Článek
Před třemi lety se Zdeněk Borovský vracel z práce po dlouhém dni. Cestou se ještě zastavil v hospodě a dal si pár skleniček. Domů šel pěšky, až u bytovky si ale uvědomil, že klíče nechal v autě zaparkovaném u hospody, a musel se pro ně vrátit. Venku mrzlo, a tak si na chvíli sedl do auta, aby se ohřál. To bylo poslední, co si pamatuje. Auto začalo hořet. Podle vyšetřování šlo nejspíš o závadu v elektroinstalaci. Probral se až po několika týdnech. Lékaři mu dávali velmi nízkou šanci na přežití.
V nemocnici
Týden byl v kómatu, skoro tři týdny v umělém spánku. V nemocnici strávil celkem osm měsíců. „Prošel jsem si hrozným peklem. Věřím, že mě zachránila chuť do života, která byla silnější než smrt,“ vzpomíná dnes. Když poprvé otevřel oči, všiml si něčeho podivného. V pokoji na JIPce nenašel jediné zrcadlo. V tu chvíli věděl, že se něco stalo, ale nic si nepřipouštěl. Slyšel svůj změněný hlas po tracheostomii, ale říkal si, že se to vyléčí a vrátí se do práce. Přišel o nos, nemohl zavírat oči a prsty se nedaly sevřít v pěst. Lékaři z brněnské nemocnice mu zachránili život a dnes mu postupně rekonstruují obličej. Zákroky patří k těm nejnáročnějším a navazují na léčbu, která byla nutná k jeho přežití.
Práce, přítelkyně, sport i cestování byly najednou pryč. „Když jsem se vzbudil, myslel jsem, že neexistuju a život jen dožiju,“ svěřil se. „Přišel jsem o všechno, co jsem miloval. Měl jsem fantastickou práci, přítelkyni. Do té doby jsem žil sportem, cestováním, zkrátka naplno. Ani jsem si moc neuvědomoval, jaké jsem měl štěstí a co všechno jsem vlastně měl,“ vzpomíná.
Dcery při něm stály
Největší podporu našel ve svých třech dcerách. Nejstarší, které bylo tehdy šestadvacet, dokonce musela rozhodovat o otcové zdraví při nutných operacích. Bez jejich pomoci a každodenní péče by si zotavování jen těžko dokázal představit „Musím se přiznat, že jsem nebyl velký otec. Do té doby jsem měl toulavou duši i tělo. Až v nemocnici jsem si uvědomil, že jsem dcerám dal málo na to, kolik mě ony toho vrátily,“ uvedl. Zatímco dcery při něm stály, tehdejší přítelkyně ho pár týdnů po návratu z nemocnice opustila. Neunesla změnu jeho vzhledu ani psychické následky.
Potkal tam ženu, kterou dnes nazývá svým Andělem. „Nesnášel jsem sám sebe, odmítal jsem vycházet ven. Postupem času mi hodně pomohla současná přítelkyně. Říkám jí Anděl. Pomohla mi vrátit sebevědomí,“ prozradil. Ona sama mu později řekla, že kdyby ho potkala před nehodou, ani by si ho nevšimla, protože prý vypadal jako sukničkář.
Vedle vztahů se musel vyrovnat i se zdravotními omezeními. Musí chránit pokožku před sluncem, neustále se promazávat speciálními krémy a pravidelně brát silné léky proti bolesti. Z kliniky mu vyndali tracheostomii a může znovu běhat, což považuje za velký pokrok. Nemá řasy, víčka má otočená dovnitř, takže ho někdy bolí, zvlášť když mu fouká vítr do tváře. Nejtěžší ale jsou reakce okolí.
„Pohledy jiných lidí mě dostávají do strašné psychické nepohody a hrozně mi vadí. Setkávám se i s tím, že se mě děti bojí a dospělí si mě chtějí vyfotit. Někteří se dokonce i smějí,“ popisuje.
„Nejraději jsem v přítomnosti svého nejbližšího okolí, kde se cítím komfortně,“ dodává.
Zpátky na kolo
Sport mu pomohl vrátit se k životu. Dnes jezdí na kole, běhá, plave a už v roce 2024 se zúčastnil tří závodů. Sportu se věnuje dál. „Život teď vnímám úplně jinak, člověk si ho víc váží. To je podle mě hodně důležité. Velkou terapií je pro mě sport,“ říká.
Před nehodou vedl běžný život. Hrál fotbal a hokej, plaval, jezdil na kole. Řízení autobusu byla jeho práce i koníček. Po nehodě už za volant znovu nesedl. Speciální krémy, které musí každý den používat a spotřebuje jich hodně, výrazně zatěžují jeho rozpočet. Čekají ho další operace, které mu pomohou se samostatností a zvýší sebevědomí. Rodina a známí pro něj založili veřejnou sbírku, která má pomoci s náklady na další operace a rehabilitaci.
Jeho zkušenost je součástí putovní výstavy Jizvy, začátek nového příběhu, kterou připravila organizace Popálky ve spolupráci s brněnskou klinikou. Výstava přibližuje osudy devíti lidí, kteří přežili těžké popáleniny. Na Klinice popálenin a plastické chirurgie Fakultní nemocnice Brno je každý rok hospitalizováno přibližně 350 pacientů s popáleninami. Podle spoluzakladatelky organizace Popálky Jany Lacinové je sdílení zkušeností mezi popálenými důležité právě proto, že největší podporu mohou poskytnout lidé, kteří si prošli stejnou cestou. Zdeněk o svém příběhu mluví proto, aby pomohl lidem s podobnými zraněními. Smysl vidí především ve sdílení mezi těmi, kteří si prošli stejnou cestou.
Zdroje: zena.aktualne.cz | brnensky.denik.cz | blesk.cz | YouTube – Priority Podcast: Zdeněk. Neskutečně silný rozhovor o znovuzrození
