Článek
Byl to deník psaný tužkou na útržcích papíru ve sklepě berlínského bytového domu, zatímco nad hlavou hučela sovětská artilerie. Autorka, berlínská novinářka, která se rozhodla zůstat anonymní, si zapisovala, co se kolem ní dělo v posledních týdnech dubna a v květnu 1945. Nepsal ho historik ani pamfletista. Psala žena, která chtěla přežít. Berlín už nepřipomínal město, které jeho obyvatelé znali. Celé čtvrti se změnily v hromady trosek. U polních pump postávaly nekonečné zástupy lidí, protože z kohoutků už dávno netekla ani kapka. Zásobování jídlem se zhroutilo ještě předtím, než se k městu vůbec přiblížila sovětská děla. Většinu těch, co ve městě přežívali, tvořily ženy. Muži buď padli, nebo skončili v zajetí a ti zbylí se snažili udržet frontu někde v dálce. Zůstaly tu jen matky s dětmi, babičky a mladé dívky, které sotva dospěly.
Sovětští vojáci v berlínských sklepech
Rudá armáda zahájila útok na Berlín 16. dubna 1945 a město obklíčila o devět dní později. Sovětské dělostřelectvo vystřílelo od rána 21. dubna do kapitulace 2. května celkem 1,8 milionu granátů. Autorka deníku zachytila atmosféru jednoho z těch dubnových dnů. Čtyři hodiny stála ve frontě u řezníka v dešti, jen aby dostala příděl. Nikdo neodcházel, nikdo neopouštěl místo ani při explozích. Sovětští vojáci vstoupili do jejího domu 27. dubna ráno. Autorka zpočátku s úlevou konstatovala, že jsou to „jen lidé“, ne příšery z nacistické propagandy. Po letech války se zdálo, že nejhorší je za nimi. Ještě téhož večera přišli znovu. Prohledávali sklep, hledali ženy. Autorka byla té noci znásilněna třikrát. V následujících dnech se útoky opakovaly. Nemocnice odhadly, že v samotném Berlíně bylo v těchto týdnech znásilněno 95 000 až 130 000 žen a mnoho z nich opakovaně. Na celém německém území se historické odhady pohybují kolem dvou milionů případů, i když toto číslo zůstává předmětem odborné diskuse, protože dostupné prameny jsou neúplné.
Braniborská brána v Berlíně krátce po pádu města, květen 1945
Dvacetipětiletá Ingeborg Bullertová z berlínské čtvrti Charlottenburg později vzpomínala, že se spolu s ostatními také schovala ve sklepě. Jednou, když ostřelování na chvíli ustalo, vyšla ze sklepa nahoru hledat kus provázku jako knot do lampy. „Najednou přede mnou stáli dva Rusové s namířenými pistolemi,“ uvedla o mnoho let později. „Jeden mě donutil se obnažit a znásilnil mě, pak se vystřídali. Myslela jsem, že zemřu.“ Ingeborg to doma neřekla. Matka se ještě dlouho chlubila sousedkám, že se její dcery vojáci ani nedotkli.
Jeden vlk proti smečce
Autorka si brzy uvědomila, že opakující se znásilnění nemůže zastavit hrdinstvím ani úkrytem. Musela zkusit něco jiného. Najít jednoho muže s dostatečnou autoritou, který by ostatní odradil. Potřebuje „jediného vlka, aby odehnal smečku“. Začala tedy systematicky hledat sovětského důstojníka dostatečně vysoké hodnosti. Nakonec navázala vztah s majorem z Leningradu, s nímž podle vlastních slov hovořila o literatuře a smyslu života. Vztah popisovala s věcností, která později vyvolala v Německu značné kontroverze.
„Rozhodně se nedá říct, že mě major znásilňuje. Dělám to pro slaninu, máslo, cukr, svíčky, konzervované maso? Do určité míry určitě ano. Navíc se mi major líbí, a čím méně toho ode mě jako muž chce, tím víc se mi líbí jako člověk.“
Nešlo o klasickou prostituci v mírové době, nešlo o milostný vztah ani o kolaboraci. Šlo o přežití v situaci, kdy zásobování selhalo a násilí bylo každodenní realitou. Ženy neměly jinou možnost. Sousedky ve sklepě dělaly totéž.
Berlínské ženy v létě 1945. Město leželo v troskách, ale život pokračoval.
Mnoho sovětských důstojníků si v té době bralo „okupační manželky“, trvalejší vztahy postavené na podobném základě jako dohoda autorky s majorem. Zásobování potravinami zůstávalo v Berlíně kritické ještě dlouhé týdny po kapitulaci a ženy, které měly „svého“ důstojníka, měly přístup k jídlu, které ostatní neměli.
Ještě před příchodem sovětských vojsk se berlínské ženy naučily shánět jídlo mimo oficiální přídělový systém. Oficiální příděly se v první polovině roku 1945 opakovaně krátily. Realita byla ještě horší, než naznačovala oficiální čísla. Bombardování rozbilo zásobovací infrastrukturu dávno předtím, než přišel definitivní kolaps. Jedna z berlínských pamětnic uvedla, že fronta se po výbuchu granátu „zase srovnala“ a nikdo neodešel, protože příděl byl důležitější než úkryt. Vedle toho vznikl černý trh, zpočátku postavený na výměně věcí. Za jídlo mizely šaty, hodinky, rodinné šperky. Když ale věci došly, sáhly ženy po jediném, co jim ještě zbylo. Historická studie Kelsey Fritzové dokládá, že začaly nabízet samy sebe. Hranice mezi znásilněním, barterem a zdánlivě dobrovolným vztahem byla v tehdejším Berlíně často nejasná. Situace se lišily dům od domu a příběh od příběhu.
Trümmerfrauen v troskách Berlína
Jak se sovětská správa v Berlíně stabilizovala a velení začalo kontrolovat chování vojáků, každodenní násilí začalo postupně slábnout. Anonymní autorka zaznamenala 14. května lepší potravinové příděly, 19. května tekoucí vodu, 27. května proud z elektrické zásuvky.
Ženy mezitím začaly doslova stavět město z trosek. Trümmerfrauen, ženy trosek, odklízely sutiny berlínských ulic a tříděním použitelných cihel pomáhaly připravit půdu pro rekonstrukci. Část z nich se do těchto prací přihlásila dobrovolně, protože práce přinášela lepší přídělové lístky. Jiné k práci přidělily úřady, zejména ženy s nacistickou minulostí.
Berlín v prvních týdnech po skončení války
O tom, co prožily na jaře 1945, ale většina z nich mlčela. Ingeborg Bullertová o svém znásilnění nemluvila desítky let. Anonymní novinářka vydala svůj deník nejprve anglicky v roce 1954 bez uvedení jména, a když vyšel v roce 1959 německy, byly reakce doma krajně nepřátelské. Byla obviněna z „pošpinění cti německých žen“, z „nestydaté nemorálnosti“ a z protikomunistické propagandy. Odmítla dovolit jakékoli další vydání, dokud bude naživu. Zemřela v roce 2001 v Basileji.
Teprve v roce 2003 vyšlo v Německu nové vydání deníku a tentokrát se z něj stal bestseller. Básník a esejista Hans Magnus Enzensberger k tomu napsal:
„Němečtí čtenáři zjevně nebyli připraveni přijmout některé nepříjemné pravdy. Německé ženy o znásilnění mlčely a němečtí muži se nechtěli vidět jako bezmocní přihlížející, zatímco vítězní vojáci Rudé armády si brali, co považovali za válečnou kořist.“
Film z roku 2008 podle tohoto deníku, s Ninou Hossovou v hlavní roli, povzbudil řadu žen, aby o svých zkušenostech poprvé promluvily.
Vera Dubinová, mladá historička z moskevské Humanitní univerzity, o znásilněních nevěděla nic, dokud ji stáž nezavedla do Berlína. Napsala o tématu studii, ale publikovat ji bylo svízelné. „Ruská média reagovala velmi agresivně. Lidé chtějí slyšet jen o naší slavné válce a dnes je čím dál tím obtížnější dělat poctivý výzkum,“ uvedla Dubinová.
To dlouhé mlčení mělo své důvody. V NDR bylo rouhačstvím kritizovat sovětské hrdiny, kteří porazili fašismus. Na Západě zase silný pocit viny za nacistické zločiny dělal z německého utrpení téma, o němž se neslušelo mluvit nahlas. Ingeborg Bullertová promluvila až po filmu z roku 2008. Většina žen, které to zažily, se toho nedočkala.
Zdroje: en.wikipedia.org | en.wikipedia.org | bbc.com | Historická studie: From Victims to Actors: Women’s Struggle for Agency in Defeated Germany, 1945 (Kelsey Fritz, University of Tennessee, 2016), dostupná online | Kniha: A Woman in Berlin. Diary 20 April 1945 to 22 June 1945 (Marta Hillers, Virago Press, 2005), dostupná online
