Článek
Antropolog Stephen Beckerman strávil u kmene Barí roky, než mu žena jménem Rachel vysvětlila, že k vývoji plodu jeden muž nestačí. Seděli v hamacích a povídali si. Rachel prohlásila, že její první tři děti měly jednoho otce, ale čtvrté má otce dva. Pro ni to byl prostý fakt. Pro Beckermana začátek dvaceti let výzkumu. U kmene Barí, žijícího na pomezí Venezuely a Kolumbie v pralese jihozápadní pánve Maracaibo, platilo po staletí přesvědčení, které v západním světě nemá přesné pojmenování. Plod se netvoří z jediného pohlavního styku, ale postupně, opakovaným stykem s více muži. Sperma se v těle těhotné ženy hromadí a každý muž, který s ní spal od početí až do porodu, přispěl k tomu, jaké dítě přijde na svět. Každý z nich je proto otcem. Biologickým otcem. Antropologové pro tento jev vytvořili termín partible paternity, česky sdílené nebo dělitelné otcovství. Není to výjimka jednoho izolovaného kmene. Podobná přesvědčení zaznamenali badatelé napříč nížinnou Jižní Amerikou u desítek kmenů, jejichž kulturní tradice se rozešly před tisíci lety. Barí jsou jen jedním z příkladů, ale tím nejlépe zdokumentovaným.
Početí podle Barí
Barí věří, že jeden pohlavní styk k početí stačí, k vývoji plodu už ale ne. Plod musí být po celou dobu těhotenství opakovaně „pomazáván“ spermatem, aby rostl silný a zdravý. Nemusí přitom pocházet jen od manžela. Každý muž, který se ženou spal, ovlivňuje vývoj dítěte a formuje jeho vlastnosti i odolnost. Ženy v tom vidí ohleduplnost. „Nechtějí manžela opotřebovat,“ vysvětloval Beckerman. Udržet těhotenství je podle nich pro muže taková dřina, že pomoc milence přijde vhod. Barí ukazují na prostý fakt. Zatímco ženy během těhotenství tloustnou, muži hubnou.
U Barí měla žena zpravidla jednoho manžela, primárního otce. Mohla si však vzít milence. Po narození dítěte byl tento muž označen za sekundárního otce. Nebyla to ostuda pro žádnou ze stran. Šlo o společenský fakt s konkrétními povinnostmi. Sekundární otec byl povinen přinášet matce ryby a zvěřinu během těhotenství i po porodu. Manuel Lizarralde, antropolog z Connecticut College, který Barí navštěvoval od svých pěti let s otcem Robertem Lizarraldem, jedním z prvních moderních badatelů kmene, zaznamenal z rozhovorů se 122 ženami, že třetina z nich během těhotenství zůstala věrná. „Tyto ženy říkají, že to nepotřebují, nebo se jich nikdo neptal, nebo mají dostatek podpory od rodiny a nepotřebují pro dítě dalšího otce,“ vysvětloval.
Zbývající dvě třetiny měly během těhotenství milence. Co to znamenalo pro přežití jejich dětí, ukázal výzkum až o desetiletí později. Důvod, proč to v podmínkách pralesa dávalo smysl, byl zřejmý z každodenního života. Barí dodnes přežívají hlavně díky tomu, co uloví v řece. Ryby tvoří 75 procent jejich živočišných bílkovin, jenže řeka je nevyzpytatelná. I ten nejlepší lovec se občas vrátí s prázdnou. Tento výpadek pak doplňoval sekundární otec jako pojistka proti hladu. Beckerman a Valentine to popsali jako systém, který nemá zajistit hojnost, ale „pravidelnost živočišných bílkovin.“ Otázka byla, zda se tato stravovací jistota skutečně promítá do přežití dětí.
Data o přežití dětí
Stephen Beckerman strávil terénním výzkumem Barí dvacet let na venezuelsko-kolumbijské hranici a dalších dvacet věnoval zpracovávání dat. Spolu s Robertem Lizarraldem a týmem výzkumníků zdokumentovali životy a těhotenství 114 žen po menopauze, celkem 916 těhotenství. Výsledky zveřejnili v roce 1998 v Current Anthropology. Z dětí, které měly vedle primárního otce ještě jednoho sekundárního, přežilo do 15 let 80 procent. U dětí s pouze primárním otcem to bylo 64 procent. Rozdíl 16 procentních bodů byl statisticky průkazný. Tento model měl ale své hranice. Výhoda platila jen tehdy, když byl sekundární otec jeden. Druhý muž zvyšoval šanci dítěte na přežití. Děti matek s více milenci na tom nebyly lépe než děti s otcem jediným, v některých případech dopadly hůř. Beckerman s kolegy to vysvětlili. Šlo o ženy v tísni, které se živily sexem výměnou za jídlo. Trpěly chronickou podvýživou, která se přenášela i na jejich děti. Příliš mnoho sekundárních otců nebylo cílem, bylo symptomem nouze.
Výzkum a narušení modelu
Beckermanův výzkum od počátku mířil dál než jen popsat zvyky jednoho kmene. Západní evoluční biologie stavěla po desetiletí svůj standardní model lidské evoluce na jistotě otcovství. Muž loví a živí ženu a děti, protože ví nebo věří, že děti jsou jeho. Jistota otcovství je pilířem rodiny, sdílení potravy i celé sociální struktury. Steven Pinker to v knize How the Mind Works formuloval kategoricky: „V žádné společnosti muži ochotně manželku nesdílejí.“ Beckerman a Valentine na to věcně odpověděli: „Tyto představy o univerzální lidské přirozenosti, stejně jako dohoda mezi mužem a ženou, na níž stojí standardní model lidské evoluce, jsou zpochybňovány desetiletími etnografického výzkumu mezi kmenovými národy v nížinách Jižní Ameriky.“
Že nešlo o ojedinělý jev, potvrdil v roce 2010 systematický výzkum. Walker, Flinn a Hill zmapovali 128 kmenů nížinné Jižní Ameriky. Ze 76, u nichž byla k dispozici spolehlivá data, doložili sdílené otcovství u 53 z nich. Byl to tedy jev dominantní, nikoliv okrajový. U brazilských Tapirapé například platilo, že pohlavní styk musí během těhotenství pokračovat a nemusí být vždy se stejným mužem. Každý muž, který s těhotnou ženou spal, byl považován za biologického otce. Antropolog Eduardo Viveiros de Castro k tomu u kmene Araweté uvedl: „Je obtížné najít někoho, kdo má jen jednoho uznaného ploditele.“ Víra ve sdílené otcovství není výsledkem nedávných kontaktů mezi kmeny. V regionu přetrvává tisíce let.
Vědecká debata není uzavřena. Část antropologů namítá, že za lepším přežitím dětí stojí prostý výběr. Schopnější a zdravější ženy si milence nacházely snadněji a jejich děti by možná prospívaly i bez nich. Beckerman sám připouštěl, že otázka, zda budou mít tyto děti v dospělosti stejně úspěšné vlastní potomstvo, zůstává nezodpovězena.
Úpadek sdíleného otcovství
Území Barí se od prvního záznamu v roce 1650 smrsklo na sedm procent původní rozlohy. Lesy vykáceli chovatelé dobytka. V některých vesnicích ještě v padesátých letech minulého století nájemní zabijáci vyvraždili za jediné ráno polovinu obyvatel.
Sdílené otcovství mezi Barí dnes ustupuje. Ženy říkají, že ho už nepotřebují, protože podmínky se změnily. Badatelé v tom vidí důkaz adaptability. Celý systém vznikl tam, kde jeden lovec nestačil, a zaniká ve chvíli, kdy tato potřeba zmizí. Čtyři desetiletí terénní práce a analýz ukázala jediné. Biologicky nesprávná víra vedla po generace k měřitelně lepšímu přežívání dětí.
