Jirka z Cesty do pravěku lovil lidi a v USA vydělal miliony. Manželka je prohrála za jedinou noc

Narodil se v Praze na Silvestra roku 1942 a před kamerou stál už od šesti let. V první polovině padesátých let natočil několik filmů, například Plavecký mariáš, Malý partyzán a Divotvorný klobouk. Nejznámější z jeho raných rolí byl Ivánek v Pyšné princezně, kterou režíroval Bořivoj Zeman. Odtud pochází historka, kterou Bejval vyprávěl ještě po letech. Coby desetiletý kluk měl na pokyn režiséra hlídat kolegu Korbeláře, aby se večer neopil, protože ráno se točilo. „Jenže po natáčení se šlo do zájezdního hostince a okamžitě do výčepu, kde se usnesli, že mě opijou,“ prozradil. Dopadlo to tak, že opilého Bejvala nakonec nesl do pokoje sám Korbelář.

Životní roli mu přinesl druhý slavný Zeman, tentokrát Karel. Do svého snímku Cesta do pravěku, v němž se čtveřice chlapců vydává na pramici proti proudu Řeky času, obsadil Bejvala do role Jirky, nejmladšího člena výpravy. Film měl premiéru v roce 1955, tehdy Bejvalovi bylo dvanáct let. Štáb postupně kočoval mezi Zlínem, pražskou Hostivaří a Barrandovem, točilo se na přehradě Souš, v Jindřichově Hradci, v meandrech divokého Váhu i na německém ostrově Rujana, kam kluci pár let po válce letěli letadlem. „Jednak to byla největší role, jakou jsem kdy hrál a jednak jsme si užili báječné dva roky prázdnin,“ pochvaloval si Bejval. „Připadali jsme si jako na nějakém vandru, naprosto přirozeně. Ten pravěk nás úplně pohltil. A Zeman byl vlastně pátým klukem naší výpravy,“ popsal. Na film byl hrdý a rád zmiňoval, že se v Americe i Kanadě promítal studentům jako ukázka řemeslného umění.

V dospělosti chtěl na dětskou slávu navázat studiem spojeným s filmem a herectvím, jenže narazil na kádrováky. Rodina měla z pohledu režimu příliš buržoazní minulost. „Tatínek vysoký magistrátní úředník, maminka v domácnosti, babička majitelka kloboučnického salonu, dědeček válečný zpravodaj, kmotr hoteliér,“ vyjmenoval důvody, proč ho na školu nevzali. Nabídku dostal z královéhradeckého divadla, kam by ho vzali i bez diplomu. Podmínkou ale byl vstup do komunistické strany, což jednoznačně odmítl. Nakonec se tak vyučil nástrojařem a postavil se k soustruhu.

V srpnu 1968 byl Bejval podle svých slov v ulicích a viděl, jak vojáci střílejí do neozbrojených studentů mávajících vlajkami. Rozhodl se, že v takové zemi svou čtyřletou dceru vyrůstat nenechá. V roce 1969 s ní utekl do Rakouska a ve Vídni pak čtyři měsíce čekal na americká víza. „Utekli jsme doslova s jedním kufrem,“ řekl. Prezidentovi Gustávu Husákovi pak napsal, že z Československa neodešel z ekonomických důvodů, jak tvrdil režim. „Neodepsal,“dodal k tomu po letech. Podle Bejvala jim Spojené státy daly zelené karty, popřály hodně štěstí a tím veškerá pomoc skončila. Nový život za oceánem začínal s padesáti dolary. Sousedé mu ale chtěli usnadnit první týdny v cizí zemi, a tak mu brzy darovali starší lednici, televizi a matrace.

Prvních devět let strávil v New Jersey, kde se živil vyučeným řemeslem. Kvůli dýchacím potížím dcery jim ovšem lékař doporučil sušší podnebí. Přestěhovali se proto do Kalifornie, kde pak prožili většinu svých amerických let. V Kalifornii si vydělával přípravou koní pro turisty, se kterými jezdil na projížďky. Odtud se dostal k westernovým show a k práci kaskadéra. Celou tu dobu ale snil o vlastním statku s koňmi.

Uměl jezdit, házet lasem a výborně střílet, což se mu hodilo v dalším zaměstnání bezpečnostního agenta a bodyguarda. Jak líčil, uchazeči museli projít zkouškami z jízdy na motorce, kaskadérského řízení auta, jízdy na koni i lyžování, protože museli být připraveni doprovázet klienta doslova všude. Při jedné zakázce v Aspenu tak nemohl zůstat dole v horské chatě a musel s ním na sjezdovku. Chránil prý hlavně byznysmeny, ne filmové hvězdy. Přesto si jednou potřásl rukou s Elvisem Presleym, o němž později říkal, že byl velmi milý.

Vedle ochranky se živil i jako lovec hledaných osob. Na otázku, zda se někdy ocitl v nebezpečné situaci, odpověděl: „Jednou jsem musel zastřelit jednoho chlapa. Buď on, nebo já.“ S kamarádem hledaného muže dopadli v motelovém pokoji. Dotyčný vytáhl revolver a začal po nich střílet. „Byl to zabiják,“ dodal Bejval. Zastřelených zvířat prý litoval víc než toho muže.

V roce 1985 se poprvé vrátil na návštěvu do Československa s americkou manželkou, kterou šokovaly hospody bez ledu a špinavé toalety. V USA pak zůstal až do poloviny devadesátých let.

Herec Jiří Krampol, který Bejvala znal od dětství ze Žižkova, o jeho americkém životě později vyprávěl. Potkali se náhodou a zašli spolu na pivo k Jelínkům. „Tehdy, když jsme se po letech potkali, se mi svěřil, že v Americe vydělal milióny dolarů. Měl nějaký statek, kšeftoval snad s masem, měl se tam dobře,“ líčil Krampol. Vyprávěl také o ženě, které Bejval říkal tasmánská princezna. Oženil se s ní a přepsal na ni veškerý majetek. Cesta pak vedla do Las Vegas. „Ve většině kasin tam je limit sázky třeba sto dolarů, ale pak je tam jedno, jmenuje se Golden Nuggets, kde se může sázet cokoliv. A tam ta jeho manželka utratila všechno,“ popsal Krampol. „Nakonec se vypařila,“ dodal o princezně. „Vláďa byl na mizině, do Kalifornie, kde žil mezi boháči, se vrátit nemohl, tak odjel zpátky do Čech. Hrozně se za to styděl, jak se nechal o všechno připravit. Proto také začal hodně pít,“ tvrdil Krampol. Kamaráda podle něj nakonec zabil alkohol.

Bejval sám svůj definitivní návrat v polovině devadesátých let vysvětloval nemocnou maminkou. Splnil si ještě dávný sen a zahrál si v televizním filmu. Na jaře 2003 se pak po téměř padesáti letech sešel se třemi parťáky z Cesty do pravěku na udílení Českých lvů. Na otázku, kde je vlastně doma, odpovídal, že se narodil v Praze, žil sedmadvacet let v Americe a sám to neví. Zemřel 19. září 2011 ve věku 68 let. Krampol historku o Las Vegas a ztraceném jmění veřejně popsal až po Bejvalově smrti.

Zdroje: zeny.iprima.cz | lifee.cz | idnes.cz | super.cz | kinobox.cz | english.radio.cz | filmovyprehled.cz