František Němec: „To jsem v životě nedokázal nic jiného?“ Politické role ze sebe setřásal těžko

František Němec se narodil 9. srpna 1943 v Sezimově Ústí. Rodiče se poznali v ochotnickém divadle. Maminka hrála, tatínek byl elektrikář a staral se o osvětlení. V místním spolku působila i sestra. Není tak divu, že i malý František dostal první role a zažil první potlesk právě tam. Během gymnázia ho herectví úplně pohltilo. Po maturitě nastoupil na DAMU. Na profesionální scéně se objevil už v roce 1962, ještě jako student druhého ročníku. V divadle S. K. Neumanna v Libni dostal roli Vilíka Roškota ve Šrámkově Měsíci nad řekou. K roli se vracel i v dalších letech. Od té doby má s Janou Štěpánkovou, která hrála Slávku, výborný vztah. „Měla se mnou velkou trpělivost. Děkuji, Jani!“

Po absolutoriu v roce 1964 získal angažmá v Městských divadlech pražských. Bylo to rozhodující, říká dnes. Režisér Ota Ornest mu dal šanci a v polovině šedesátých let se v divadle hrály inscenace, které tehdy soubor formovaly. Němec byl šťastný, ale angažmá v Praze přinášelo problémy. Neměl kde bydlet. Teprve po dlouhém čase získal družstevní byt. V Městských divadlech hrál nejrůznější postavy od milovníků po aristokraty ve vážných hrách i konverzačních komediích. K nejvýznamnějším rolím tohoto období patřil Orestes ze Sartrovy hry Mouchy nebo Yossarian z Hellerovy Hlavy XXII. Následovalo Chicago, kde hrál Billyho Flynna, nebo Ruy Blas.

K filmu se dostal už počátkem šedesátých let. Zpočátku dostával menší role, ať už v komedii Černobílá Sylva, nebo v Bernychově okupačním dramatu Transport z ráje. Jako svou první filmovou roli si dodnes vybavuje postavu Danyho. Podílel se také na psychologickém dramatu Ucho, které ale vzápětí skončilo v trezoru. Herec ho viděl až po letech.

Definitivně prorazil až v roce 1974. V oceňovaném seriálu Byl jednou jeden dům vytvořil postavu německého zběha, který se ukrývá u své milenky. V rozsáhlém projektu 30 případů majora Zemana si zahrál šéfa kontrarozvědky, plukovníka Žitného. Část publika mu ji ale měla za zlé kvůli povaze seriálu.

„Herec je furt hercem,“ říká Němec. Přiznává, že politicky zabarvené seriály se ze sebe těžko setřásaly. Roli Lenina v Kremelském orloji vnímal jako škodolibý test shora. Z paměti ji prakticky vytěsnil, vybavuje si jen poznámku Václava Postráneckého o fotografii s „velkou žárovkou“, tedy jeho leninskou pleš.

Ve druhé polovině sedmdesátých let se objevil v rodinných komediích. S Marií Poledňákovou natočil filmy Jak vytrhnout velrybě stoličkua Jak dostat tatínka do polepšovny. „Přiznám se, že když jsem ten scénář četl poprvé, vůbec jsem nepředpokládal, že by film mohl mít tak obrovský úspěch,“ říká. „Až do okamžiku, kdy jsem uviděl Tomáše Holého.“ Na spolupráci s Marií Poledňákovou a Petrem Polákem vzpomíná dodnes. Byl také obsazen jako doktor Řehoř v seriálu Nemocnice na kraji města. Za tyto role obdržel ocenění Zlatý krokodýl za tvůrčí počin v televizní tvorbě.

V dabingu byl dlouhá léta spojen s intrikánským úředníkem sirem Humphreyem Applebym v seriálu Jistě, pane ministře. Tuto roli si vyzkoušel i na jevišti Divadla na Vinohradech, kde hostoval, a jeho hlas zazněl také v postavě konzervativního poslance Alana Clarka v televizním seriálu Deník Alana Clarka. V rozhlase pak v roce 2000 zvítězil v posluchačské anketě Neviditelný herec.

Na jaře 1982 dostal nabídku od režiséra Miroslava Macháčka na titulní roli v Hamletovi v Národním divadle. Díky úspěchu hry se v srpnu téhož roku stal členem souboru. Horacia tehdy ztvárnil Petr Kostka. Režisér Macháček říkal, že jen tehdy, když si herci na jevišti skutečně naslouchají, může vzniknout něco výjimečného. „Je vás tu asi šest, co na sebe slyšíte,“ dodával. Objevil se také v Zeyerově Staré historii. Josef Kemr tam hrál hlavní roli Pandolfa. Bylo vidět, jak o té postavě neustále přemýšlí a postupně si ji osahává. Jednoho dne přišel a předvedl tu roli v naprosté dokonalosti. Na té zkoušce mu zaaplaudovali.

Na jevišti Národního divadla ztvárnil desítky významných rolí. K nejznámějším patří vikomt de Valmont z Hamptonových Nebezpečných vztahů nebo Goetheův Faust. Často dostával role psychologicky komplikovaných postav. Má vytříbený cit pro břitký a inteligentní dialog, díky němuž si zahrál ješitného profesora Higginsa v Shawově hře Pygmalion.

Od roku 1982 působil jako pedagog na pražské DAMU. Skončil v roce 1990. Podle něj se pedagogická práce a herecká kariéra nedají dělat naplno současně. V roce 1989 mu byl udělen titul zasloužilý umělec. Za roli dirigenta Wilhelma Furtwänglera ve hře Na miskách vah získal Cenu Thálie za rok 1998. Další ocenění obdržel na pražském divadelním festivalu německého jazyka za inscenaci Portrét umělce jako starého muže / Minetti, kde v režii Otomara Krejči ztvárnil roli stárnoucího herce Minettiho. V roce 2021 mu pak byla v Přelouči udělena Cena Františka Filipovského za dlouhodobé herecké mistrovství v dabingu.

Občas ho zamrzí, že si ho spousta diváků spojuje jen s Lubošem. „Někdy mě to pěkně štve a říkám si, to jsem v životě nedokázal nic jiného?“ posteskl si v rozhovoru. Zároveň ale mluví o roli s respektem, už jen proto, že ani po letech a mnoha reprízách tenhle snímek neztrácí nic ze své přitažlivosti. S odstupem času se k tomu začal vracet sám. „Přiblíží-li se člověk vnitřně k postavě, pak překvapí sebe sama nějakým novým pocitem, který by v sobě nečekal a ani nehledal. Někdy se až leknete, co uděláte. Můžete tu či onu roli hrát stokrát, ale takováhle podivuhodná chvíle vás zaskočí. Je to, jako když dostanete ránu elektrickým proudem. To jsou závratné okamžiky, pro které ještě zůstávám v divadle. Náhle vnikne pravda na jeviště. Vzácně, ale vnikne.“ Nikdy nebyl sám se sebou úplně spokojený. „Mívám potěchu, když se některý večer setká naše práce s porozuměním té druhé strany, hlediště. Když dají diváci najevo spokojenost. Trvá to asi pět minut.“

Vždycky ho lákalo velké divadlo a velké jeviště, malým scénám se spíš vyhýbal. Nabídka z Divadla Ungelt, že by mohl dělat představení s kolegy z Komorního divadla Alenou Vránovou a Petrem Kostkou, se ale nedala odmítnout. Postupně zjišťuje, že i malá scéna má své kouzlo. Nakonec ho baví obojí.

Svou manželku Ivanu si vzal v roce 1972 na dvojité svatbě s Petrem Kostkou a Carmen Mayerovou. Mají spolu dvě dcery. Starší léta pracovala ve správě opery a později baletu Národního divadla, mladší byla produkční Komorní filharmonie. Dnes jsou obě na mateřské dovolené. Má čtyři vnuky.

O své paní nerad mluví. Neměla to s ním lehké. Říká: „K čemu by to bylo dobré? Abychom se se ženou ujišťovali, že jsme udělali dobře, že jsme se vzali, že máme děti? Každý den si říkám, že jsme udělali dobře.“ Strach o sebe nemá, ale čím je starší, tím víc ho znepokojuje, co je čeká na cestě životem. Za sebou má více než 140 rolí. V Národním divadle hraje dodnes, mimo jiné v Kytici, Krásce a zvířeti, Nebezpečných známostecha Audienci u královny ve Stavovském divadle.

Zdroje: cs.wikipedia.org | kinobox.cz | dotyk.cz | csfd.cz | lidovky.cz | novinky.cz