Článek
Jeho matce Hedvice bylo v roce 1945 třicet let a doma měla tři malé děti. Rudoarmějci tehdy procházeli celým krajem. Jednoho dne přišli i k nim. Podle svědectví se na ní vystřídalo až deset vojáků Rudé armády. Rudolf Krupa o tom, co se tehdy stalo, veřejně promluvil až před pár lety. Celý život byl přesvědčen, že si rodinné trauma vezme do hrobu. „Muselo to být strašné, za dva tři dny poté maminka zemřela. Vlastně mám na ni jedinou vzpomínku: leží mrtvá v posteli, na těle svaté obrázky, lidé pláčou a všichni mě hladí po hlavě a chlácholí, že je pouze nemocná.“ Jako tříletý chlapec smrti nerozuměl, cítil jen, že teď bude zle. Vychovala ho pak dvanáctiletá sestra. Tři roky vyrůstali skoro jako děti ulice, jedli, co jim kdo dal.
Rodina se s touto ztrátou vyrovnávala celá desetiletí. Rudolfův syn Milan, Hedviččin vnuk, se o osudu své babičky dozvěděl teprve nedávno. „Panebože, já jsem tušil, že se s ní stalo něco strašného,“ uvedl v rozhovoru pro CNN Prima NEWS a dodal, že je rád, že se konečně dozvěděl pravdu, protože od té doby se za babičku pravidelně modlí. Historik Jan B. Uhlíř k tomu poznamenal: „Vnuci obětí jsou automaticky smířlivější. Vždycky to tak bylo, pokud ovšem nebyla generace vnuků programově vychovávána k odplatě.“ Rudolf sám ale smířlivý není. „To víte, v mé situaci musíte celý život Rusy nesnášet, vždyť mi zavraždili mámu,“ říká. Hedvika nebyla jediná. Mnohé ženy o tom, co jim vojáci udělali, desítky let neřekly vůbec nic, ani doma, ani před úřady.
Nikdo je neochránil
Potvrzuje to i vojenský historik Jan B. Uhlíř, který říká, že přesný počet dnes nikdo nedokáže určit. „Většina z obětí se nikdy veřejně nepřihlásila a žila s tímto traumatem až do smrti.“ Stovky případů nebo tisíce? Přesné číslo se už zřejmě nikdy nedozvíme.
To, co zůstalo zaznamenáno v kronikách, denících a vzpomínkách pamětníků, má větší váhu než jakákoli čísla. Ve vesničce Lžín u jihočeské Soběslavi se dochovaly záznamy z 14. a 15. května 1945, v nichž kronikář popsal tři vojáky Rudé armády, kteří donutili dívky ve věku patnáct až osmnáct let se vysvléct a pak je celou noc znásilňovali. Ráno odešli ke sousedům, kde znásilnění provedli šestkrát, a manžel oběti tomu musel dokonce přihlížet. Místní proti tomu nedokázali zasáhnout. Jeden ze sousedů celou hrůzu sledoval ze zahrady, měl namířenou pušku a chtěl vojáky postřílet, ale nakonec se neodvážil. Věděl, že kdyby vystřelil, ostatní by se pomstili na celé obci. Řídící učitel se druhý den vydal na velitelství do Soběslavi žádat o radu a pomoc, ale bylo mu sděleno, že trestní hlášení podat nelze. Obecní velitelství v Soběslavi sdělilo: „Podle získaných informací nemůže býti o jejich jednání činěno žádné trestní hlášení.“ Jeden z vojáků po celou dobu seděl na hrázi rybníka a hrál na chromatickou harmoniku. Celá ves si oddychla, teprve když vojáci v poledne odjeli.
Další svědectví pochází z Brna. „Vojáky byla pak znásilněna nejen žena lékaře, ale i desetiletá dceruška,“ stojí v tehdejším zápisu. Pamětník Richard Němec, který tehdy utíkal s matkou a sourozenci z Hlučínska, vzpomínal na noc, kdy k jeho matce přišel voják se slovem „Davaj!“Pak vytáhl pistoli a střelil do stropu. „Matka s pláčem s ním šla ven.“ Richardův dědeček pak vstal, rozsvítil lampu a šel ji hledat. Našel ji sedět na schodech. Vrátila se k dětem a objímala je.
Stalin to věděl předem
Historický portál Moderní dějiny popisuje chování sovětských vojáků na osvobozeném území. „Vojáci se dopouštěli rabování, krádeží … ale velmi často také znásilňování.“ Dodává, že „ušetřeny přitom nebyly dívky ještě dětského věku ani vetché stařeny.“ Přitom Stalin sám předem tušil, co nastane. Exilovému prezidentu Benešovi tehdy napsal dopis. „Nedivte se, když někteří z našich lidí se nebudou chovat tak, jak je potřeba. Někteří otravují a urážejí děvčata a ženy, chovají se nepřístojně.“ Pokyn, aby se vojsko chovalo k obyvatelům přátelsky, v praxi mnoho nezměnil. Civilisté se navíc neměli na koho obrátit, protože sovětští vojáci nepodléhali československým úřadům a většina případů tak skončila bez jakéhokoli postihu.
Sovětští vojáci na nákladním voze na Václavském náměstí v Praze, květen 1945
Jednou z těch, které si ze sovětského osvobozování nesly celoživotní trauma, byla i česká herečka Květa Fialová. Bylo jí čtrnáct, když Borohrádkem procházeli sovětští vojáci a ona se ocitla tváří v tvář dvěma z nich. „Bylo to hnusný. Ten jeden vytáhl revolver a přiložil mi ho ke spánku. Já jsem vůbec nevěděla, o co jde, co mám dělat, vždyť jsem byla dítě a on vlastně taky. Mohl to kdykoliv zmáčknout…“ vzpomínala herečka v autobiografické knize Poslední deník.
Čtyřicet let zakázané téma
Mnohé z nich o tom, co se stalo, nikdy veřejně nepromluvily. Po únoru 1948 navíc platil jediný výklad, podle něhož byla Rudá armáda zachránkyní, osvoboditelkou a symbolem bratrské solidarity. „Nadnést i kdyby jen v akademickém prostředí alternativní pohled na činy Rudé armády během osvobození zkrátka nebylo myslitelné,“ stojí v historickém textu z prostředí Ústavu pro studium totalitních režimů. Strach a stud pak mnohé z nich provázely po celý zbytek života. „Jen málokterá žena se nebála o svém zážitku otevřeně promluvit,“ uvádí historický pramen.
Německá badatelka Regina Mühlhäuserová, která se sexuálním násilím v ozbrojených konfliktech dlouhodobě zabývá, to vysvětlila v rozhovoru pro český akademický časopis Securitas Imperii. „Sovětští vojáci byli přece jen osvoboditelé, kterým jsme měli být vděčni za porážku fašistického režimu. A najednou řešit, že byli zároveň pachateli, sexuálními násilníky – něco takového se s mým tehdejším chápáním světa srovnávalo jen těžko,“ uvedla. Připomněla přitom, že mluvila o Německu, kde bylo možné o těchto událostech alespoň uvažovat, zatímco v Československu po roce 1948 nepřipadala podobná debata vůbec v úvahu.
Historik Adrian von Arburg, tehdy pedagog Masarykovy univerzity, upozornil, že česká společnost se s tímto tématem vyrovnává jen velmi pomalu. „V Česku pořád neradi slyšíte, že to nebylo jen osvobození, že šlo zároveň i o násilnou okupaci,“ řekl a připomněl, že každá armáda, která vstupuje na cizí území, s sebou přináší násilí, včetně zabíjení civilistů a znásilňování.
Otevřeně se o těchto událostech začalo mluvit až po pádu komunistického režimu, ale dodnes nevznikla práce, která by je zachytila jako celek. Rudolf Krupa, syn zavražděné Hedviky, veřejně promluvil až po desítkách let. Těch, kteří by o tom mohli promluvit, rychle ubývá.
Zdroje: ustrcr.cz | moderni-dejiny.cz | magazin.aktualne.cz | tyden.cz | magazin.pametnaroda.cz | cnn.iprima.cz
