Článek
Ten hedvábný šátek s pestrobarevným vzorem leží v zásuvce už přes šedesát let. Jeho majitelka ho vytáhla před soudem a ukázala na detail, který měl všechno dokázat. Uzlík uvázaný tak, jak ho vázala její matka, která byla levačka. Soud tento důkaz vzal na vědomí, ale neuznal ho. Žena, jejíž obličej znal celý Sovětský svaz, odešla z jednací síně s prázdnýma rukama.
Plán přišel shora, chuť zezdola
Šedesátá léta znamenala pro Sovětský svaz období výrazných změn. Komunistické impérium povstalo z popela druhé světové války jako jaderná supervelmoc, zavrhlo Stalinův kult osobnosti a vyslalo prvního muže a ženu do vesmíru. Uprostřed takzvaného chruščovovského tání dostali soudruzi z úřadu pro centrální plánování nápad, který na poměry tehdejší doby působil nečekaně. Dáme sovětským dětem mléčnou čokoládu.
V obchodech se tehdy prodávala jen čokoláda na vaření, která děti moc nelákala, a tak potravinářské fabriky dostaly jasný úkol. Měly vyrobit mléčnou čokoládu s jemnou, plnou chutí, dostupnou pro každou rodinu a vhodnou pro masovou výrobu. Ve všech potravinářských závodech se začalo experimentovat. Ideální recepturu nakonec našli cukráři z moskevského závodu Krasnyj Okťjabr a na její vývoj dostali od státu i zvláštní dotaci na mléko. Výsledkem byla čokoláda za osmdesát kopějek za sto gramů, tedy levnější než standardní hořká tyčinka za rubl, a přitom smetanová, voňavá a krémová.
Bylo potřeba vymyslet název a najít podobu pro obal. Název Aljonuška se nabízel takřka sám, s podobou to ale bylo složitější. Továrna nejprve uvažovala o tom, že na obal umístí stejnojmenný slavný obraz malíře Viktora Michajloviče Vasněcova, jehož dílo čerpalo z motivů ruských lidových bylin. Jenže ideologové záměr rychle zarazili. Vasněcovova dívka sedí bosá u lesní tůně a dívá se do vody. Takový obraz se pro veselou dětskou čokoládu nehodil.
Obraz Aljonuška od Viktora Vasněcova, který měl být původně na obalu čokolády
Závod nakonec sáhl k neobvyklému řešení a v deníku Večernaja Moskva vyhlásil soutěž o nejroztomilejší fotografii dívky. Do redakce dorazilo přes patnáct set snímků. Redaktoři a grafici listovali fotografiemi s věnečky, copánky, s karafiáty v ruce i v kostýmu Sněhurky, ale nic z toho neodpovídalo tomu, co hledali. A pak narazili na záběr malé dívky v šátku, který se od ostatních lišil.
Snímek z rodinného archivu dobyl celý Sovětský svaz
Fotožurnalista Alexandr Gerinas vyfotil v roce 1960 svou osmiměsíční dceru Jelenu zabalenou do hedvábného šátku s pestrobarevným vzorem a oblečenou v červeném svetříku. Snímek se mu povedl natolik, že ho poslal do redakcí. Poprvé vyšel v prosinci 1961 v magazínu Sovětské foto, později se fotografie objevila i na obálce časopisu Zdraví. Ze všech zaslaných snímků si redaktoři vybrali právě ten. Jenže než se fotografie dostala na obal čokolády, prošla rukama grafika N. Maslova, který z ní podle pokynů továrny učinil ilustraci. Změny byly výrazné. Holčičce zvětšili horní ret, tváře dostaly výraznější růžový nádech a oči přebarvili na modro. Vznikl obraz, který původní fotografii připomínal, ale už nebyl stejný. Tahle úprava se o desítky let později ukázala jako rozhodující.
Jelena Gerinasová vyrůstala v zemi, kde její obličej znaly miliony lidí, ale většina z nich netušila, komu patří. Čokoládová Aljonka se rychle stala jedním ze symbolů sovětského dětství, vyráběla se po celém Sovětském svazu a její popularita s léty jen sílila. Jelena si na ní pochutnávala stejně jako ostatní děti, a přestože v rodině věděli, že na obalu je její portrét, nechávali si to až do roku 2000 pro sebe. Její otec za snímek nikdy nedostal ani kopějku. Zemřel, aniž by se o náhradu kdy přihlásil, a svůj archiv zanechal rodině. Teprve při třídění jeho pozůstalosti narazila Jelena na negativ fotografie z roku 1960. Ten ji po letech přivedl k tomu, aby celou věc začala řešit.
Osmnáct podobností nestačilo
Na počátku nového tisíciletí podala Jelena Gerinasová na fabriku Krasnyj Okťjabr žalobu. Požadovala pět milionů rublů, tedy zhruba 1,5 milionu korun, a dožadovala se finanční náhrady, přiznání autorských práv i budoucího podílu z každého dalšího použití jejího obličeje. Právní bitva trvala dva a půl roku. Experti pečlivě zkoumali dostupné fotografie, negativy i historii vzniku obalu a nakonec potvrdili, že předlohou pro čokoládovou Aljonku byl skutečně snímek Alexandra Gerinase. Nalezli dokonce osmnáct konkrétních podobností mezi fotografií a ilustrací. A přesto Jelena prohrála. Soud rozhodl, že grafické úpravy, jimž snímek prošel, z něj z právního hlediska udělaly samostatné dílo, na něž se autorská práva dědiců fotografa nevztahovala.
U soudu upozorňovala i na vybledlý šátek, v němž ji otec jako osmiměsíční dítě vyfotografoval, a na detail, který měl dokazovat, že jde o její portrét.
„Stále mám ten malý šátek, i když trochu vybledl. Podívejte se na čokoládovou Aljonku, jak má zavázaný uzlík na šátku. Takto ho vázala moje máma, byla levačka. I tento detail jsem předložila u soudu, ale bůhvíproč na to nevzal zřetel,“ posteskla si Jelena Gerinasová. Soud ho vzal na vědomí, ale nestačilo to.
Ze všech koutů Ruska se začaly ozývat další ženy, které tvrdily, že na obalu čokolády je jejich obličej. Obyvatelka sibiřské Čity Jelena Anisina požadovala po Krasném Okťjabru tři miliony dolarů a před novináři vysvětlovala, že si to prostě pamatuje. Fotografa potkala jako malá na procházce s maminkou a ten jí slíbil, že její snímek skončí na obalu čokolády. Ani tento požadavek soud neuznal. Zástupci továrny k celé věci přistupovali zdrženlivě. „Lidé nám píší a trvají na tom, že jejich fotografie je na obalu. Ale když dáte šátek na hlavu jakémukoliv dítěti, uvidíte stejnou tvář jako na čokoládě,“ prohlásila Olga Unučina z holdingu Spojení cukrářů.
Jelena Gerinasová dnes žije na moskevském předměstí Chimki, pracuje jako lékárnice a stará se o rodinu. Šátek i obálku časopisu Zdraví se svým dětským obličejem má dodnes uložené.
