Článek
Bylo těsně před půlnocí a Stanislav Peroutka, tehdy student jezuitské koleje na Velehradě, spal. Pak se v celém domě najednou ozval hluk. Do ložnice vpadli uniformovaní příslušníci bezpečnosti a odhrnovali plátno, které oddělovalo postele. „Vstávat, oblečte se, shromážděte se v refektáři,“ křičeli muži, kteří během několika minut obrátili chod koleje naruby. Stejnou noc prožíval Benedikt Vladimír Holota, novic františkánského řádu, v pražském konventu Panny Marie Sněžné. Popisoval, jak je sehnali dolů, jak je celé prošacovali, jak je nakonec vyvedli na nádvoří. „Nebe bylo poseté hvězdami, to bylo úžasné!“
Šlo o předem připravenou akci. Říkali jí Akce K a vedení KSČ ji chystalo pod osobním dohledem generálního tajemníka Rudolfa Slánského od ledna 1950. Měsíce předem si státní zmocněnci nasazení do klášterů pečlivě zmapovali strukturu každé komunity. „Takže když potom za měsíc přišli zlikvidovat klášter, už věděli, kdo jsou naši představení, a odvezli je jinam než nás,“ popisoval student salesiánské kongregace Miloslav Frank. Aby se ale rozehnání klášterů alespoň navenek nejevilo jako zločin, postarali se komunisté předem o veřejné mínění. O Velikonocích 1950 zinscenovali proces s deseti výraznými osobnostmi z řad řeholníků. Opat premonstrátů Augustin Machalka, opat želivského kláštera Vít Tajovský, provinciál jezuitů František Šilhan a další byli pod tvrdým fyzickým i psychickým nátlakem donuceni přiznat se k vymyšleným zločinům. Jejich údajná špionáž se pak objevila v brožuře Co se skrývalo za zdmi klášterů, která vyšla v mnohatisícovém nákladu. Pět dní po procesu přijely před kláštery autobusy a začal zásah.
Té noci bylo zasaženo 219 řeholních domů. Celkem 2 376 řeholníků bylo bez jediného řádného soudního rozhodnutí zbaveno svobody. Člen dominikánského řádu Karel Floss to popsal jedinou větou: „V tom roce byl odvázán ďábel ze řetězu.“
Autobusy se zalepenými okny mířily do neznáma
Podobně vypadala noc i v dalších klášterech. Když zásah skončil, následoval odvoz do míst, o kterých řeholníci neměli ani tušení. Jan Josef Kohl, řeholník benediktinského kláštera v pražských Emauzích, si pamatoval každý detail. Kolem čtvrt na dvanáct přišel rozkaz. Venku před klášterem stálo asi padesát policistů, řeholníků nebylo ani pětadvacet. Šel vedle staršího bratra Romana, přidržoval se ho a nesl mu zavazadla. Z kordonu policistů vylétl mladý kluk a zařval: „Dědku, tak se hejbej!“ Autobusy měly zalepená okna. Mnozí se báli, že míří na Sibiř. Bernard Bokor popsal, jak ještě před odjezdem autobusu profesor Valábek začal zpívat hymnu Christus vincit. „My jsme se všichni přidali. Oni se nás snažili přerušit, ale marně.“ V jiném autobuse opakoval jeden z bratrů velikonoční žalm: „To je den, který nám připravil Pán. Jásejme a radujme se z něho, že můžeme něco pro Krista vytrpět.“ Dozorci jim zakázali modlit se nahlas. Zbytek cesty plynul v tichu.
V severočeském Bohosudově tutéž noc prožíval tehdy čtrnáctiletý Theobald Czernin, student biskupského gymnázia. „Prolezli nám pokoje. Byla to úplná spoušť, všechno rozházené, poničené. Pátery odvezli jinam, už jsme se s nimi nesetkali.“ Na noc přepadení vzpomínal Benedikt Vladimír Holota. Ve spěchu bosýma nohama vklouzl do sandálů. Estébák, který to viděl, mu řekl: „Člověče, oblečte se pořádně, vždyť nevíte, kam jdete.“ Ten samý muž mu ale dovolil vzít si jen dvě knihy a dodal: „A držet hubu, nebo vám ji rozbijeme.“
Po odvozu následovaly týdny a měsíce v internačních klášterech. Patřily mezi ně Bohosudov, Osek, Broumov, Králíky, Hejnice a Želiv. Fyzická práce bez mzdy, ideologické přednášky, oddělení od vlastních představených. Podmínky připomínaly vězení. Františkán Bernard Říský vzpomínal, že v Bohosudově museli prosívat velké hromady popela. Hodiny a hodiny, celí zaprášení, lepkavý prach na zpocené kůži. „Brali jsme to sportovně i radostně,“ říkal. Jezuita Ludwig Armbruster, tehdy internovaný v Bohosudově, viděl, jak vzácné tisky nakládají na nákladní auta. „Potom jsem se dozvěděl, že vysokoškoláci měli vytřídit, co se dalo prodat za marky nebo za dolary v cizině. To ostatní… Na to tak dlouho pršelo, až z toho nezbylo nic.“
Vedle fyzické práce probíhalo i pravidelné ideologické školení, jehož cílem bylo řeholníky zlomit a převychovat. Josef Hladiš, tehdy novic jezuitského řádu, popsal tato školení bez obalu: „Povídali nám ty svoje teorie o tom, že komunismus bude něco úžasného. My jsme z toho měli švandu. Věděli jsme, že je to jen komedie a že komunisté jsou vetřelci, kteří tady převzali moc.“
Svazačky na parketu a pátek s klobásou
Věznitelé zkoušeli různé metody, jak mladé novice přimět, aby se zřekli řeholního povolání. Vyhladovělým chlapcům v Bohosudově předložili v pátek k obědu klobásu. Byl postní den. Odmítli. Lákali je do nově otevřeného státního semináře, jehož absolventi sice mohli působit jako kněží, ale museli být vstřícní k režimu.
Pak přišly svazačky. Josef Kolmaš, dříve student církevního gymnázia na Velehradě a pozdější významný tibetolog, popsal, že během internace v Hájku u Prahy dozorci nahnali novice do společenské místnosti a přivezli dívky z nedaleké Unhoště. „Měly nás rozptylovat, chtěly se s námi družit a tančit. Evidentně to byla snaha nás převychovat.“ Chlapci zareagovali po svém a doprostřed parketu naházeli židle. Tanec se nekonal.
Ludwig Armbruster mluvil i o dalších pokusech: „Zvlášť se zaměřovali na řeholní bratry, kteří nebyli studovaní. Slibovali jim například, že jim najdou nějakou ženskou, se kterou by se mohli scházet. Ale nevycházelo jim to.“ Ne všichni ale zůstali v internačních klášterech. Část řeholníků a bohoslovců prošla také Pomocnými technickými prapory, kde na ně čekaly jiné formy ponižování. Člen dominikánského řádu Jordán Jaromír Vinklárek vzpomínal na velitele PTP u slovenské Sliače, jistého Fábriho, odchovance církevního školství, který přesně věděl, kde to bolí: „Když našel breviář nebo Písmo, tak vytrhával listy a dával je na záchod. Hostie házel psům.“
V internačních klášterech se stránky z Písma svatého objevovaly na latrínách místo toaletního papíru. Přesto řeholníci nacházeli způsoby, jak duchovní život udržet. Tajné mše. Modlitba v úkrytu. Studium ukrývané za klece s králíky.
Jenže v internačních klášterech řeholníci různých řádů, kteří by se za normálních okolností takřka nepotkali, najednou žili bok po boku. Benedikt Vladimír Holota vzpomínal: „Nejkrásnější Vánoce jsem prožil ve shromáždění bratří ze všech řádů v internaci v Oseku. Byli tam kapucíni, minorité, redemptoristi, jezuiti. To bylo úžasné, to bylo něco!“ Josef Hladiš dodal: „Vychovali nás jinak, držel nás nad vodou Bůh, a tak jsme tam vydrželi.“
Poslední vězněný řeholník vyšel na svobodu až v roce 1965. Kláštery ale přestaly sloužit jako internační střediska dříve. Část z nich komunisté nechali záměrně chátrat, do jiných nastěhovali tělesně a mentálně handicapované, které rovněž nechtěli ukazovat veřejnosti. Akce K zasáhla přes dvě stovky řeholních domů, vysídlila tisíce lidí a zničila desetiletí budované komunity.
Ženské řády postihla o několik měsíců pozdější Akce Ř, v rámci níž bylo do soustřeďovacích zařízení odvezeno přes čtyři tisíce řádových sester.
Zdroje:
