Článek
Ve čtvrtek 16. září 2010 našla Jaroslava Tvrzníková svého muže v pracovně jejich pražského bytu na Vinohradech. Martin Štěpánek byl mrtvý. Zastřelil se legálně drženou zbraní, se kterou pravidelně chodil na střelnici a bral ji jako druh jógy, cvičení koncentrace. Zálibu ve střelných zbraních zdědil po otci. Bylo mu třiašedesát let a čtyři roky bojoval s rakovinou, jejíž komplikace ho postupně připravovaly o to, co měl rád. Po operaci krku a po odstranění ledviny se jeho stav výrazně zhoršil a pohyb mu začal dělat potíže. O svých problémech mluvil jen málo. „On mě do svých potíží příliš nezatahoval, nesvěřoval se. Jen si občas postěžoval, že má silné bolesti od nervů a kyčlí,“ uvedla po jeho smrti manželka. Jefim Fištejn, přítel a dlouholetý kolega ze Svobodné Evropy, řekl: „Žil jako kapitán svého života a zemřel jako kapitán svého života.“
Syn Zdeňka Štěpánka
Narodil se 11. ledna 1947 v Praze do rodiny, kde herectví nebylo jen povolání. Otec Zdeněk Štěpánek patřil k největším postavám českého divadla dvacátého století, děd Vincenc František Štěpánek byl ochotník a muzikant, sourozenci Petr a Jana se také vydali na jeviště. Martin byl druhý ze tří dětí Zdeňka Štěpánka a jeho druhé ženy Soni Grossové. Měl silný, hřmotný hlas po otci, ale jméno ho předcházelo všude, kam přišel. Nejprve se zajímal o výtvarné umění, pak si podal přihlášku na medicínu, kam ho napoprvé nevzali. Absolvoval nultý ročník a přesvědčil se, že doktorské povolání není to, čemu chce zasvětit život. Nakonec se přihlásil na DAMU, kterou dokončil v roce 1969. Ještě před závěrečnými zkouškami se stal členem souboru Národního divadla, kde strávil pět let, poté přešel do Činoherního klubu a od roku 1977 působil v Divadle na Vinohradech. Nebylo mu ani pětadvacet a už měl za sebou roli Švandy ve Strakonickém dudákovi nebo Radúze v Zeyerově dramatu.
Konec v divadle
V roce 1981 dostal jasné ultimátum: buď kandidatura na členství v KSČ, nebo výpověď. Kritický postoj k sovětské invazi si pamatoval kdekdo a tlak na vstup do strany sílil. Ani Ladislav Pešek, který patřil k lidem zahleděným spíše do sebe, tehdy na schůzi mlčet nedokázal a řekl řediteli Kočímu, který se chystal Štěpánka vyhodit: „Vy jste hrobař českého divadla.“ Nepomohlo to.
„Bylo mi jasné, že když nevstoupím do strany, že si tady už ani neškrtnu a že herec bez rolí je jako ryba bez vody,“ řekl po letech. „Neodcházelo se mi snadno. Měl jsem tu spoustu kamarádů i oblíbené rituály, mezi něž patřilo zajít si na pivo do hospody U Měšťáků na Kampě, kam chodil i Jan Werich,“ dodal. V létě roku 1981 odjel s manželkou a dvěma dětmi na dovolenou do Rakouska a požádal o politický azyl. Nejprve se usadili v Rakousku, ale v roce 1983 zamířili do Mnichova. Odchod zasáhl i jeho hereckou práci způsobem, který tehdy asi nečekal. Film Sokolovo, kde hrál Otakara Jaroše, byl kvůli jeho emigraci předčasně stažen z distribuce. Ostatní televizní inscenace a filmy, ve kterých se za ta léta objevil, skončily na dlouhé roky v trezoru. V Německu se jako herec neuchytil a doma na něho diváci pomalu zapomínali.
V Mnichově pak nastoupil do tamní redakce Rádia Svobodná Evropa jako komentátor českého vysílání. Fištejn o něm řekl: „To, co dělal, dělal nesmírně důkladně. Vždycky si kladl za cíl stát se odborníkem ve věcech, které ho zajímají, přečetl hory odborné literatury a o některých věcech znal skutečně takřka všechno. Vždycky jsem žasnul nad záběrem jeho zájmu.“
Návrat po třinácti letech
V roce 1994 se Svobodná Evropa přestěhovala z Mnichova do Prahy a Martin Štěpánek se vrátil s ní. Po třinácti letech v exilu začal znovu hostovat na předních českých scénách, pracoval ve filmu, televizi i dabingu, výraznější role ale dostával spíše na divadle než ve filmu. Pro Svobodnou Evropu pracoval jako komentátor až do roku 2002, kdy byla česká sekce rádia zrušena. Srovnávání s otcem nepřestalo. „Lidé vás samozřejmě neustále srovnávají s otcem a hodnotí, zda jste neměl raději zůstat u medicíny, zda jste udělal dobře, když jste zvolil stejnou profesi,“ uvedl v rozhovoru.
V září 2006 přijal nabídku premiéra Mirka Topolánka a stal se ministrem kultury v jeho menšinové vládě. První dny ve funkci ale strávil v nemocnici, protože lékaři mu v oblasti krku našli nádor. Jenže vláda nezískala důvěru sněmovny, podala demisi a Štěpánek tak byl ministrem jen necelé čtyři měsíce. Od ledna 2007 přešel do role Topolánkova externího poradce. Topolánek po jeho smrti napsal: „Martin byl skvělý herec, velký bojovník za svobodu a profesionální novinář. Byl to ministr v mé vládě a můj přítel.“ Podobně se vyjádřil i prezident Václav Klaus, který ve svém kondolenčním dopise uvedl, že Štěpánek patřil k lidem, kterým nebylo lhostejné, co se kolem děje.
Petr Dudek, který ho znal z českého vysílání, se po Štěpánkově smrti vyjádřil podobně: „Myslím, že Martin Štěpánek byl novinář, u něhož jedním z hlavních témat byla svoboda. A myslím si, že láska ke svobodě byla opravdu věc, kterou se dá Martin Štěpánek charakterizovat. A byl to také veselý, zábavný člověk, se kterým se dobře polemizovalo.“ Štěpánek byl po celý život svobodným zednářem, členem lóže U Tří hvězd, jedné z exilových lóží, která po roce 1990 přesídlila z Mnichova do Česka, a patřil k těm, kteří se k tomu otevřeně hlásili. Zednářství zdědil po otci. Vedle toho maloval a zajímal se o výtvarné umění.
Nádor v oblasti krku chirurgové sice odstranili, ale chemoterapii Štěpánek snášel špatně a začal ji odmítat. Pak přišla druhá operace, při níž mu lékaři odstranili ledvinu. Neobešla se bez komplikací. Při zákroku poškodili nervová zakončení dolních končetin. Chodil jen o berlích a žil s chronickými bolestmi. Manželka říkala, že pro něj bylo nejtěžší přijmout, jak moc ho nemoc omezila. Fištejn, který ho znal přes dvacet let, přiznal: „Věděl jsem, že v poslední době trpěl nevyléčitelnou chorobou, ale zdálo se, že je relativně v pořádku.“ Na pohřbu stáli spolubratři ze zednářské lóže. Dopis na rozloučenou nenašli žádný.
Zdroje: ct24.ceskatelevize.cz | irozhlas.cz | cs.wikipedia.org | lifee.cz | csfd.cz | kvety.cz
