Článek
Eva a Miriam se narodily 31. ledna 1934 v rumunské vesnici Porți v Sedmihradsku. Jejich rodina, jediná židovská domácnost v širokém okolí, vlastnila půdu a hospodařila na ní. Kromě dvojčat měli rodiče ještě dvě starší dcery, Edit a Aliz.
V roce 1944 nacisté Mozesovy deportovali. Po vyčerpávající cestě v dobytčím vagonu vlak zastavil na selekční rampě v Osvětimi-Birkenau. Tam se rodina viděla naposledy. Zatímco otec, matka i obě starší sestry skončili do půl hodiny v plynových komorách, desetiletá Eva s Miriam unikly smrti jen díky tomu, že si někdo na rampě všiml, že jsou dvojčata. Josef Mengele je vyhledával pro své laboratoře.
Jeho zájem navazoval na genetický výzkum 30. let, ve kterém nacisté hledali důkazy o nadřazenosti árijské rasy. Dříve vědci potřebovali souhlas a dvojčata pro své studie získávali jen stěží. Vyhlazovací tábor tyto bariéry smazal. Mengele v Osvětimi shromáždil stovky párů přímo z transportů. Žádný vědec před ním neměl k dispozici tolik dětí. Personál dokumentoval každý centimetr jejich těl a lékaři na dětech prováděli bolestivé zákroky.
Děti po osvobození Osvětimi sovětskou armádou v lednu 1945. Mezi nimi Eva a Miriam v pletených čepicích
Rutina sester Mozesových měla přesná pravidla. Třikrát týdně je nahé zavírali na šest až osm hodin do místnosti, kde je personál podroboval nekonečnému měření. Z jedné paže jim brali krev, do druhé vpichovali injekce. Po jedné z nich Eva skončila s vysokými horečkami v táborové nemocnici. Mengele dívce zkontroloval teplotu a konstatoval, že jí zbývají nanejvýš dva týdny života. Později popisovala, že pokud by zemřela, lékaři by okamžitě usmrtili i Miriam, aby na pitevním stole porovnali zdravé a poškozené orgány jednovaječných sourozenců.
Z patnácti set párů dvojčat určených k experimentům se osvobození dočkalo jen 180 dětí, mezi nimi i Eva s Miriam. Když 27. ledna 1945 dorazili do tábora sovětští vojáci, zbývaly oběma sestrám do jedenáctých narozenin čtyři dny.
Život po Osvětimi a hledání dětí z laboratoře
Po osvobození se sestry vrátily do Rumunska, ale v šestnácti letech emigrovaly do Izraele a vstoupily do armády. Eva u ženistů dosáhla hodnosti štábní praporčice. V roce 1960 se vdala za Michaela Kora, který holokaust rovněž přežil, a společně se usadili v americkém Terre Haute. Miriam zůstala v Izraeli, sestry však zůstaly v kontaktu.
Veřejnosti se Eva vyhýbala až do konce sedmdesátých let. Pak začala pátrat po dalších dětech z Mengeleho laboratoří. V roce 1984 s Miriam založily organizaci CANDLES, jejíž název odkazoval na děti, které v Osvětimi čelily Mengeleho pokusům. Nacisté ale většinu táborových záznamů před útěkem zničili. Lidé s doživotními následky tak marně hledali dokumenty, které by vysvětlily, co s nimi lékaři v táboře prováděli. Sestry je přesto začaly hledat na vlastní pěst. V deseti zemích na čtyřech kontinentech nakonec dohledaly 122 lidí se stejným osudem.
U Miriam se následky pokusů nejvíc podepsaly na ledvinách. Po měsících v Mengeleho laboratoři se její orgány nikdy nevzpamatovaly. Měly velikost desetiletého dítěte. Eva jí v roce 1987 darovala vlastní ledvinu, Miriam ale po dalších komplikacích v roce 1993 zemřela. Její památce Eva o dva roky později věnovala muzeum CANDLES v Terre Haute.
Odpuštění bez zapomenutí
Při pátrání po dokumentech a dalších lidech narazila Eva v roce 1993 na jméno Hanse Müncha, nacistického lékaře z Osvětimi. Münch po válce stanul před krakovským soudem, který ho zprostil viny, protože se neúčastnil selekcí a vězňům pomáhal. Eva ho vyhledala a on souhlasil, že s ní odcestuje do Polska. U zřícenin plynové komory 27. ledna 1995, v den padesátého výročí osvobození, podepsal dokument potvrzující existenci a fungování osvětimských plynových komor. Téhož dne Eva podepsala prohlášení, že za sebe odpouští všem nacistům. Odpuštění vnímala jako vlastní rozhodnutí, ne jako službu vrahům. Odmítala, aby její život určovalo jen to, co v táboře vytrpěla. „Jak by mohl někdo zapomenout, že celá jeho rodina byla zavražděna? To je hloupost,“ vysvětlovala později. Vzpomínky nezmizí, změnit se může jen smysl, který jim člověk dává.
U mnoha lidí zasažených holokaustem její přístup narazil na tvrdý odpor a v části židovské komunity vzbudil silné pobouření. Pro ty, kteří se proti jejímu pojetí smíření důrazně vymezovali, bylo nepředstavitelné omlouvat systém odpovědný za masové vraždění. Eva se bránila tím, že neodpouští jménem všech obětí, ale mluví výhradně sama za sebe.
Soud jako potvrzení viny
Veřejný střet vygradoval v dubnu 2015 při procesu s Oskarem Gröningem v německém Lüneburgu. Čtyřiadevadesátiletý muž sloužil v Osvětimi jako účetní. Třídil bankovky i cennosti odebrané lidem z transportů a odesílal je do Berlína. Gröning před soudem přiznal odpovědnost. „Mohu jen požádat svého Boha o odpuštění,“ prohlásil. V roli spolužalobců vystupovalo skoro padesát pamětníků, mezi nimi i Eva. Před soudem potvrdila Gröningovu vinu, ale po výpovědi k němu přistoupila a požádala o společný snímek. Bývalý esesák ji vzal kolem ramen a políbil ji na obě líce. Fotografii sama zveřejnila a ta vzápětí obletěla svět. „Vím, že mě za tuto fotografii mnozí lidé budou kritizovat, ale ať,“ komentovala své rozhodnutí. Trvala na tom, že její odpuštění Gröningovi nebrání, aby za své činy nesl odpovědnost.
Eva Mozes Kor v roce 2016
Napětí mezi Evou a ostatními žalobci vzrostlo napětí, když veřejně zpochybnila smysl věznění starých mužů. Navrhovala, aby Gröning místo vězení přednášel ve školách proti neonacistické propagandě. Devětačtyřicet spolužalobců ji v ostrém prohlášení odsoudilo za to, že do procesu vůbec vstupovala, pokud odmítá nutnost trestu. Irene Weissová, která u soudu rovněž vypovídala, odmítla vnímat účetního jako pouhé kolečko v soukolí. V červenci 2015 soud Gröninga odsoudil ke čtyřem letům vězení. Eva v e-mailu pro The Times of Israel zopakovala, že věznit šestadevadesátiletého muže není spravedlivé, když mohl většinu života prožít jako svobodný člověk. Trest by podle ní měl smysl v jeho 36 nebo 56 letech. Eva Mozes Kor zemřela 4. července 2019 v polském Krakově ve věku 85 let, během vzdělávací cesty organizované muzeem CANDLES. Její spolužalobci do konce odmítali, aby se osobní gesto přelilo do soudní síně. Proces pro ně nebyl pomstou ani soukromým smířením. Byl veřejným potvrzením viny.
