Brežněvovo tělo propadlo dnem rakve, u hrobu přišel další pád. Říši zbývalo devět let

Psal se 15. listopad 1982 a Moskva spustila ceremonii, jakou dokázal zrežírovat jen Sovětský svaz. Dělostřelecká lafeta tažená olivově zeleným obrněncem vezla rakev k Leninovu mauzoleu. Před ní nesli vojáci obří portrét zesnulého, za ní postupovala rodina, desítky věnců a plukovníci s polštáři, na nichž se vršila Brežněvova vyznamenání. Celé toto divadlo mělo předvést sílu, důstojnost a neměnnost sovětského impéria. Místo toho se pečlivě nacvičený rituál rozpadl před miliony televizních diváků. Říše, kterou držel v rukou, stagnovala a stárla spolu s ním.

Brežněv řídil Sovětský svaz osmnáct let. Déle se na nejvyšším postu udržel jen Stalin. K moci se dostal v říjnu 1964, kdy stranické vedení odstavilo Nikitu Chruščova. Navenek nabízel stabilitu, uvnitř se pod ním usadila stagnace a přibylo vleklé zbrojení. Jeho éru navíc vystihly dvě události mnohem lépe než stranické projevy. Byl to srpen 1968, kdy sovětské tanky rozdrtily pražské jaro, a Afghánistán, do něhož v roce 1979 poslal armádu. Měl rád metály, rituály a veřejnou úctu. Hruď obtěžkaná vyznamenáními, bratrské polibky se soudruhy a mohutné obočí dotvářely představu vlastní velikosti, které postupně uvěřil i on sám: „Není a nemůže být taková síla na světě, která by byla schopna porazit socialismus, neboť socialismus je vůlí lidu, jeho dílem, jeho štěstím.“

Brežněvovy zdravotní potíže patřily k veřejným tajemstvím. V roce 1976 prošel stavem klinické smrti a propadl závislosti na lécích. Nemoci a stáří mu postupně braly i schopnost pracovat. Vedení strany chřadlo souběžně s ním. Na sklonku sedmdesátých let připomínalo politbyro klub sedmdesátníků, kteří k sobě nepouštěli nikoho mladšího a drželi se zaběhaného pořádku s urputností, která dusila jakoukoli změnu. Hony, služební cesty a obřadní pitky jejich kondici nepřidaly.

Už v roce 1979 Brežněv před Andropovem a ministrem zahraničí Andrejem Gromykem nadhodil, že by mohl odejít na odpočinek. Sovětský systém s dobrovolným odchodem generálního tajemníka ale nepočítal a většina politbyra dala přednost klidu před jakýmkoli pohybem. „Pokud jste všichni tohoto názoru, budu pracovat ještě o něco déle,“ svolil.

Příznaky úpadku brzy nešlo skrýt. Na pohřbu šéfideologa Michaila Suslova v lednu 1982 Brežněv nevěděl, kdy zasalutovat nastoupeným vojákům, a dvakrát zmizel za parapetem mauzolea, aby si sedl a napil se z hrnku. V březnu ho v Taškentu zavalilo lešení, které se pod tíhou shromážděných dělníků zřítilo na něj i na jeho ochranku. Vyvázl s otřesem mozku a zlomenou klíční kostí. Dva měsíce před smrtí mu při televizním projevu podstrčili špatný text. Po sedmi minutách ho asistent zarazil a podal mu jiný. „To nebyla moje vina. Teď musím začít celou řeč znovu,“ obrátil se bezradně na diváky.

Brežněv zemřel 10. listopadu 1982 na infarkt. Moskva to ale oznámila až následující den. Zprávu ve stejnou minutu odvysílaly rozhlas i televize. Naběhla osvědčená choreografie smutku. Vlajky klesly na půl žerdi, otevřely se kondolenční knihy, začal třídenní státní smutek a do vysílání se vrátil Chopinův Pohřební pochod.

Tlak dolehl i na Československo. Rozhlas i televize přehodily program na vážnou hudbu. Hospody musely zkrátit otevírací dobu a tisk plnil titulní strany frázemi o velkém státníkovi a míru. Večerní Praha otiskla zprávu už 11. listopadu, ostatní deníky o den později. Stránky zaplnily zprávy o státním smutku, nekrology, projevy Jurije Andropova a oficiální reakce. Vedle nařízené úcty ale obíhaly i vtipy. Lidé se ptali jeden druhého: „Víte, kdo bude příštím generálním tajemníkem sovětské komunistické strany? Ten, kdo přejde Rudé náměstí bez pomoci.“

Tělo vystavili ve Sloupovém sále Domu odborů, kam proudili funkcionáři, zahraniční hosté i nejbližší rodina. Přišla manželka Viktoria, dcera Galina a syn Jurij. Při manipulaci ale povolilo dno rakve a Brežněvovo tělo dopadlo na podlahu. Narychlo tak vyrobili novou, kovem vyztuženou truhlu. Pečlivě inscenovaná státní podívaná dostala první prasklinu dřív, než samotný pohřeb vůbec začal. Zatímco tělo leželo v Domě odborů, politbyro už řešilo nástupce. Pohřební komisi vedl Jurij Andropov, dlouholetý šéf KGB, který se krátce po Brežněvově smrti stal novým mužem v čele strany. Západ sledoval hlavně stabilitu moskevského vedení, válku v Afghánistánu a váznoucí ekonomiku.

Obřad se konal pět dní po smrti. U mauzolea nad rakví promluvil už jako nový vládce Andropov a polštáře s metály neslo čtyřiačtyřicet mužů. Mezi zahraničními delegacemi dorazili z Washingtonu viceprezident George Bush a ministr zahraničí George Shultz. Pohřebiště u kremelské zdi, na dosah nabalzamovaného Lenina, patřilo v sovětském systému k nejvyšším poctám pro mrtvého vůdce. Hrob tu mají Stalin a Felix Dzeržinskij, ve zdi jsou uloženy urny maršála Žukova a Jurije Gagarina. Dceru Galinu vedli k rakvi dva civilně oblečení příslušníci tajné policie. Před kamerami měli splývat s rodinou a hlídat, aby se Brežněvovo rozloučení nezměnilo v rodinný výstup. Než Brežněva spustili do hrobu, rozloučila se s ním Viktoria polibkem podle ruského zvyku. Na řece Moskvě zahoukaly remorkéry, zazněla hymna a čestná salva. Po nehodě v Domě odborů přivezli kovem vyztuženou rakev. U hrobu při spouštění dopadla s ranou na dno jámy. Závěr patřil vojenské přehlídce. Přes náměstí pochodovali po deseti v řadě námořníci v černém, pěchota v hnědém, pohraničníci v tmavozeleném a letci v modrém.

Historici a politologové mluví o letech 1980 až 1985 jako o „pětiletce nádherných pohřbů“. V rychlém sledu zemřelo šest špiček režimu. Jako první odešel už v prosinci 1980 premiér Alexej Kosygin. Naplno ale krize na samotném vrcholu moci propukla teprve nad Brežněvovým hrobem. Po něm zemřel v roce 1984 Andropov, o rok později Černěnko, a teprve pak nastoupil Michail Gorbačov. Nekonečné přenosy z pohřbů dostaly mezi lidmi přezdívku „nejsledovanější televizní seriál“ a za nový národní sport lidé prohlásili „závody na lafetách okolo Rudého náměstí“.

Brežněv zemřel v listopadu 1982. Sovětský svaz zanikl v prosinci 1991. Mezi ranou rakve o dno hrobu a rozpadem impéria uplynulo devět let.

Zdroje: ct24.ceskatelevize.cz | plus.rozhlas.cz | en.wikipedia.org | time.com | cs.wikipedia.org | dspace.cuni.cz | reaganlibrary.gov