„Chci být prodána,“ křičela na manžela. V Anglii se ženy dražily za pivo, rozvod byl příliš drahý

Bylo to v roce 1847, kdy George Wray přivázal své ženě kolem pasu provaz a dovedl ji na náměstí. Lidé se tísnili kolem, padaly nabídky a nakonec si ženu za jediný šilink odvedl William Hardwood. Odcházela s úsměvem na tváři. George vypadal stejně spokojeně. Pro oba to znamenalo jediné. Jejich manželství tím skončilo. V anglické společnosti nižších tříd tehdy podobné scény přitahovaly zvědavé davy.

Manžel ženě kolem krku, pasu nebo zápěstí uvázal provaz z hrubého lana, někdy jen stužku, a přivedl ji na trh nebo na dobytčí aukci. Tam nejprve zaplatil tržní poplatek za zapsání ženy mezi prodávané zboží. Ta pak stála na vyvýšeném místě, zatímco manžel před diváky líčil její přednosti i nedostatky, aby vyvolal co nejvyšší nabídky. Po uzavření obchodu přešel provaz do rukou kupce jako znamení, že je věc vyřízena. Trhy si manželé vybírali záměrně. Nepřipomínaly prodej dobytka proto, že by ženy skutečně stály vedle krav, ale proto, že nabízely velkou veřejnost, před níž se rozchod odehrával a nikdo ho později nemohl zpochybnit. Prodeje se konaly také před hospodami nebo u místních orientačních bodů, například u obelisku v Prestonu nebo u takzvaného plynového sloupu v Boltonu. Zkrátka všude tam, kde se dalo čekat, že se sejde dav.

Po uzavření obchodu následoval zpravidla odchod do nejbližší hospody, kde se celá záležitost zpečetila sklenkou. Sklenka piva tehdy pečetila nejen slavnosti, ale i běžné dohody. Jak napsal historik Samuel Pyeatt Menefee: „Ve slavnostních přípitcích je zdůrazněna spojitost nápoje se změnou stavu a zejména se smlouvou.“

Prodej manželky nebyl zákonný. Nikdy. Přesto na něj úřady dlouhá desetiletí přimhouřily oči, protože alternativa neexistovala. Zákonný rozvod vyžadoval soukromý akt parlamentu a požehnání církve. Celý proces přišel na nejméně tři tisíce liber, tedy částku, kterou chůva vydělávající kolem sedmnácti liber ročně nemohla nikdy naspořit.

Platil princip zvaný coverture, který anglický právník William Blackstone ve svém přehledu práva shrnul slovy: „Samotná existence ženy, nebo alespoň její právní existence, je za trvání manželství pozastavena, nebo přinejmenším sloučena a začleněna do existence jejího manžela.“ Vdaná žena nemohla vlastnit majetek, nemohla uzavírat smlouvy a v případě rozchodu přišla automaticky o děti, které zákon svěřoval výhradně otci. Otec mohl matce jakýkoli kontakt s dětmi zakázat. Pokud manžel ženu jen opustil, situace se komplikovala jinak. Žena žijící s jiným mužem zůstávala technicky manželkou toho prvního, který ji mohl kdykoli pohnat k soudu a požadovat odškodné od jejího nového partnera za tzv. „kriminální konverzaci“, tedy cizoložství vnímané jako poškození mužova majetku. Prodejem se bývalý manžel vzdal jakéhokoli nároku na ženu a veškeré závazky tím přešly na kupce.

Z 218 prodejů, které historik Edward Thompson pro období 1760 až 1880 zdokumentoval, jen čtyři byly zaznamenány jako nedobrovolné. Ve čtyřiceti případech byla žena předána přímo svému stávajícímu milenci. Aukce v takových případech jen potvrdila vztah, který už dávno existoval.

Ženy měly právo veta. Mohly odmítnout kupce, který se jim nezamlouval, a v takovém případě se aukce začala znovu. Zpráva z Manchesteru z roku 1824 popisuje situaci, kdy „po několika nabídkách byla (žena) přiklepnuta za pět šilinků, ale kupec se jí nelíbil, a tak byla znovu vydražována za tři šilinky a džbán piva.“ Nejsilnější doklad ženské iniciativy přinesl trh ve Wenlocku roku 1830. Manžel se ve chvíli, kdy měla aukce začít, rozmyslel a pokusil se od ní ustoupit. Tehdy se ujala slova žena sama. Mávla manželovi zástěrou před tváří a vykřikla: „Nech toho, ty ničemo. Chci být prodána. Chci změnu!“ Aukce nakonec pokračovala.

Prodej byl často předem oznámen v místních novinách a kupec domluven s předstihem. Veřejná aukce tak byla spíše slavnostním potvrzením předem domluvené dohody než místem, kde se teprve rozhodovalo. Jindy si ženy celou transakci zorganizovaly samy a svému agentovi dokonce poskytly peníze na vlastní výkup z manželství, jako tomu bylo v případě plymouthské ženy roku 1822.

Nejvyšší zaznamenaná cena byla sto liber za ženu a dalších dvacet pět liber za každé ze dvou dětí při prodeji roku 1865. Nejnižší zaznamenaná cena byla tři farthingy, tedy tři čtvrtiny penny. Obvyklá cena se pohybovala mezi dvěma šilinky a šesti pencemi až pěti šilinky. Šlo o částky, které si mohl dovolit i chudší dělník. A právě pivo bylo nejčastějším platidlem vůbec. V roce 1832 prodal vozka Walter, který převážel písek, svou ženu na trhu v Cranbrooku v Kentu za jednu sklenici ginu a jeden půllitr piva. Součástí dohody bylo také to, že si vzal s sebou svého osmiletého syna. Jiné prodeje byly zpečetěny rumem, brandy, whisky, cidrem, domácí večeří nebo novofundlandským psem. Roku 1882 získala jedna žena z Alfeetonu v Derbyshire nového „majitele“ za čtyři pence. Prodávající a kupec pak celou záležitost zapili galonem piva. Případ z roku 1876 popsaný v Sheffield Daily Telegraph ukazuje, jak podobná dohoda někdy probíhala. Pan Clayton přišel za panem Wellsem s neobvyklou prosbou. Řekl mu, že miluje jeho ženu, s níž už dva roky nežil, a zeptal se, zda by si ji mohl vzít. Wells pokrčil rameny a nabídl mu ji zadarmo. Clayton ale trval na symbolické ceně, nechtěl ji mít „tak lacino“. Wells mu navrhl půl galonu piva. Pak šli všichni tři do hospody, kde Clayton zaplatil pivo, nabídl se adoptovat Wellsovu dceru, ke které měla žena silné pouto, a Wells si na oslavu dal ještě jeden půllitr navíc.

Ne každá aukce probíhala v přátelském duchu. Roku 1832 stál na trhu muž jménem Joseph Thompson a před celým davem označil svou manželku za „pravou zmiji“. Přítomným kupcům zároveň radil, aby se takovým ženám vyhýbali stejně jako nabité pistoli nebo choleře. Vzápětí ale dodal, že umí obstojně dojit krávy, zpívat a pít. Nakonec ji prodal za padesát šilinků.

Pětadvacetiletá Betsy Wardle se roku 1882 ocitla v situaci, která se nevyvíjela podle plánu. Manžel ji prodal jejímu milenci Georgi Chisnallovi za půllitr piva. Oba se poté vzali, jenže Betsy byla brzy zatčena a stanula před Liverpool Crown Court obžalovaná z bigamie. Její domácí, která u soudu svědčila, přiznala, že o prodeji věděla a myslela si, že byl zákonný. Soudce Denman ji důrazně napomenul: „Muži nemají právo prodávat své ženy za džbán piva ani za cokoli jiného.“ Betsy dostala týden nucených prací.

Příběh s nečekaným koncem se odehrál kolem roku 1740 v malé venkovské hospodě. Mladý Henry Brydges, druhý vévoda z Chandosu, se náhodou ocitl u prodeje ženy jménem Anne Wells, která pracovala jako číšnice. Manžel ji přinutil vylézt na stůl s provazem na krku, aby ponížení bylo co největší. Měla modřiny a rozbitá ústa. Vévoda zasáhl, koupil ji za half crown, tedy dva šilinky a šest pencí, a ujal se jí. Zajistil jí vzdělání a oba se nakonec sblížili. Po manželově smrti se s Anne oženil a ona se stala vévodkyní. Na smrtelném loži shromáždila celé své služebnictvo, vyprávěla jim svůj příběh, požádala o odpuštění za případná příkoří a propustila je se štědrými dary.

Zákon o rozvodech z roku 1857, Matrimonial Causes Act, otevřel soudní cestu k rozvodu i pro střední třídu. Stále byl ale pro většinu dělníků a zemědělců příliš drahý, a tak aukce manželek ještě nějakou dobu pokračovaly. Od čtyřicátých let 19. století však počet zaznamenaných případů postupně klesal.

Přesto šlo o rozšířený zvyk. Historik Menefee zdokumentoval 387 případů, jeho kolega Thompson pak po vlastním výzkumu dospěl k odhadu kolem čtyř set. Poslední zdokumentovaný případ pochází z Leedsu roku 1913. Žena během soudního líčení o výživném vypověděla, že ji manžel prodal jednomu ze svých spolupracovníků za jednu libru šterlinků. Způsob prodeje není zaznamenán.

Muž, který se ve stejné době v Leedsu hájil obžalobou z dvojženství tím, že svou první ženu řádně prodal za tři šilinky a má tedy právo znovu se oženit, byl odsouzen na osmnáct měsíců. Nikoliv za prodej ženy, ale za bigamii.

Zdroje: kabinetkuriozit.eu | bejvavalo.cz | lifee.cz | atlasobscura.co | thevintagenews.com | en.wikipedia.org | allthatsinteresting.com