Článek
Byl březen 1968 a na bedně s pískem na pražském Karlově mostě se usadili dva kluci. Před sebe položili klobouk a začali hrát. Jaroslav Hutka, tehdy dvacátník ovlivněný beatnickou poezií a florentskou renesancí, nikdy nenastoupil do zaměstnání a neodsloužil vojnu. O klasické životní dráze neuvažoval. „Já chci tvořit, já chci psát, já chci být svobodný,“ říkal tehdy.
Šafrán a první zásahy estébáků
Čtyři roky po prvním hraní na Karlově mostě spoluzaložil neformální uskupení folkových písničkářů Šafrán. Skupina fungovala v různých podobách a střídala místa od Divadla Ateliér přes Malostranskou besedu až po další sály, aby zůstala mimo dosah Státní bezpečnosti. Hutka sám vyráběl linorytem plakáty. „Záměr byl udělat ty plakáty tak hezký, aby je lidi po menzách okamžitě rozkradli. Tak se to dozvěděli ti, co měli, a nedozvěděli ti, co neměli,“ vzpomínal Hutka na léta, která dnes sám označuje za oázu svobody.
Jenže rok 1975 přinesl zlom. Státní bezpečnost začala systematicky útočit na svobodné umělce. Pro každé vystoupení bylo potřeba razítko cenzorů a politické prověrky. Hutka zjistil, že je trestně stíhán za koncert v Chocni, aniž o tom vůbec věděl. „Byl jsem slavnej na veřejnosti a jednou nohou už jsem byl ve vězení,“ popsal. Na podzim 1977 podepsal Chartu 77. Udělal to i přes varování Václava Havla, který ho přemlouval, aby zůstal v takzvané šedé zóně a dál mohl vystupovat. Státní bezpečnost ale na Hutku tlačila čím dál víc. Nabídka byla buď vězení, nebo odchod ze země. Doma na něj navíc naléhala manželka Daniela. Studovala angličtinu a na Západ chtěla za každou cenu. Hutka nakonec podlehl. Později k tomu dodal: „Tam jsem zjistil, že jsem do toho byl velmi šikovně a rafinovaně nastrčen.“ Ještě celé léto 1978 odolával a schovával se s manželkou v Čechách. Až v říjnu téhož roku překročili hranici v Rozvadově.
Kolosální omyl jménem exil
Do Nizozemska dorazil bez peněz a bez znalosti jazyka. První zázemí našel u holandského přítele Hanse Kombrinka v Rotterdamu. „Tam najednou to pochopení, že jsem dopadl do nějakého prostředí, kde jsem nula, která se nevyzná. Najednou malé dítě, které potřebuje být vozeno, nerozumí jazyk. V té chvíli jsem hluboce zalitoval, že jsem emigroval, a považoval jsem to za kardinální, kolosální, nenapravitelný omyl, protože nebylo cesty zpátky,“ vzpomínal Hutka na první měsíce v exilu. Výtvarník Stanislav Kohoutek byl jedním z mála, kdo za ním z Čech pravidelně jezdil, nejprve do Rotterdamu a pak do Kolína nad Rýnem. „Ty první minuty setkání jsem viděl, že vypadá nemocně. Tak vevnitř se trápil,“ vzpomínal Kohoutek na jejich setkání.
Turné po Spojených státech a Kanadě přineslo setkání s českou emigrací. Hutka s dlouhými vlasy a písničkami, které neodpovídaly představě o pronásledovaném disidentovi, do jejich světa nezapadal. „Od začátku a po celou dobu mi říkali, že jsem komunista, protože mám dlouhé vlasy,“ popsal Hutka. V Los Angeles zažil u sokolského sletu scénu, která mu zůstala v paměti. Zaslechl rozhovor dvou Čechů: „A jdeš večer na koncert toho Hutky?“ „No, to je ten, jak ho vyhodili z Československa.“ „Jo, ten. Tak toho bych vyhodil i z Ameriky.“ Reagoval na to fejetonem Požár v bazaru. Exilové spolky ho ale postupně přestaly zvát a do poloviny osmdesátých let se mezi ně nevrátil. Z Československa odešel pod tlakem režimu, v exilu ho mezi sebe nepřijali ani krajané. Nakonec se přestěhoval do Kolína nad Rýnem za svou třetí ženou Kateřinou.
Šašek revoluce a Krylův verdikt
Sedmnáctého listopadu 1989 seděl u rádia a poslouchal BBC. Zprávy z Prahy byly zmatené, ale naléhavé. Přátelé volali a vzkazovali: komunisti jsou v prdeli, přijeď. Na letenku neměl, zavolal proto Kohoutkovi, jestli by nepůjčil auto. Ten přišel s jiným nápadem, skočil domů k automatu a přinesl devět set marek. „Řekl mi: To nevadí, to už jsi zaplatil písničkami. Tak tady máš ty peníze a leť tam, protože to je důležité,“ vzpomínal Hutka na Kohoutka, který mu na cestu domů dal peníze. Na pražském letišti ho nechali čekat, víza neměl v pořádku a za průhledným sklem se začínali hromadit fanoušci. Nakonec se do Prahy prodral tím, že se, jak sám řekl, jednoduše „prozpíval tou neprostupnou hranicí“.
Měsíce po sametové revoluci byly hvězdné, hrál na Václaváku, doprovázel Václava Havla na prezidentských mítincích, zaplňoval sály. Jenže právě to ho začalo tížit. „Byl jsem najednou takový šašek používaný,“ řekl o roce 1990.
Všímal si i změn kolem sebe. „No, ti přátelé jiní fyziognomicky. Měli víc břicha, méně vlasů,“ řekl. Hutka narážel na pohled skrz prsty, na tiché sdělení, že emigranti si to nějak zařídili a teď se vracejí radit. „Ten národ neodpouští. Ten národ to bere. ‚Ty jsi utekl a my jsme na barikádách,‘“ popsal tuto atmosféru.
Svůj pohled na Hutku formuloval v roce 1993 i Karel Kryl, sám emigrant a písničkář:
Bolestín, který nikdy nepochopil, co obnáší exil. Přišel do něj jako stipendiant – a setrval tak až do konce. Nikdy nepracoval, vždycky žil z podpory státu – a tudíž se cítil utlačen. Psal v sedmnácti řečech, které se nikdy nenaučil. Velmi tvůrčí člověk, inteligentní a hloubavý. Muž, kterého si musím vážit a uznávat ho. Dobrý a ukázněný partner v rozhlasových povídáních o písničkách. Skvělý interpret svých písní. Bohužel, typ člověka, jenž se sám lituje, když je v úzkých. Mám radši lidi, kteří se perou. Ale to neříkám jako hodnocení – pouze konstatuji naše odlišné charaktery a temperamenty. V každém případě se velmi zasloužil o to, že něco jako folková písnička existuje.
Karel Kryl
Hutka psal o svobodě. Říkal, že má dvě podoby, vnější a vnitřní, a že vnější může člověka svazovat stejně dobře jako mříže, zatímco vnitřní mu zůstane i v nejtěsnější kleci. „Sláva je matoucí, v tu chvíli člověk cejtí, že je nezničitelnej. Ale úspěch zmizí jako vzpomínka, člověk se nemůže spolehnout na publikum, na nic. Může se spolehnout jen na vlastní víru.“
Zdroje: pametnaroda.cz | plus.rozhlas.cz | idnes.cz | seznamzpravy.cz | idnes.cz | pametnaroda.cz | tn.nova.cz | idnes.cz | blog.idnes.cz | Česká televize: 13. komnata Jaroslava Hutka, ceskatelevize.cz, 2006
