„Byl jsem zbabělej.“ Kuba z Krkonošských pohádek o chybě z mládí i samotě po šedesáti letech lásky

Bráník v padesátých letech ještě připomínal předměstí. Byl to kraj Prahy, kde si kluci chodili hrát na loukách u řeky a místo branky stačily dvě čepice hozené do trávy. Tady vyrůstal Jaroslav Satoranský, narozený 17. prosince 1939, syn elektromontéra z ČKD a ženy, která hrávala na housle v dívčím orchestru kavárny Praha. „Celá naše rodina hrála ochotnické divadlo, takže jsem k tomu měl od malička blízko,“ říká. I když doma divadlem žili všichni, jeho to na jeviště tehdy nelákalo. Měl jiné plány a chtěl být automechanikem. Dokonce už byl přihlášený na internát do Liberce a viděl se spíš v dílně s rukama od oleje.

O prázdninách na horách se ale všechno změnilo. Přehnal to s opalováním na sněhu, dostal zánět ledvin a skončil na dlouhé týdny v nemocnici. Lékaři byli nekompromisní a řekli mu, že na fyzicky náročné povolání může rovnou zapomenout. Na pracovním úřadě mu pak předložili tři možnosti. „Pekař, chemik nebo rytec. Vzpomněl jsem si, že jeden ochotník byl zároveň rytec, tak jsem to zkusil,“ říká. Tři roky se pak učil v družstvu Znak, kde vznikaly dřevoryty a ocelotisky, a zároveň hrál ochotnické divadlo. Jeden z ochotníků ho nakonec přesvědčil, aby zkusil přijímačky na DAMU. Přijali ho hned napoprvé.

Spolužáky mu na DAMU byli Jiří Kodet a Petr Kostka, mezi pedagogy patřil Radovan Lukavský i Vítězslav Vejražka. Tehdy nikdo ze studentů netušil, jakou roli jejich profesor Vejražka sehrával mimo divadelní prostředí. „Ve škole byl skvělý, my jsme nic jiného nevnímali. Učil i Luďka Munzara a ten na něho nedal dopustit. Ale je pravda, že to byl velký straník,“ vzpomíná Satoranský. Pod jeho tlakem na škole vstoupil do komunistické strany. „Lanařil nás do mnoha aktivit, byl neodbytný a já do toho spadl, ani jsem nevěděl jak,“ popisuje. V roce 1968, už jako člen vinohradského souboru, se rozhodl požádat o vystoupení. Na schůzi mu to rozmlouvala Jiřina Jirásková. „Jardo, rozmysli si to, přečti si toho Marxe.“ Satoranský ale trval na svém. Nakonec se ho zastal výtvarník Kolář. „Byl jsem zbabělej, nedokázal jsem to položit dřív a rázně, tohle byla stinná stránka mého života,“ přiznává. „Přišel srpen a vystupovali všichni.“

Nejdůležitější setkání se ale neodehrálo v učebně. Přišlo ještě v době, kdy hrával ochotnické divadlo. Jednoho dne po představení přišly do zákulisí dvě dívky a jednu z nich pak po čase potkal v tramvaji, protože měli stejnou cestu. První rande si domluvili na 1. června 1957. „Moje žena se mnou začala chodit, když jí bylo 15 a půl. Mně bylo 17 a půl. Seznámili jsme se v ochotnickém divadle.“ Tou dívkou byla Libuše Kubová, kterou si hned po studiích vzal na Staroměstské radnici. Na svatbu přišli spolužáci v kostýmech z představení Poprask na laguně a zazpívali jim.

Po škole nastoupil do Divadla J. Průchy v Kladně, odkud ho v roce 1966 přetáhly Vinohrady. Jenže vinohradský soubor tehdy nebyl lecjaké angažmá. „Chodil jsem tam první půlrok v předklonu. Byly tam samé hvězdy – Brodský, Leskot, Hovorka,“ vzpomíná. Sdílel šatnu s tehdy mnohem mladším Jaromírem Hanzlíkem. Brzy spolu začali psát dětské písničky. Hanzlík psal texty, Satoranský skládal melodie a jednu z písniček po premiéře hry August August, august věnovali Vlastimilu Brodskému. Byl to šanson o stárnoucím klaunovi, který později nazpíval Waldemar Matuška.

V roce 1974 přišla role Kuby z Krkonošských pohádek, která ho provázela dalších padesát let. „První díly jsme točili asi měsíc jenom v noci. Oni nás nemohli dát jinak dohromady. I když jsme byli z jednoho divadla. Pan Prachař, pan Řehoř, Hanička a já,“ vzpomínal Satoranský. Po večerním představení přijelo auto, odvezlo herce na Barrandov, točilo se do rána a v deset dopoledne začínaly zkoušky v divadle.

Pohádky se točily v trikových ateliérech. Před vstupem do studia se pokaždé hluboce klaněl mistrům barrandovských dekorací. Jednou při natáčení scény s učitelkami vypadl proud, protože vedlejší štáb spotřeboval víc energie, a po ateliéru se rozprchly rekvizitní slepice. „Jindy zase pustili do záběru ptáky, jenže ti uletěli a cvrlikali dál, i když je scénář už nepotřeboval.“ Nic z toho nešlo naplánovat. „To, že jsem se mohl zúčastnit těchhle pohádek, je pro mě velikánský štěstí.“ Pohádky se od roku 1974 staly součástí televizních večerů celých rodin. Jednou ho na ulici zastavila matka s dítětem: „Podívejte, to je Kuba.“ Dítě se na něj dívalo nechápavě, ale maminka věděla dobře. „Několik generací na těch pohádkách vyrostlo,“ říká.

V roce 1975 přišel seriál Nejmladší z rodu Hamrů s rolí Jana Hamra. O roli se původně uvažovalo pro Radka Brzobohatého, nakonec ji ale dostal Satoranský. Příjmení Hamr ho pak provázelo ještě dlouho. „Nemohl jsem ve své mladické naivitě tušit, co ta role Honzy Hamra udělá s mou pozdější hereckou kariérou,“ přiznal. Ještě léta poté na něj fanoušci pokřikovali seriálovým příjmením. Dostával dopisy od maminek, které by si přály mít Honzu Hamra za zetě, i vzkazy od pracovníků JZD, kteří by prý pod jeho vedením pracovali do roztrhání těla.

Satoranský dál hrál na Vinohradech, učil herectví na DAMU a konzervatoři a s fotbalovým týmem Amfora cestoval po světě. Všechno podstatné se ale točilo kolem Libuše. S manželkou bydleli přes čtyřicet let na pražském sídlišti Prosek, chodili spolu na procházky, stanovovali si jako cíl různé supermarkety v okolí a cestou, jak sám říká, hodně si povídali.

Spolu tak žili téměř šedesát let, než Libuše v roce 2020 zemřela. „Věděl jsem, že odchází, ale snažil jsem se, aby všechno bylo normální.“ Velkou oporou mu byla dcera Martina. Přijela s manželem a byli u ní spolu. Pak začal život, na který nebyl zvyklý. Sám v bytě, sám u plotny. „Musím vařit. Na Googlu si najdu recept a pak podle toho vařím. Dá se to jíst, ale musím to někdy jíst tři dny,“ říká. Rok po manželčině smrti mu z redakce zavolali s prosbou, jestli by zavzpomínal na Hanu Maciuchovou. Satoranský si při tom vybavil jejich poslední setkání. Seděli tehdy v rouškách, byl covid. Zkoušeli spolu hru Ještěrka na slunci a ona mu řekla, že chodí na chemoterapie.

Z hereckého obsazení Krkonošských pohádek zůstal jako poslední žijící právě on. Ilja Prachař, Zdeněk Řehoř, František Peterka, Hana Maciuchová. Všichni odešli. „Ještě máme naživu paní režisérku a pana kameramana, ale z herců už bohužel jenom já,“ říká.

V roce 2021 získal Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v oboru činohra. Stále hraje na Vinohradech, v Divadle Na Jezerce i v Divadle v Řeznické. Když se režisér Ondřej Kepka chystal natočit o Satoranském dokument pro Českou televizi, herec odmítl s tím, že není dost zajímavý. Kepka přesto trval na svém a film natočil. Režisér Jaroslav Soukup o něm řekl: „Jaroslav je ve svém herectví velmi střídmý, pracuje bez okázalých gest a mimiky.“

A sám Satoranský svůj život shrnuje jednoduše: „Děkuju osudu a své ženě, že jsem mohl celý svůj život prožít s touto profesí.“

Zdroje: lifee.cz | novinky.cz | idnes.cz | cs.wikipedia.org | csfd.cz | zena.aktualne.cz | YouTube: Jaroslav Satoranský: Dojemná slova o odchodu milované manželky i drahé kolegyni Maciuchové, kanál FACE TO FACE | Česká televize: Celý život nohama na zemi. ČT přinese portrét Jaroslava Satoranského – herce gentlemana, ceskatelevize.cz, 20. listopadu 2025