Krvavé popravy v Norimberku: Odsouzení naráželi obličejem do propadliště. Kat si zkušenosti vymyslel

Krátce po jedné hodině ranní se otevřely dveře tělocvičny norimberské věznice a dva vojenští policisté v bílých přilbách dovnitř přivedli Joachima von Ribbentropa. V místnosti dlouhé čtyřiadvacet metrů stály tři šibenice. Na plošinu vysokou přes dva metry vedlo třináct schodů a u páky propadliště čekal podsaditý muž v americké uniformě. Novinářům se Woods představoval jako ostřílený profesionál s patnáctiletou praxí, jenže armáda o jeho katovské minulosti věděla jen to, co jí o sobě řekl on sám.

Woods se narodil v červnu 1911 v kansaské Wichitě, střední školu nedokončil a v roce 1929 dezertoval z námořnictva, které ho po zadržení propustilo jako duševně nestabilního a pro službu nezpůsobilého. Psychiatrická komise mu už v roce 1930 přisoudila diagnózu konstituční psychopatické méněcennosti bez psychózy a o tři roky později ho pro odmítání práce nečestně propustily i Civilní ochranné sbory. Po vylodění v Normandii začaly americké vojenské soudy ve Francii vynášet rozsudky smrti nad vlastními vojáky a armáda hledala popravčího ve svých řadách. Přihlásil se Woods s tvrzením, že před válkou asistoval u civilních poprav v Texasu a Oklahomě. Nikdo si jeho slova neověřil, řadový ženista byl během jediného dne povýšen na rotmistra a odvelen ke kázeňskému středisku v Le Mans.

Průběh oběšení přitom armáda stanovovala do nejmenších podrobností. Pamflet číslo 27-4 z června 1944 popisoval vojenskou exekuci krok za krokem, chyběla v něm však tabulka délky pádu podle hmotnosti odsouzeného i návod na uvázání uzlu. Délka pádu přitom rozhoduje o všem podstatném. Příliš krátký pád zase nemusí zlomit vaz a smrt pak může přijít pomaleji, dušením místo okamžitého bezvědomí. Rozhodnutí tak zůstávalo na zkušenosti a citu popravčího.

Mezinárodní vojenský tribunál vynesl rozsudky 1. října 1946 po 216 jednacích dnech. Dvanáct obžalovaných odsoudil k trestu smrti oběšením, mezi nimi i Martina Bormanna souzeného v nepřítomnosti. Organizaci poprav dostal na starost poručík Stanley Tilles, který předtím dohlížel na oběšení osmadvaceti válečných zločinců v Landsbergu. Woods tam s pěticí vybraných vojenských policistů, mezi nimiž byl i Joseph Malta, postavil tři rozebíratelné šibenice. Do Norimberku je konvoj převezl 14. října, montáž v tělocvičně skončila v časných hodinách následujícího dne a sovětská delegace v čele s generálem Nikitčenkem si poté vyžádala zkoušku, při níž Malta shodil propadlištěm pytel s pískem. Tým s sebou vezl jedenáct oprátek a dvě náhradní, jedenáct černých kápí a kožené řemínky na svázání rukou a nohou.

V půl dvanácté v noci vstoupil mezi shromážděné svědky plukovník Andrus s oznámením, že Hermann Göring spolykal ve své cele kyanid. Nejvýše postavený z odsouzených zemřel dvě hodiny předtím, než měl jako první projít propadlištěm. Tilles dostal za úkol zapisovat čas pádu každého odsouzeného a čas, kdy lékaři konstatovali smrt. „Zaznamenával jsem časy smrti každého z těch mužů a dodnes mám původní papír, na který jsem je zapisoval,“ uvedl později ve svých pamětech.

Ribbentrop, první z deseti odsouzených, vstoupil do tělocvičny v 1:11. Na otázku, jak se jmenuje, odpověděl až napodruhé, zato téměř výkřikem. Na plošině pronesl poslední slova: „Mým posledním přáním je, aby Německo nalezlo svou jednotu a aby došlo k porozumění mezi Východem a Západem. Přeji světu mír.“ Propadliště se pod ním otevřelo v 1:16. O čtyři minuty později padl na sousední šibenici polní maršál Wilhelm Keitel, který vystoupal po schodech vzpřímeně jako na vojenské přehlídce a plným hlasem pronesl: „Prosím všemohoucího Boha, aby se slitoval nad německým národem. Nyní následuji své syny. Vše pro Německo.“ Ribbentrop a Keitel pak přes deset minut viseli za staženou plentou. Přítomní směli kouřit, nikdo ale nepromluvil. Lékaři Ribbentropovu smrt konstatovali v 1:30, Keitelovu o tři minuty později.

Následoval Ernst Kaltenbrunner, po něm mlčenlivý Alfred Rosenberg, usmívající se Hans Frank a devětašedesátiletý Wilhelm Frick, který zakopl na třináctém schodu a stihl už jen zvolat, ať žije věčné Německo. Ve 2:12 vstoupil do tělocvičny Julius Streicher a proměnil popraviště v jeviště. Hned u schodů zaječel „Heil Hitler!“, jméno odmítl uvést se slovy „Znáte mě dobře“ a tváří v tvář svědkům vykřikl „Purim 1946“ a „Bolševici jednou pověsí vás“. Zpod černé kápě ještě zaznělo tlumené „Adele, má drahá ženo“, pak se ve 2:14 otevřelo propadliště. Streicher padal s kopajícíma nohama a zpoza plachty bylo ještě chvíli slyšet sténání. Streicherova smrt byla konstatována ve 2:23. Fritz Sauckel padl s výkřikem, že umírá nevinný, a ve 2:34 následoval generál Alfred Jodl se slovy „Zdravím tě, mé Německo“. Lékaři u něj konstatovali smrt po šestnácti minutách, Tilles to ve svých poznámkách označil za nejdelší interval celé noci. Jako poslední prošel propadlištěm ve 2:45 kulhající Arthur Seyss-Inquart a ve 2:57 tribunál oznámil, že řízení je uzavřeno. Do tělocvičny mezitím strážní vnesli nosítka s Göringovým tělem, aby nikdo nepochyboval, že je mrtev i on. „Deset mužů za 103 minut. To je rychlá práce,“ zhodnotil noc Woods a dodal, že je připraven na pořádného panáka.

Po skončení poprav položili nosiči těla na víka rakví a armádní fotografové pořídili od každého dva snímky. Keitel měl od koutků úst krvavé stružky a levé oko zalité krví. Frickova hlava spočívala na silně zakrváceném kusu látky a krev se mu táhla po celé délce kabátu. Britský novinář Cecil Catling popsal popravy jako zfušované. Podle něj odsouzení neměli dostatečnou délku pádu a místo zlomeného vazu je čekalo pomalé škrcení. Muži pod šibenicí vydávali strašlivé zvuky a Keitel bojoval o život osmadvacet minut. Rozbité obličeje na fotografiích vysvětloval nárazem hlavy do hrany propadliště při pádu.

Spojenecká kontrolní rada snímky později uvolnila ke zveřejnění, britští zástupci ale hlasovali proti publikaci a britský tisk je na jejich naléhání neotiskl. Německým novinám bylo zveřejnění výslovně zakázáno, prodej zahraničních titulů s fotografiemi však na německém území nikdo nezastavil.

Americký tisk vykreslil Woodse jako třiačtyřicetiletého veterána, který má za sebou patnáct let služby a 347 poprav. Sám Woods svou noc shrnul slovy: „Pověsil jsem těch deset nacistů a jsem na to hrdý. Nebyl jsem nervózní. V téhle branži si člověk nervy dovolit nemůže.“ Ve skutečnosti bylo Woodsovi pětatřicet let a katem se stal teprve v roce 1944 ve Francii. Plukovník French MacLean po letech dohledal v dlouho nepřístupných armádních spisech, že Woods v letech 1944 a 1945 popravil nejméně třiadvacet amerických vojáků a u pěti dalších asistoval. Doklad o jakékoli předválečné praxi se nikdy nenašel. Do Norimberku tak přišel muž, jehož vstupenkou do katovského řemesla bylo před dvěma lety neprověřené tvrzení. Joseph Malta, jeden z Woodsových pomocníků, po padesáti letech vzpomínal na techniku, kterou je jejich velitel učil: „Museli jsme dbát na to, aby oprátka seděla vzadu na krku, přesně podél ucha. Bylo důležité, aby závity byly na straně krku.“ Sám Woods se konce sporů o svou práci nedožil. V červenci 1950 ho na atolu Eniwetok zabil elektrický proud a pohřben je vedle své ženy v kansaském městečku Toronto, šedesát mil od rodné Wichity.

Zdroje: famous-trials.com | capitalpunishmentuk.org | thefifthfield.com | tile.loc.gov | time.com | famous-trials.com | kriminalia.de