Článek
Rod Steimarů a Kodetů patřil po generace k českému divadlu a výtvarnému umění. Mezi předky Jiřího Kodeta figurovali Josef Jiří Kolár, herec, dramatik a spoluzakladatel Národního divadla, herec Vojta Budil i Jiří Steimar. Matka Jiřina Steimarová byla herečka, otec Jan sochař, děd Emanuel Kodet sochař a bratr Kristian malíř. V takovém prostředí vyrůstal i Jiří Kodet, který si s rodovým talentem nesl i výraznou, často výbušnou povahu.
Po rozvodu rodičů se matka provdala za automobilového závodníka Jaroslava Juhana, který později emigroval. Důsledky pocítil mladý Jiří. Byl vyloučen z gymnázia a na DAMU se dostal až napodruhé. Ještě před dokončením studia školu opustil. Dlouho si nebyl jistý, zda se vůbec chce herectví věnovat, a nějaký čas se vyučil žokejem. K divadlu se ale nakonec vrátil. Svou profesní dráhu zahájil ve Východočeském divadle v Pardubicích, odkud v roce 1962 přešel do Uměleckého vojenského souboru. S ním procestoval značnou část tehdejšího Československa. V Ostravě působil v Divadle Petra Bezruče a od roku 1966 byl členem pražského Činoherního klubu, kde strávil velkou část své divadelní kariéry. V roce 1991 se stal členem činohry Národního divadla.
Ve filmu ztvárnil během svého života řadu menších a epizodních rolí. Výrazněji na sebe upozornil postavou vyšetřovatele kapitána Exnera ve filmu Smrt talentovaného ševce z roku 1982. Ještě před natáčením Pelíšků prodělal během divadelního představení Divoká kachna mozkovou mrtvici a zotavil se bez větších následků. Filmová sláva přišla pozdě. Režisér Jan Hřebejk ho obsadil do Pelíšků, které mu otevřely cestu k širšímu publiku. O několik let později získal Českého lva za hlavní mužskou roli ve Knoflíkářích.
Cholerická povaha
Jiří Kodet emoce neskrýval. Jeho bratr, malíř Kristian Kodet, o něm řekl: „Jeho povaha byla jiná než moje. Často byl nerudný, uzavřený, snažil se být středem pozornosti. Hlavně kvůli tomu se snažil být pořád středem dění v divadle.“ Rozčilovaly ho i zdánlivé drobnosti. V Ostravě kdysi své první ženě vyčetl, že ke srnčímu místo knedlíků podala halušky. „Tohle nikdo žrát nebude!“ zaznělo tehdy u stolu. Jindy dokázal jiným rodičům vzkázat, „aby si vylízali prdel“. V téhle prudkosti a nekompromisnosti se už tehdy zrcadlil typ temperamentu, který si diváci o mnoho let později spojili s jeho filmovou postavou z Pelíšků.
Napjaté to bývalo i doma. Vánoce nesnášel. „Kvůli dětem je nemohl zrušit, ale navodil takovou atmosféru, jako by to bylo jediné východisko,“ řekla později jeho druhá žena Soňa Murgašová. „Vždycky jsme se pak rozhádali, pak se zase sešli a byla pohoda. Manžel byl šťastný, že je zase s námi.“ Měl tři děti ze dvou manželství. S první manželkou Renatou Cihelkovou měl dceru Karolínu. Se Soňou měl syna Jana, rockového muzikanta, a dceru Barboru, která se stala herečkou a provdala se za houslistu Pavla Šporcla. Napětí se promítalo i do vztahů s dětmi. „Byl to báječný herec, výrazná osobnost, ale jako táta moc nefungoval. Rozchod mých rodičů neproběhl zrovna v dobrém, dlouho si nedokázali odpustit a žít mezi nimi nebylo zrovna snadné,“ vzpomínala dcera Karolína z prvního manželství.
Dcera Barbora Šporclová Kodetová
Na okraji Prahy
Jiří Kodet během života vystřídal řadu adres a málokde se usadil na delší dobu. Žil v Černošicích, na pražských Vinohradech, na Újezdě, v Podolí i na Smíchově, delší dobu pobýval také v Pardubicích a v Ostravě. Pobyt ve městě byl většinou spojený s prací, zatímco volný čas trávil spíš mimo město. V roce 1968 se s druhou ženou Soňou odstěhoval na chatu jejích rodičů do Těptína. Odtud dojížděl do divadla i na zájezdy a ve volných chvílích dům postupně upravoval k trvalému bydlení. Zázemí bylo skromné a dlouho fungovalo spíš provizorně. Nabízelo ale prostor, který v pražských bytech neměl.
Později se rodina z praktických důvodů rozhodla přiblížit k hlavnímu městu. Točná pro ně představovala kompromis mezi dostupností Prahy a životem na jejím okraji. „Když jsme ho uviděli poprvé, řekl jsem si, že to je přesně to, co potřebujeme,“ vzpomínal Kodet na dům obklopený zelení.
Zahradu si postupně vyzdobil okrasnými stromy a velkým bazénem. Po zkouškách a představeních si potřeboval od divadla odpočinout a manuální práce ho uklidňovala, takže se zahrádkaření stalo jeho velkým koníčkem. V domku obklopeném přírodou trávil téměř veškerý volný čas. „Na jaře, když vysvitne slunce a je dobrá nálada, je tu krásně,“ říkal o životě na Točné. Ne vždycky to ale bylo tak růžové. V zimě se tam často špatně dýchalo. V okolí se topilo v kamnech a při inverzích zůstával kouř viset nízko nad zemí. Poloha Točné tomu nepomáhala a vzduch se v chladných měsících téměř nehýbal. O víkendech pak nad domem často přelétávala letadla, ale příroda a prostor kolem domu pro něj měly větší váhu než tyhle nevýhody.
Jednoho dne šel zalévat záhony a pod nohy se mu připletl kocour. Jiří Kodet o něj zakopnul a při pádu si zlomil krček stehenní kosti. První endoprotézu jeho tělo nepřijalo a dvakrát mu vypadla, takže musel podstoupit reoperaci. Chůze pro něj byla čím dál obtížnější a bolesti se postupně stupňovaly. Přidaly se další komplikace, mezi nimi zápaly plic. U starších pacientů po zlomeninách kyčle jde o častý problém, který souvisí s omezeným pohybem. Pro Kodeta to znamenalo konec toho, co mu dávalo smysl. Nemohl už pracovat na zahradě ani hrát divadlo. „Už prostě nebyl takový frajer jako dřív,“ řekla deníku Aha jeho manželka Soňa. „Můj muž vzdal boj o život. Těsně před smrtí jsem mu pouštěla jeho oblíbenou hudbu. Beethovena a Koncert tří tenorů Dominga, Pavarottiho a Carrerase. To jsou mé poslední vzpomínky na něho a zároveň i naše poslední rozloučení,“ dodala.
Jiří Kodet zemřel v létě roku 2005, 25. června. Bylo mu 67 let. V domě, který miloval, kde našel klid a kde ho nakonec opustila vůle žít.
Zdroje: cs.wikipedia.org | zeny.iprima.cz | cnn.iprima.cz | idnes.cz | blesk.cz | lifee.cz | atlas.centrum.cz | praha12.cz | blesk.cz
