Článek
Sandra Kalniete seděla v autě někde za Ķekavou a před ní stál kamion s kravami. Dopravní zácpa ve středu odpoledne, 23. srpna 1989. Celé měsíce koordinovala lotyšský úsek největší demonstrace v historii Pobaltí a teď se nemohla pohnout z místa. Mobilní telefony tehdy neexistovaly. Rádiové frekvence jim úřady odepřely. Někde před ní leželo přes šest set kilometrů silnic, na nichž měly ve stejný okamžik stát statisíce lidí s nataženýma rukama. Jestli se to povedlo, dozvěděla se až večer z hovorů místních koordinátorů.
Tajný protokol z roku 1939
V srpnu roku 1939 podepsali Vjačeslav Molotov a Joachim von Ribbentrop v Moskvě dohodu s tajnými protokoly, které rozdělovaly střední Evropu na sovětskou a německou sféru vlivu. Estonsko, Lotyšsko a Litva připadly Moskvě. Rudá armáda je krátce nato obsadila a na pět desetiletí se staly součástí Sovětského svazu, přičemž Moskva existenci tajných protokolů až do roku 1989 oficiálně popírala.
Přesně padesát let po podpisu paktu, 23. srpna 1989, se tři národy rozhodly tuto historii připomenout živým lidským řetězem napříč Estonskem, Lotyšskem a Litvou, od Tallinnu po Vilnius. Za akcí stála tři národní opoziční hnutí, estonské Rahvarinne, lotyšská Latvijas Tautas fronte (LTF) a litevský Sąjūdis, spolu s koordinační Baltskou radou. Datum nebylo náhodné.
Baltská cesta na silnici mezi Vilniusem a Ukmergė, rok 1989
Nápad zazněl poprvé 15. července na schůzce v estonském Pärnu. Přisuzuje se Edgaru Savisaarovi, tehdejšímu předsedovi estonské Lidové fronty, i když on sám říká jen tolik, že myšlenka vzešla z jeho hnutí. Definitivní dohoda byla uzavřena až na setkání poblíž lotyšského Cēsis 12. srpna, tedy pouhých jedenáct dní před samotnou akcí.
Dnes trvá organizace mnohonásobně menší akce měsíce a k dispozici jsou sociální sítě i skupinové chaty, tehdy nic z toho neexistovalo. Organizátoři pracovali s pevnými linkami, místním tiskem a hustou sítí aktivistů Lidové fronty, která měla buňky v každém lotyšském městě i vesnici, prakticky na každém pracovišti a v každé organizaci. Trasa řetězu vedla z Vilniusu na sever po dálnicích a hlavních silnicích přes Ukmergė, Panevėžys a Pasvalys do Rigy a dále přes Ainaži a Pärnu až do Tallinnu. Organizátoři záměrně prodloužili lotyšský úsek o přibližně sto kilometrů tím, že vedli trasu vnitrozemím přes Cēsis a Valmieru místo kratší pobřežní trasy, aby bylo možné přistupovat k řetězu z obou stran silnice. Lotyšský úsek se tak stal nejdelším a muselo na něj dorazit nejméně 180 tisíc lidí.
Jedenáct dní na přípravu
Celá trasa byla rozčleněna do úseků, za každý kilometr odpovídal konkrétní člověk, za každých sto metrů pak místní koordinátor. Lotyšské regiony Bauska, Rīga, Cēsis a Valmiera dostaly na starost konkrétní kilometry, v tisku vycházely podrobné organizační pokyny. Noviny Padomju Druva například uváděly, že 46. kilometr připadl LTF z obcí Nītaure a More spolu s pedagogickými odbory, 47. kilometr pak tamnímu LTF a osmému dopravnímu podniku.
Největší obavou celé přípravy nebyla reakce sovětských úřadů, ale prostá otázka, zda přijde vůbec dost lidí. Pobaltí zažilo v předchozích letech řadu masových demonstrací. Organizátoři nevěděli, zda v národech zůstalo ještě dost energie. Matematika přitom byla neúprosná. Jeden člověk pokryje při natažených rukách zhruba metr a půl, na šest set kilometrů je tedy zapotřebí nejméně 400 tisíc lidí. V Litvě muselo dorazit odhadem 300 tisíc účastníků, tedy téměř desetina celé populace. V Estonsku pro tento účel úřady dokonce vyhlásily volný den.
Lidé se svíčkami a litevskými vlajkami s černými stuhami během Baltské cesty.
Historik Česlovas Laurinavičius z Litevského historického ústavu k tomu řekl: „Bylo potřeba jedinečné akce, která otřese světem.“ Krátká doba přípravy tomu odpovídala. Místní komunistické orgány nestihly zareagovat, obrátit se na Moskvu a sladit kroky. Akci nakonec tiše strpěly. Litevský rozhlas, formálně stále podřízený Komunistické straně, vysílal po celou dobu akce průběžné pokyny a navigoval lidi podél trasy.
Dva miliony lidí na silnicích
Ve středu 23. srpna 1989 přesně v 19 hodin místního času se odhadem dva miliony lidí rozmístěných podél více než 600 kilometrů dlouhé trasy chytilo za ruce. Čtvrt hodiny stáli s předválečnými národními vlajkami ozdobenými černými stuhami na památku obětí sovětského teroru, lesních bratrů, sibiřských deportovaných a politických vězňů, v rukou drželi svíčky. V litevském Vilniusu se na Katedrálním náměstí sešlo pět tisíc lidí zpívajících národní písně. Na hranici mezi Estonskem a Lotyšskem zapálili předáci tamních hnutí obří černý kříž jako pohřební obřad za všechny oběti Sovětského svazu.
Lidský řetěz natáčeli a fotografovali i z letadel
Řetěz byl nepřerušený na plných 700 kilometrech, s výjimkou železničních přejezdů. Žádné incidenty, žádná zranění, žádná zatčení. Účast překonala veškerá očekávání. Z Litvy se připojilo odhadem 800 tisíc lidí, z Lotyšska přes 400 tisíc, z Estonska pak zhruba 700 tisíc. Dohromady čtvrtina celkového obyvatelstva tří zemí stála ten srpnový večer na silnici.
„Veškerá nespravedlnost a útlak jednou nutně skončí. Duch svobody vždy překoná jakékoliv otroctví. Dříve nebo později pravda odhalí každou lež. Pevněji se chyťme za ruce a podívejme se jeden druhému do očí. Je zřejmé, že soudržnost, kterou nyní cítíme i fyzicky, musí zvítězit,“ řekl Dainis Īvāns, jedna z klíčových postav lotyšské zpívající revoluce.
Moskva hrozila, vývoj už nezastavila
Sovětská reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Tři dny po demonstraci přečetla státní televize Vremja v hlavním vysílacím čase prohlášení Ústředního výboru Komunistické strany, v němž byla pokojná demonstrace dvou milionů lidí označena za nacionalistickou hysterii. Text obsahoval i přímou výhrůžku, jejíž tón byl na diplomatické poměry krajně neobvyklý: „Osud pobaltských národů je vážně ohrožen. Lid si musí uvědomit, do jaké propasti je nacionalističtí pohlaváři vedou. Kdyby se jim snad podařilo dosáhnout jejich cílů, následky pro jejich národy by byly katastrofální. Samotné jejich přežití by bylo zpochybněno.“ Západ se za Pobaltí postavil. Americký prezident George H. W. Bush a německý kancléř Helmut Kohl vyzvali k pokojným reformám a odsoudili samotnou existenci paktu.
Moskva přes ostrá slova k žádným konkrétním krokům nepřistoupila. Historik Alfred Erich Senn později napsal, že prohlášení se stalo zdrojem rozpaků pro samotné jeho autory. Výhrůžky nezastavily vývoj událostí a režim je nebyl schopen naplnit.
„Baltská cesta byla referendem. Jsem přesvědčen, že dala impuls a vlastně i závazek nově zvolenému Nejvyššímu sovětu okamžitě obnovit nezávislost,“ řekl Grumadas, jeden z organizátorů akce.
V prosinci 1989 Kongres lidových poslanců uznal existenci tajných protokolů a Michail Gorbačov podepsal zprávu komise, která je odsoudila. V únoru 1990 proběhly v celém Pobaltí první svobodné demokratické volby a kandidáti prosazující nezávislost je vyhráli drtivou většinou. 11. března 1990, tedy pouhých sedm měsíců po Baltské cestě, vyhlásila Litva nezávislost jako první ze sovětských republik. Estonsko a Lotyšsko se přidaly a do konce roku 1991 ji uznala většina západních zemí.
Zdroje:
