska film zcela opanoval, přestože tam on sám hrál hlavní roli. Obecná škola byla nominována na Oscara, ale slavnou sošku nakonec nezískala. Děti ho žádaly o podpis do čítanek a důrazně ho přitom upozorňovaly, že se nesmí podepsat jako Jan Tříska, ale jedině jako Široko nebo jako Igor Hnízdo. Tříska to přijímal s humorem a v rozhovoru přiznal, že mu to do vysoké míry lichotí.

V dalších dvou dekádách pendloval za rolemi mezi Los Angeles a Prahou. S věkem nijak nepolevil. Naopak si kolem práce vybudoval přísný řád. Každý den běhal, nekouřil, nepil alkohol a nejedl maso. „Vajíčka jsou pro hady. To je jídlo pro hady.“ Tréma však s věkem rostla. „Moje sebevědomí klesá s každým rokem. Moje sebejistota je čím dál tím horší, musím říct.“ Poslední velká role přišla s filmem Po strništi bos, kde si zahrál zatrpklého dědečka. V den svých osmdesátých narozenin, 4. listopadu 2016, mluvil o scénáři jako o díle „odsouzeném k úspěchu“.

Kdykoli přijížděl do Prahy, bydlel v hotelu na Kampě. Ten sice neměl klimatizaci, na kterou byl z Ameriky zvyklý, ale Tříska to vůbec neřešil. Kampa pro něj byla místem, které ho formovalo. Zdeněk Svěrák vzpomínal na jejich poslední společnou jízdu taxíkem. Tříska mu vyprávěl, čím pro něj to místo bylo kouzelné. Jako student tam sedával na zídce pod Karlovým mostem, koukal na Vltavu a snil, že bude velkým hercem a co všechno bude hrát.

V září 2017 přijel do Prahy znovu. Čekala ho role ve filmu Na střeše režiséra Jiřího Mádla, v příběhu osamělého muže, který se nečekaně ocitne pod jednou střechou s mladým Vietnamcem. V sobotu 23. září 2017 spadl z Karlova mostu do Vltavy. Stalo se to den před první klapkou a okolnosti pádu zůstaly nevyjasněné. Dva dny bojoval o život v pražské Ústřední vojenské nemocnici. Zemřel v noci z neděle na pondělí 25. září 2017. Bylo mu osmdesát let. Jiří Mádl natáčení odložil, pak se však rozhodl film přece jen natočit jako poctu Třískovi. Roli převzal Alois Švehlík. Muž, který v roce 1977 odjel s kufrem plným plavek a později říkal, že do Prahy nejezdí jako turista, ale vždy jen za prací, přijížděl znovu a znovu. Na Kampu, k Vltavě, na ono místo, kde kdysi snil. Žádná další role už nepřišla.

Zdroje: reflex.cz | respekt.cz | dvojka.rozhlas.cz | irozhlas.cz | dvojka.rozhlas.cz | ct24.ceskatelevize.cz | narodni-divadlo.cz/cs/aktuality/zemrel-jan-triska-cs | totalita.cz | svetadivadlo.cz | ct24.ceskatelevize.cz