Článek
Bylo krátce před polednem 9. května 1945 a George S. Patton věděl, že válka v Evropě skončila. Skončila však jinak, než si přál. Na poslední válečné tiskové konferenci padla otázka, které se Patton nemohl vyhnout. „Proč jste neobsadili Prahu?“ zaznělo z davu novinářů. Patton chvíli mlčel. „To vám mohu říct docela přesně,“ odpověděl. Hlas se mu ani nezatřásl. „Protože nám bylo nařízeno ji neobsazovat.“ Nic dalšího neřekl.
Moji vojáci nekopou zákopy
Ještě o rok dříve, v Normandii, byl Patton v úplně jiné situaci. Žádný americký generál během druhé světové války nepostupoval tak daleko a tak rychle jako on. Jeho strategií byl útok a jeho tanky se zastavovaly teprve tehdy, když jim došlo palivo. „Moji vojáci nekopou zákopy,“ chlubil se. Říkalo se mu „Stará krev a odvaha“, někdy také „drtič tanků“.
Patton mezi vojáky americké Třetí armády
Byl nejznámějším a nejobávanějším americkým generálem v Evropě. Němce zneklidňovala už jeho pověst i způsob, jakým vedl válku. Byl sečtělý, vzdělaný syn bohaté kalifornské rodiny, olympionik z roku 1912, showman ve vojenské uniformě s perletí vykládanými kolty za pasem, které způsobily poprask i na recepci u britského krále. Vojáci ho milovali zvláštní, trochu nevraživou láskou, jakou se miluje velitel, jenž je vede k vítězství, ale nutí je bojovat v kravatě. Jednotky pod jeho velením do konce války obsadily více území a způsobily nepříteli větší ztráty než většina ostatních amerických jednotek.
Osmdesát kilometrů od Prahy
Na jaře 1945 Pattonova armáda postupovala přes Německo směrem k českým hranicím. Třetí americká armáda tehdy čítala přes půl milionu mužů a patřila k největším polním armádám, jaké kdy Spojené státy postavily. 18. dubna překročila hranici Československa u Aše. O několik dní později padl i Cheb. Začátkem května se americké jednotky rozlily po západních Čechách a 6. května osvobodily Plzeň, kde je místní obyvatelé vítali s jásotem, slzami a kyticemi.
Průzkumné jednotky amerických obrněných divizí se tehdy vydaly směrem na Prahu. Projely několik vesnic, kde lidé vybíhali na silnice a zdravili projíždějící vojáky. Pak přišel rozkaz zastavit a vrátit se. Praha nebyla cílem. Pattonovy jednotky stály přibližně osmdesát kilometrů od Prahy, zatímco sovětská armáda byla v té době ještě dál. Spojenci se však už před koncem války dohodli na demarkační linii, která měla jasně vymezit, kde se zastaví americká vojska a kde začne prostor pro Rudou armádu. Linie vedla po trase Karlovy Vary, Plzeň, České Budějovice. Eisenhower dostal jasný politický pokyn nepřekračovat. Stalin navíc osobně požádal, aby americká vojska zůstala u Plzně. Do Prahy pak vstoupili Sověti.
Za touto dohodou stál i pragmatický kalkul. Spojené státy stále počítaly s tím, že budou Sověty potřebovat ve válce proti Japonsku. Washington navíc počítal s tím, že kdyby Američané dohodu porušili, Sověti by si ji mohli vyložit stejně volně a obsadit rozsáhlé části severního Německa, Dánsko nebo celé Rakousko.
Britský premiér Winston Churchill byl tehdy jediným spojeneckým lídrem, jenž otevřeně prosazoval osvobození Prahy západními vojsky. Do Washingtonu napsal, že „osvobození Prahy vašimi silami by mohlo pro poválečnou situaci v této zemi znamenat zásadní obrat a ovlivnit i vývoj v sousedních zemích.“ Eisenhower jeho naléhání odmítl s tím, že „nepodnikne žádný krok, který by považoval za vojensky nerozumný, jen proto, aby dosáhl nějakého politického cíle.“
Praha volá, Praha bojuje
Pražské povstání vypuklo 5. května 1945, když se obyvatelé města spontánně pustili do boje s německými okupanty. Z rozhlasu zaznívaly výzvy v češtině, což po letech okupace působilo samo o sobě nezvykle. Desítky tisíc civilistů stavěly přes noc barikády, povstalci obsadili rozhlas, telefonní ústřednu i většinu nádraží. Němci odpověděli okamžitě. Jednotky SS používaly české civilisty jako živé štíty, Luftwaffe bombardovala obytné čtvrti a na barikádách umírali lidé bez vojenského výcviku.
Oběti Pražského povstání u Masarykova nádraží v květnu 1945
Patton věděl, co se v Praze děje. Jakmile se dozvěděl o povstání, požádal své nadřízené o povolení postupovat na Prahu. Eisenhower odmítl a zopakoval rozkaz. Demarkační linii nepřekračovat. Do Prahy přesto v těchto dnech dorazili Američané, jen v daleko skromnějším počtu. V noci ze 7. na 8. května 1945 projela Prahou tzv. velichovská mise vedená podplukovníkem Robertem H. Prattem. Jednala s velením povstalců na štábu Bartoš i s německým generálem Rudolfem Toussaintem v Dejvicích. Večer 7. května dorazil do města také kapitán Russell J. Hill a o den později příslušníci zpravodajské služby OSS Eugene Fodor a seržant Kurt Taub. Byli to svědkové povstání, nikoli jeho zachránci.
Ráno 9. května 1945 vstoupila do Prahy Rudá armáda pod velením maršála Koněva. Boje postupně utichaly. Koněv dal najevo spokojenost. „Osvobodit Prahu jako politické a administrativní centrum československého státu bylo v daném případě diktováno zájmy politiky a strategie,“ prohlásil.
Sovětský maršál Ivan Koněv
Pattonova zlost nebyla jen ješitnost uraženého velitele. Celou válku hnal své tanky vpřed, vždy na sever, vždy na východ, vždy dál. Berlín mu upřeli, teď i Prahu. „Velmi mě to mrzelo, protože jsem měl za to, že jsme měli postupovat až k Vltavě, a kdyby se to Rusům nelíbilo, měli jsme je poslat k čertu,“ zuřil po válce. Vzdálenost od Plzně k Praze byla osmdesát kilometrů. Pro generála, jehož tanky dokázaly za jediný den zdolat i více, to nebyla vojenská překážka. Byla to překážka politická.
Komunistický funkcionář Václav Kopecký po válce uvedl, že kdyby do Prahy vstoupila americká vojska, komunisté měli připravený plán, jak republiku rozdělit. „Košická vláda by musela zůstat v Bratislavě nebo v Brně a Československá republika by zůstala rozpůlená,“ řekl.
Patton se Prahy přece jen dočkal. Bylo to 27. července 1945, téměř tři měsíce po konci války. Přijel bez tanků, bez vojáků, jen v diplomatickém doprovodu. Na demarkační čáře ho přivítali zástupci československého hlavního štábu a doprovodili do Prahy na americké velvyslanectví. Na ministerstvu národní obrany předal Řád Legie zásluh ministru Ludvíku Svobodovi a náčelníkovi štábu generálu Bohumilu Bočkovi. Na Pražském hradě ho prezident Edvard Beneš vyznamenal Řádem Bílého lva a odpoledne ho na Staroměstském náměstí vítaly tisíce obyvatel. V 17 hodin Prahu opustil.
George S. Patton při návštěvě Prahy v létě 1945
Pár měsíců po konci války, 9. prosince 1945, se jeho štábní Cadillac srazil na předměstí Mannheimu s vojenským náklaďákem. Nehoda zpočátku nevypadala dramaticky a ostatní vyvázli bez zranění. Pattonovi však náraz vymrštil hlavu do střechy vozu, zlomil si krční obratle a ochrnul od krku dolů. Zemřel 21. prosince v heidelberské nemocnici. Pohřben byl, jak si přál, na americkém vojenském hřbitově v Lucembursku, vedle mužů své Třetí armády. „Byl váš nejlepší,“ řekl při poválečném výslechu německý polní maršál Gerd von Rundstedt. Necelé tři roky po Pattonově návštěvě Prahy převzali v únoru 1948 v Československu moc komunisté.
