Krutý osud odbojářek: NKVD jim lámala kosti, zmrzlé brigády žen odkrývalo až jarní tání

Pětadvacet let těžkých prací, pět let ztráty občanských práv a úplná konfiskace majetku. Tak zněl rozsudek sovětského vojenského tribunálu z 22. srpna 1952. Weronice Sebastianowicz, rozené Oleszkiewicz, bylo tehdy dvacet let. Do řad podzemní Armii Krajové ji přijali přímo v lese už roku 1944, ještě jako dítě.

Takové rozsudky padaly na Kresech, bývalých východních územích druhé Polské republiky. Po sovětské invazi v září 1939 se tam rychle rozrostlo polské podzemí. Jeho hlavní ozbrojenou složkou se stala Armia Krajowa. V letech 1940 a 1941 sovětské úřady deportovaly na Sibiř a do Kazachstánu kolem 330 tisíc občanů druhé Polské republiky. Po návratu Rudé armády na Kresy v roce 1944 začaly sovětské orgány členy podzemí zatýkat, vyslýchat a posílat do lágrů. Označovaly je za bandity a zrádce sovětské vlasti.

Weronika se narodila v listopadu 1931 v Pacewiczach v okrese Wołkowysk. Otec Józef Oleszkiewicz stavěl silnice a mosty. V konspiraci byla celá rodina. Bratrovi Antonimu, který v podzemí používal pseudonym „Iwan“, roznášela zpočátku hlášení a balíčky. Do Armii Krajové ji bratr dlouho odmítal přijmout, připadala mu příliš malá. Pseudonym jí v lese roku 1944 vybral kaplan oddílu, kněz major Antoni Bańkowski, slovy: „Podívejte, jak je hezká, jako růžička. Ať je Różyczka.“ Bylo jí třináct.

Devatenáctého ledna 1945 byla Armia Krajowa rozpuštěna. Weronika ale složila novou přísahu ve Zrzeszeniu „Wolność i Niezawisłość“ a působila v něm až do roku 1951. Přenášela hlášení, sbírala informace o rozmístění Rudé armády a NKVD, při sovětských pátracích zátazích nosila zásoby do lesních bunkrů. Otce mezitím zatýkali znovu a znovu. Weronika po letech mluvila o čtyřiceti zatčeních. Po jednom z nich se už nevrátil a dostal deset let lágru v Kazašské SSR.

NKVD nabízela Weronice propuštění otce výměnou za to, že její bratr vyjde z lesa. Antoni odpověděl: „Složil jsem přísahu a nikdy nesložím zbraň.“ Sedmého dubna 1951 zatkli Weroniku při návštěvě u sestry a odvezli ji do vězení v Grodně, kde ji mlátili každou noc. Pamatovala si betonový karcer sotva metr na metr, krysy a plechový hrnek přikovaný řetězem ke zdi. Při výsleších jí zlomili dva prsty ve dveřích, po jednom z kopanců jí praskla lebka a vmáčknutá kost dodnes tlačí na nerv. Pořád dokola padala stejná otázka: „Kde je tvůj bratr?“

Spolu s Weronikou zamířila do Vorkuty i její matka Stanisława, která u soudu nic neskrývala a dostala stejných pětadvacet let těžkých prací. Otec už mezitím seděl v jiném lágru. O bratrovi se Weronika dozvěděla až ve Vorkutě, od táborového důstojníka: „Můžu tě potěšit, tvůj bratr bandita byl zabit.“ Při zátahu NKVD si Antoni nechal poslední náboj pro sebe, aby ho nedostali živého. Bylo mu čtyřiadvacet a jeho hrob se nikdy nenašel.

Stefania Szantyr-Powolná byla o sedm let starší než Weronika. Narodila se ve Vilniusu roku 1924 a do konspirace se zapojila v patnácti. Byla spojkou Komendy Kedywu, převážela zbraně a výbušniny, sháněla léky a obvazový materiál, vodila lidi k partyzánským oddílům. Sovětská bezpečnost ji zatkla už sedmého prosince 1944. První výslech trval přes třicet hodin a zlomili jí při něm nos. V cele o pár metrech čtverečních, kde dřív býval záchod, se tísnilo až dvacet dívek.

Během výslechu jí vyšetřovatel tvrdil, že ji prozradila spolužačka Halina Wojniczová, kterou do odboje přivedla samotná Stefania. Měla vyzradit pseudonym „Hanka“ i adresy schránek. Stefania tomu nevěřila a pokládala to za provokaci. I přes fyzické násilí se nepřiznala. Vyšetřovatel to nakonec okomentoval: „Ty jsi jako železo. Kdyby takoví byli všichni, možná byste měli své Polsko, ale tak to není.“

Koncem března 1945 ji soudil sovětský vojenský tribunál. Před soudem jich stálo celkem asi dvanáct, z toho jen dva muži. Před soudci řekla, že kdyby bylo třeba, udělaly by totéž znovu, protože svou vlast nezradily, ale sloužily jí. Dostala deset let těžkých prací. Z Łukiszek vyvedli začátkem května více než tisíc mužů a asi dvě desítky žen. Ženská skupinka kráčela na konci kolony a za zády jí štěkala smečka psů. Na nádraží je naložili do dobytčích vagonů s dírou v podlaze a vlak se rozjel. Po několika dnech zaslechly venku výkřiky a volání. Konvojent jim řekl, že válka skončila. Vlak jel dál na východ.

Po týdnech dojely do oblasti Uchty v Komi ASSR. V Sedju se ocitly mezi kriminálními vězeňkyněmi, které je brzy okradly o oblečení i boty. Náčelník je varoval, aby si od nich nepůjčovaly hrnky ani misky, protože trpěly pohlavními nemocemi. V létě kosily trávu a odsekávaly mladé březové větve. Norma činila dvě stě kilogramů na osobu. V zimě je poslali na kácení lesa. Nejdřív musely kolem kmene odhrabat sníh, který sahal až nad pás, a teprve pak začít řezat. Za příliš vysoký pařez následoval karcer a hladovka. Padající kmeny jim drtily nohy, jedné ze žen zlomily páteř.

Sama Vorkuta leží asi sto šedesát kilometrů za polárním kruhem. Kolem největších uhelných dolů Sovětského svazu tu vyrostl táborový systém založený na nucené práci vězňů. Ve Vorkutě pracovala Stefania i u kolejí. Purga, sněhová bouře, začínala vločkami velkými jako dlaň. Závěje dosahovaly šesti metrů a ženy v nich prokopávaly tunely, aby tudy vůbec projel vlak. Pak se zvedl vítr tak silný, že v něm ženy blížící se soupravu vůbec neslyšely a všimly si jí až podle reflektorů. Vedoucí brigády zachytila lokomotiva za sukni a odvlekla ji až k výhybce, kde zahynula. Stefania také slyšela o brigádách, které purga zasypala na otevřeném prostranství. Jejich těla se našla až po jarním tání.

Ráno mívala Stefania nohy oteklé tak, že se jí nevešly ani do bot. Někdy jí opuchl i obličej, až nebylo vidět oči. Trpěla kurdějemi a těžkým nedostatkem bílkovin. Ve Wietłosianu, kde fungovala velká táborová nemocnice s oddělením pro umírající vyčerpáním, byla svědkem smrti několika polských pacientů. O mužích, kteří se pokusili utéct, slyšela od ostatních vězňů. Psi je vystopovali v tundře a byli zastřeleni. Jejich těla pak několik dní ležela u brány tábora, aby všichni viděli, jak vypadá trest za útěk.

Weronika v táboře zažila, jak na korbu nákladního auta házejí vyhublá těla jedno přes druhé jako pytle brambor. Některé ruce a nohy se ještě hýbaly.

Weronice v červenci 1955 změnili trest na deset let a v listopadu vyšla na svobodu.

Weronika Sebastianowicz, přezdívaná Różyczka

Stefanii po odpykání trestu předložili dokument, že se stane trvalou obyvatelkou Vorkuty a sovětskou občankou. Podpis odmítla a vrátili ji do tábora. Další týden zůstala za drátěným plotem a bála se, že i banalita může přinést další trest. Nakonec podepsala jen potvrzení o dočasném pobytu a vyšla ven. Sama to shrnula: „Přestala jsem být vězeňkyní, ale stala jsem se vyhnankyní.“ Po jedenácti letech projela Stefania přes Terespol. Při pohledu na polského vojáka se rozplakala. Weronika se mohla vrátit jen ke své sestře do Skidelu. Sovětské úřady jí cestu do Polska dál odmítaly. Stefania pak v Gdaňsku vystudovala medicínu. Být lékařkou si umínila už u lůžka umírajícího Poláka ve Wietłosianu.

Zdroje: gulag.online | tyden.cz | opowiedziane.ipn.gov.pl | opowiedziane.ipn.gov.pl | wrhm.pl | niw.gov.pl | ofiary.ipn.gov.pl