„Herečka, po které neštěkne ani pes.“ Dvořák ji prý smetl, Růžičková léta nesměla na obrazovku

Na obrazovce tvořili Jiřina Bohdalová a Vladimír Dvořák komickou dvojici déle než čtyři desetiletí a jejich spolupráce patřila k nejdelším v české televizní zábavě. Poslední Televarieté spolu natočili v březnu 1998. Scénky pilovali do nejmenších podrobností, každý díl zkoušeli i dva až tři týdny a oba si do scénáře pečlivě dělali čárky, kde a kolikrát se má v sále ozvat smích. Dramaturg František Polák ho připomíná jako perfekcionistu, který psal humor pro široké publikum a přitom se nikdy nepodbízel. Diváci ze střední a starší generace se dodnes ptají, proč se podobné pořady už netočí.

Za oblíbeným bavičem ale stál i muž se značným vlivem v televizní zábavě. Na tuto moc později tvrdě vzpomínala Helena Růžičková. Herečka tvrdila, že Dvořák rozhodoval o tom, kdo se objeví na obrazovce, a že své pozice zneužíval. Po jedné společenské akci mu prý řekla od plic, co si o něm myslí, a vzápětí přišla několikaletá stopka. Pomohla jí až přímluva Jiřiny Švorcové. Dvořák jí měl v jejím podání odpovědět, „ať si teda ta Růžičková hraje, že je to stejně herečka třetí kategorie, po které neštěkne ani pes.“ Sama Růžičková nikdy veřejně nevysvětlila, co jejich antipatie spustilo.

Na jaře 1968 nabídl ředitel Československé televize Jiří Pelikán post šéfredaktora redakce zábavy nestraníkovi, což bylo v tehdejší televizi krajně neobvyklé. Pak přišla okupace a normalizace. Na jedné poradě měl Dvořák něco zhodnotit, ale místo toho prohlásil, že mu celé jednání připadá jako špatně uvařená bramboračka, a tím poradu víceméně ukončil. Vzápětí si ho předvolal ředitel Jan Zelenka a vytkl mu, že zkompromitoval vedení před lidmi, kteří to zlomyslně uvítali. V Zelenkově kanceláři pak ztratil nervy první náměstek ústředního ředitele Vladimír Diviš, popadl Dvořáka za klopu saka a vyjel na něj slovy, která si bavič později zapsal do pamětí Všechny náhody mého života: „Dyť my vás můžeme zničit!“

Krátce po padesátinách mu náměstkyně nabídla, že zařídí jeho přijetí do KSČ, byť strana padesátileté členy podle stanov nepřijímala. Dvořák poděkoval a odmítl s tím, že nesouhlasí s kádrovou politikou, která lidi dělí na straníky a nestraníky. O rok později, v roce 1976, přišel o post šéfredaktora a stal se řadovým dramaturgem. V televizi přesto zůstal a dál dělal zábavu. Na poradách sice mluvil málo, ale jeho slovo mělo váhu. Velké zábavné pořady by bez něj nevznikaly a vedení to vědělo. Ten samý režim, který ho připravil o funkci, ho přitom vyznamenával. Státní vyznamenání Za vynikající práci dostal už rok předtím, v roce 1975. Později přibyl titul zasloužilého umělce v roce 1982 a v roce 1990 Zlatý mikrofon.

Narodil se 14. května 1925 v Písku v rodině železničáře. Od dětství kreslil a četl. Literární sklony se projevily brzy, už jako jedenáctiletému mu písecké noviny otiskly fejeton a Mladý hlasatel povídku. Po válce nakrátko zakotvil jako redaktor v Mladé frontě, odkud zamířil k rozhlasu. S kamarádem Petrem Poustkou napsal kabaretní scénář Nuda útočí, na podzim 1946 dostal v rozhlase stálé místo a záhy i vlastní Rozhlasový kabaret Vladimíra Dvořáka, v němž vystupovaly hvězdy té doby.

Koncem roku 1947 mu ředitel rozhlasu Mirko Očadlík oznámil, že bez vstupu do strany ho na místě neudrží. Červenou legitimaci tedy přijal, do pořadů však odmítal zařazovat budovatelské písně, nechodil na schůze a nezdravil „Čest práci“. V roce 1951 z rozhlasu odešel. Oficiálně se mluvilo o reorganizaci, v pozadí ale stály stranické posudky a jeho dlouhodobý odpor k agitační práci. Ze strany vystoupil v tichosti a krátce pracoval jako úředník v Gramofonových závodech, kam se dostal díky bývalému gymnaziálnímu profesorovi Janu Seidelovi. Po přímluvě Jana Wericha přešel k Československým cirkusům, varieté a lunaparkům. V cirkusu Praga na Karlově náměstí uváděl artisty a později jezdil jako konferenciér s estrádami po venkově, kde se v sestavě objevoval i tehdy už nemocný Vlasta Burian.

Na popud Karla Vlacha psal texty k písním jeho orchestru, časem jich byly desítky. Pět let hrál v Divadle estrády, z něhož se stalo ABC. Jeho herecké dny však skončily ve chvíli, kdy odmítl ve hře Androkles a lev němou roli v kašírované lví hlavě. K televizi ho v roce 1953 přivedl režisér Jiří Jungwirt. O tři roky později si do kabaretu Černá hodinka přivedl mladou herečku Jiřinu Bohdalovou. Seznámili se kuriózně. Pozval do vypůjčeného bytu dívku, do níž se zamiloval, ta ale přišla s kamarádkou, která snědla většinu chlebíčků, breptala a chichotala se. Tou kamarádkou byla právě Bohdalová. Po odvysílání Černé hodinky se ve vrátnici netrhl telefon, diváci volali oběma a chválili je. Dvořák byl dvakrát ženatý. S první ženou Hanou měl dvě děti, s druhou Jiřinou vyženil dceru Janu Krausovou. O budoucí herečku se staral jako o vlastní a ona mu říkala tati.

Mírně revuální pořad vymyslel v roce 1970, aby nahradil okoukané estrády, a inspiraci čerpal z pařížské Olympie z roku 1964. Dramaturgem byl od roku 1971 a během prvních pětadvaceti dílů se pořad teprve hledal. Ve srovnání s nablýskanou východoněmeckou revue Ein Kessel Buntesvypadalo Televarieté jako chudý příbuzný a hrozilo mu zrušení, o němž uvažoval nový šéfredaktor Jaroslav Homuta. Dvořák se bránil, navrhl pořad přepracovat a vrátit do něj po pěti letech dvojici Bohdalová a Dvořák. Nově pojatý díl vznikl v roce 1977 a nakonec jich diváci viděli čtyřiasedmdesát.

Na jaře 1994 mával na Štvanici na taxi, vkročil do vozovky a přehlédl projíždějící auto. Utrpěl těžké zranění nohy, kterou měl slovy jeho syna „na kaši“. Po několika operacích se vrátil o hůlce a natáčel dál. Trápilo ho, kam se humor v nové době posunul, přišel mu hrubý a vulgární. K takovému humoru se nikdy nesnížil. Bohdalová později vzpomínala, že do posledních dílů nastoupil jiný pohled na humor a Vladimír jako by se do něj už přestal hodit. Pak se přidaly potíže se srdcem a další zdravotní komplikace. Zemřel 28. prosince 1999 ve věku 74 let. Poslední plánované natáčení, domluvené necelé dva měsíce před jeho smrtí, se už neuskutečnilo. Pro televizi byl těžko nahraditelný. Ve vzpomínkách Heleny Růžičkové ale uměl zavřít dveře k obrazovce.

Zdroje: reflex.cz | dotyk.cz | iprima.cz | kvety.cz | cs.wikipedia.org | cs.wikipedia.org | informace.rozhlas.cz