Článek
Tehdy už nebyl Milan zdráv – píchal si inzulin, prodělal několik operací a nakonec přišel o nohu. Neděla to napsal krátce před smrtí v knize Rozpomínky. Kdo by tu větu četl bez kontextu, mohl by si představit starce dožívajícího někde v koutě. Jenže on byl vysoký, mohutný komik s hlasem, jaký posluchači znali z rozhlasu. Poprvé skončil v nemocničním pyžamu už ve čtyřiačtyřiceti. Ti, kdo ho znali, si pamatují jediné: humor mu nevzala ani nemoc, ani režim, ani zrada.
Čepička God Bless U a vyhazov z gymnázia
Byl rok 1950 a šestnáctiletý student gymnázia na Strossmayerově náměstí dostal na prvomájový průvod bílou papírovou čepičku. Rozhodl se ji trochu oživit. Napsal si na ni heslo z basketbalu „Alibaba – God Bless U“. Jeho kamarád zvolil nápis „Piráti všech zemí, spojte se“. Ani jeden z nich pak na gymnáziu dlouho neseděl.
Ve svých pamětech napsal, že na gymnáziu vydržel jen do sexty. Ze studií ho vyloučili nejen ze školy na Strossmayerově náměstí, ale ze všech gymnázií v Praze. Důvod byl podle něj politický i kázeňský. Čepička nebyla jedinou příčinou. Přidaly se sympatie k Československé straně národně socialistické, jejímž členem byl jeho otec, evangelické vyznání a skautská příslušnost. Ředitel školy se řídil heslem „kdo nejde s námi, jde proti nám“ a důvodů se našlo víc než dost.
Matka situaci nesla, jak sám napsal, „velice těžce, protože si chudák zlatá myslela, že je nejen konec s mými studiemi, ale že se snad schyluje k zániku světa.“ Svět se nezhroutil, ale dveře se zavřely. Otevřel je učitel češtiny doktor Ota Pokladník. Zastal se svého žáka a prosadil jeho přestup na gymnázium na Malé Straně. Jak později napsal, právě tento zásah nakonec nepřímo rozhodl o jeho dalším osudu. Profesor Vetter ho pak přivedl do dramatického kroužku a odtud vedla cesta na pražskou DAMU.
Mariáš v Rokoku a zrada Vlastimila Bedrny
Ve třiadvaceti letech ztvárnil Milan Neděla ve filmu Poslušně hlásím věčně hladového vojína Balouna. Na natáčení pak vzpomínal v knize Rozpomínky:
Další scény jsme točili na Šumavě. Ve dnech, kdy se realizovaly, však přišly úmorně horké dny a prejt, na který jsem se měl hladově vrhnout, nebyl vůbec k jídlu. Lezly po něm mouchy a já jsem si měl tenhle odporně vyhlížející pokrm cpát do pusy.
Ve scéně ve vlaku pak jedl paštiku ze staniolu. Záběr se ale opakoval několikrát a od té doby prý paštiku dlouhá léta nemohl ani vidět.
Po štacích v Kolíně a Pardubicích zakotvil v roce 1965 v Rokoku, divadle, kde herci a zpěváci tvořili jeden soubor. Šéf Darek Vostřel jim hned od začátku řekl, jak to bude: „Ať vás ani ve snu nenapadne tvrdit, že se tu někdo na někom živí. Žádám milé zpěváky, aby nikdy neříkali, že živí naše milované činoherce, a zase naopak, aby si naši milí činoherci nemysleli, že jsou důležitější než zpěváci! Jsme zkrátka a dobře divadlo, abyste mi rozuměli!“
Neděla v Rokoku hrál, organizoval divadelní fotbalovou jedenáctku a v zákulisí se s kolegy věnoval mariáši. Nad kartami padala slova o režimu a všichni věřili, že co se řekne v šatně, v šatně také zůstane. Jenže nezůstalo. Neděla zpočátku nevěděl, kdo za tím stojí, a podezíral ze spolupráce s režimem i jiné kolegy, mimo jiné Jiřinu Švorcovou. Jednou jí to řekl přímo na ulici. „Švorcová byla sice zanícená soudružka, ale na lidi nedonášela,“ řekl po letech Nedělův syn Aleš. Kdo za udáním stál, Neděla zjistil až později.
„V Rokoku na herce donášel Vlastimil Bedrna. Mazali mariáš, pomlouvali režim a on to práskl. Chtěl táhnout repertoár normalizačním proudem a oni ho poslali do háje. Tak se jim mstil,“ dodal Aleš Neděla. Mezitím přišel rok 1968 a podpis prohlášení Dva tisíce slov. Soubor Rokoka dostal vyhazov a Neděla se ocitl bez angažmá. S divadlem i filmem měl utrum.
A pak přišla Anticharta. „Do té doby jsem – a nebyl jsem sám – o něčem takovém nic neslyšel,“ napsal Neděla v knize Rozpomínky. Herci byli pozváni, organizátoři je vyzvali k podpisu vedle vlastního jména a většina z nich v tu chvíli plně nechápala, co podepisuje. Když Neděla zvažoval, zda podpis odvolat, zazněl od přítele Pavla Rubeše věcný argument: „Jak chceš, ale uvědom si, že jsi měl donedávna distanc za podpis Dvou tisíc slov, takže si jistě umíš představit, co by tě po tomhle odvolání čekalo!“
„Je mi líto, že jsem nutně potřeboval, aby se v mém vzpomínání objevila i připomínka této události.“
Hlas Milana Neděly v rozhlase
Režim mu vzal divadlo i film, ale rozhlas mu zůstal. „Rozhlasová práce v sobě skrývá nejedno dobrodružství v pravém smyslu slova. Člověk pokaždé hovoří jednou a zároveň k tisícům a milionům posluchačů,“ říkal. Češtinu miloval a na správné výslovnosti si zakládal. V rozhlase se k němu váže jedna historka, která se vyprávěla ještě dlouho. Legendární herec Stanislav Neumann jednou nemohl dorazit do studia a Neděla ho zaskočil. Neumann si nahrávku poslechl a řekl: „Nedělo, kur, ty mě umíš líp, jak já!“ Tahle věta kolovala po rozhlasových chodbách ještě dlouho. Na obrazovce pak uváděl pořad Komik a jeho svět, který po Miloši Kopeckém převzal v roce 1979.
Devatenáct operací a protéza za tři dny
Všechno začalo autobusem. Na zájezdové cestě si Neděla spálil nohu o topení, lékaři poranění ošetřili, ale cukrovku, kterou měl od patnácti let, přehlédli. Rozjely se cévní problémy a zdravotní komplikace se začaly rychle zhoršovat.
Prodělal devatenáct operací, dvakrát žloutenku a rakovinu tlustého střeva. Nakonec přišla amputace. „Dva roky žil s amputovanou nohou. Brali mu ji prst po prstu, pak ji uřízli pod kolenem. Za tři dny se ale naučil chodit o berlích na protéze. Bojoval statečně,“ řekl syn Aleš. Velkou oporou mu byla manželka Marie, které říkal láskyplně Maruna. Udělala si řidičský průkaz těsně před padesátkou, jen aby ho mohla vozit po nemocnicích, a pár týdnů po zkouškách se s ním vydala škodovkou až k moři do východního Německa. O nemocech Neděla mluvit nechtěl a rozčilovalo ho, když ho druzí litovali. V královéhradeckém rozhlasovém studiu mu jednou řekli, že obdivují, jak i přes nemoc pořád pracuje. Reagoval stručně: „No a co, rakovinu má kdekdo, jen o ní neví.“
Naposledy ho jeden z přátel viděl u karet. Seděli spolu, počítali desetníčky a smáli se. Loučili se slovy: „Dohrajeme to příště! Ty peníze, ty desetníčky, o které jsme dneska hráli, si dáme stranou do té doby, než budeme ve hře pokračovat.“ K žádnému pokračování už nedošlo. Milan Neděla zemřel 14. dubna 1997 ve věku třiašedesáti let.
Jeden z jeho rozhlasových kolegů o něm řekl: „Měl totiž od přírody nezaměnitelný, charakteristický hlas. Technicky byl dobře vybaven, čtení mu nedělalo žádné potíže. Nikdy nepodcenil domácí přípravu.“ A dodal: „Není druhého Milana Neděly. Jeho role ve vysílání Českého rozhlasu zůstane neobsazena.“
Zdroje: cs.wikipedia.org | csfd.cz | krajskelisty.cz | blesk.cz | cnn.iprima.cz | Petr Hořec, Milan Neděla: Rozpomínky. Praha: Goldstein & Goldstein, 1997.
