Článek
Pět malých sester Dionneových se narodilo v roce 1934 jako lékařský zázrak. Zatímco vláda mluvila o ochraně, turisté stáli u skla a obchodníci počítali peníze. Vstupné se neplatilo. Obchod běžel jinudy.
3 miliony lidí. Tolik jich dorazilo do kanadského Ontaria podívat se přes sklo na pět malých dětí. Bez vstupenky a bez cedule zoologické zahrady. Princip byl ale podobný. Chvíli se dívat a jít dál. Veřejnost je znala jako kanadská paterčata. Jmenovaly se Annette, Émilie, Yvonne, Cécile a Marie Dionneovy. Pět jednovaječných sester, první známá paterčata, která přežila kojenecký věk. Narodily se na farmě v severním Ontariu, v rodině Olivy a Elzire Dionneových. Během prvního roku je úřady rodičům odebraly a svěřily do péče lékařů.
Porod na farmě u Corbeilu
Elzire Dionneová porodila 28. května 1934 v Corbeilu na severu Ontaria. Pět malých dívek přišlo na svět téměř o dva měsíce dřív, zhruba v jednatřicátém týdnu těhotenství. Dohromady vážily jen něco málo přes šest kilogramů. Největší dítě mělo zhruba 1,1 kilogramu, nejmenší necelých 700 gramů. Porod se odehrál mimo nemocnici, přímo na farmě bez běžného vybavení. Zpočátku u něj asistovaly jen místní porodní báby Douilda Legrosová a Mary Jeanne Lebelová, lékař Allan Roy Dafoe dorazil až v jeho průběhu.
Elzire Dionneová s pěti dcerami krátce po porodu 28. května 1934
Ve světě vyčerpaném hospodářskou krizí to byla zpráva přesně na první stránku. Do redakce listu North Bay Nugget zavolal Leon Dionne, Olivův bratr, a ptal se, kolik bude stát oznámení o narození pěti dcer najednou. Noviny je otiskly zdarma. Z venkovské porodní události se během několika dnů stal mezinárodní trhák. Lidé chtěli vědět, jak dívky dýchají, kolik váží a jestli mají šanci dožít se dalšího týdne.
Oliva a Elzire už doma měli pět starších dětí a peněz nebylo nazbyt. Nabídka z Chicaga vystavit novorozeňata na světové výstavě Century of Progress proto zněla lákavě. Otec po poradách smlouvu podepsal, ale brzy ji odvolal. Samotný podpis už ale stačil. Úřady ho použily jako argument. Rodiče prý dcery nedokážou ochránit před obchodníky, podvodníky a nákazou. Koncem července 1934 Dionneovi pod tlakem úřadů podepsali předání péče Červenému kříži na dva roky. V září téhož roku se dívky přestěhovaly do Dafoeovy nemocnice, nového areálu postaveného přímo pro ně naproti rodinnému domu. V březnu 1935 provincie přijala zákon, který z paterčat udělal chráněnky koruny až do osmnácti let. Úřední jazyk mluvil o ochraně. To, co stát vyčítal chudému farmáři, začal dělat sám. Jen s lepším razítkem, bílými plášti a pečlivější účetní knihou.
Mitchell Hepburn, premiér kanadského Ontaria, s Dionneovými paterčaty po jejich odebrání rodičům
Quintland za sklem
Přes silnici od rodinného domu vznikla speciální nemocnice, brzy přezdívaná Quintland. Dívky tam žily odděleně od rodičů i sourozenců. Pečoval o ně Dafoe, zdravotní sestry a personál. Zvenku moderní klinika, uvnitř tvrdý rozvrh, podle kterého se řídilo vstávání, jídlo, vážení i hraní. Lékaři je průběžně rentgenovali a zapisovali jejich reakce. Rodiče bydleli jen pár desítek metrů odtud. Přístup k dcerám jim ale diktoval nemocniční řád a ošetřovatelky. Stát jim de facto sebral rodičovská práva a nahradil je návštěvními hodinami.
Pak přišli diváci. Nejprve sledovali děti jen přes vysoký plot, od roku 1936 fungovala speciální galerie ve tvaru podkovy. Uvnitř byl trávník, prolézačky a brouzdaliště. Dívky si hrály, zatímco návštěvníci pomalu procházeli kolem zasíťovaných oken. Zvenčí bylo vidět dovnitř, zevnitř měly děti před sebou clonu. Podle pozdějších vzpomínek ale vnímaly stíny lidí za sklem.
Paterčata Dionneova v roce 1937, kdy jim byly tři roky
Pohled přes sklo byl sice zadarmo a u vchodu nestála žádná pokladna, ale účet se platil jinde. Turisté kupovali suvenýry, pohlednice a panenky, platili hotely, taxíky i benzin. Z výletů za pěti sestrami žil celý okolní provoz a historici odhadují, že přidružený byznys vynesl zhruba 51 milionů dolarů. Obchod s jejich jmény ale šel daleko za Quintland. Dívky se objevovaly v reklamách na panenky Madame Alexander, ovesné vločky Quaker, Palmolive, sirup Bee Hive, zubní pastu i válečné dluhopisy. Dokonce i obyčejným kamenům z okolí farmy se připisovala plodivá moc a lidé si je odváželi jako talisman. V pozdější knize pro to sestry našly stručnou větu: „Peníze byly monstrum.“
Hollywood v bílém plášti
Quintland nebyl jen turistické místo. Byl to ateliér, reklamní plocha a výkladní skříň moderní medicíny. Už v létě 1934 přijeli filmaři RKO Pathé, aby pořídili první pohyblivé záběry. Z živých dětí se stal pravidelný materiál filmových týdeníků, které diváci sledovali v kinech. Studio 20th Century Fox později uzavřelo smlouvu na film The Country Doctor. Za účast paterčat šlo 50 000 dolarů do trustového fondu. Dafoe v tom všem sehrál dvojí roli. Byl to lékař, bez jehož péče by děti nejspíš nepřežily první týdny. Zároveň se z něj stala reklamní autorita a téměř filmová značka. Hollywood, zvyklý řídit své hvězdy do posledního detailu, tady čekal na souhlas lékaře z Ontaria. Reklamy na Lysol strašily matky bakteriemi, filmy a rozhlas z paterčat udělaly důkaz, že správná péče a lékařský dohled mohou změnit šance dítěte na přežití. Matky v publiku nedostávaly jen zábavu. Dostávaly návod, proč přenechat rozhodování odborníkům. Elzire Dionneovou tyto reklamy neukazovaly jako vzor. Tu roli dostal Dafoe.
Doktor Dafoe měl nad dívkami větší pravomoc než jejich vlastní rodiče
Pod bílým pláštěm péče běžel obchod. Stát se tvářil, že chrání děti před trhem, zatímco trh dostal filmové záběry, reklamní práva, turistickou infrastrukturu a milionové publikum. Medicína dodala důvěryhodnost, Hollywood kamery a turisté peníze. Děti dodaly všechno ostatní.
Dům bez dětství
Zatímco Quintland plnil silnice, kina i obchody se suvenýry, rodiče dál bojovali o návrat dcer. Veřejné mínění se postupně měnilo a v roce 1941 padlo rozhodnutí, že se dívky vrátí do rodinné péče. Ve skutečnosti zůstaly v Quintlandu až do roku 1943. Ve stejném roce se celá rodina nastěhovala do nového devatenáctipokojového domu poblíž bývalého areálu. Dům byl zaplacen z fondu sester a měl vypadat jako náprava. Pro dívky to byla další cizí adresa.
Sestry později popsaly takzvaný Big House jako nejsmutnější domov, jaký znaly. Devět let žily podle nemocničního rozvrhu, teď měly žít v rodině. Rodiče je ale prakticky neznali a ony neznaly je. Vlastní sourozenci pro ně byli skoro cizí lidé. Tři z nich v roce 1995 veřejně promluvily o tom, že je otec léta sexuálně zneužíval.
Cécile to celé shrnula jedinou větou. „Kvůli náhodě narození jsme nebyly považovány za lidi.“ V novinách, reklamách a filmech z nich bylo jen zboží. Pět stejných šatů, pět stejných úsměvů, pět stejných fotografií.
Sestry Dionneovy s otcem Olivou na Mariánském kongresu v Ottawě, červen 1947
Jakmile dosáhly osmnácti let, sestry z domova odešly. Émilie vstoupila do kláštera, kde už ve dvaceti letech zemřela na následky epileptických záchvatů. Marii bylo pětatřicet, když podlehla krevní sraženině. Ostatní sestry se sice vdaly a měly děti, po letech v Quintlandu se ale s běžným životem srovnávaly jen těžko. Peníze z fondu ale nesloužily sestrám. Vyšetřování v devadesátých letech odhalilo, že z fondu sester stát platil tribuny, úpravy areálu, propagační materiály i platy personálu. Mluvčí sester Carlo Tarini to později shrnul drsně: „Dětem se účtovalo všechno, od tribun až po toaletní papír.“
Yvonne, Cécile a Annette Dionneovy v roce 1999
V roce 1997 napsaly Annette, Cécile a Yvonne otevřený dopis rodičům amerických sedmerčat McCaugheyových: „Doufáme, že vaše děti dostanou více úcty než my. Vícenásobné porody by se neměly zaměňovat se zábavou ani se stávat příležitostí k prodeji výrobků.“ O rok později se ontarijská vláda oficiálně omluvila a tři sestry, které se omluvy dožily, získaly odškodnění ve výši čtyř milionů kanadských dolarů. Před půl rokem zemřela ve věku 91 let Annette Dionneová, poslední z pěti sester. Stát je rodičům odebral, lékaři jim rozvrhli dny a zástupy turistů si je prohlížely za sklem. Kolem jejich jmen vznikly reklamy, panenky a pohlednice. Část provozu Quintlandu se přitom platila z fondu, který měl patřit jim. Dětství jim nikdo nevrátil. A omluva přišla pozdě.
