Lubomír Kostelka: „Já měl tvrdej život, ale skvělej.“ Bratr zemřel na svatbě, syna vychoval sám

„Bylo to jako manželství, ale manželky nás proklínaly,“ říkával Lubomír Kostelka. S Vladimírem Menšíkem tvořili nerozlučnou dvojku a vymetali brněnské i pražské ulice. Jednou Kostelka utekl z vinárny bez zaplacení a Menšík ho pak za to pořádně seřezal. Druhý den oba dělali, jako by se nic nestalo. Když viděli, jak někdo šikanuje slabšího, zasáhli, jeden podrazil útočníkovi nohu a druhý mu dal facku. Flámy do rána, Becherovka, pivo.

Prošel divadly od Těšína přes Brno až po Prahu a vystřídal různá angažmá. První štaci v Českém Těšíně dostal za trest, protože při děkovné řeči nepoděkoval straně. V Praze pak jednou večer zaklepal na ředitelnu Divadla ABC. Uvnitř seděli Jan Werich, Miloš Kopecký a Karel Vlach. „Já jsem nějakej Kostelka z Brna a rád bych k vám do angažmá,“ řekl. Werich se na něj podíval a odpověděl: „No nepovidéte, vy jste z Brna, tož jste přijaté.“ V Divadle ABC pak začal hrát a postupně se dostal i před kameru. Nebyla to jedna velká role, která by ho dostala mezi hvězdy, ale desítky postav ve filmech, seriálech i televizních inscenacích, kde se pravidelně objevoval. „Velké padouchy hrát nemohl, to k němu nepatřilo. Lidé to cítili. Proto se nejvíc prosadil v pozitivních rolích a hlavně v dětských pořadech,“ řekl o otci Martin. Pro velkou část diváků zůstal především dědou Lubinem z Kouzelné školky.

První manželství Lubomíra Kostelky skončilo ve chvíli, kdy čekal dítě s jinou ženou. Tu druhou poznal v pražském bytě u Zlatého hada. „Moje budoucí druhá žena tam zapomněla šálu a pak se vracela, vracela, až byla těhotná,“ vzpomínal. Rozvedl se a vzal si ji. Jenže už od začátku to mezi nimi nefungovalo. „Rozvedli jsme se, protože nám to neklapalo, ale syna jsem musel vzít k sobě. Žena ho porodila a pak řekla, že neumí vychovávat malé děti a že na to vlastně ani nemá chuť. Takže co teď, měl jsem synáčka a starej se. Ale udělalo mě to nesmírně šťastným. Musel jsem začít vařit, smažit, prát, žehlit, uklízet.“ Odešel z angažmá a začal pracovat na volné noze, aby mohl být se synem doma, kdy bylo potřeba. „Byl přísný. Ale byl spravedlivý. Byl jsem trestán, když jsem lhal. Ale byl jsem také velmi chválen, když jsem něco udělal dobře,“ řekl o otci Martin. „Učil mě jedné věci, a to je skromnost. Nevyvyšuj se a jdi příkladem.“ Vystudoval medicínu a stal se primářem dětské kardiochirurgie v německém Lipsku. „Jsem na něj hrozně moc pyšný,“ říkal o synovi.

„Jestli jsem něčeho dosáhl, tak to bylo jeho obrovskou zásluhou,“ dodal Martin. Jako dědeček nebyl typ, který by vyprávěl pohádky před spaním. Vnoučata učil pálit slivovici, starat se o sad, rozumět tomu, co mají kolem sebe, a hrát karty. A taky je učil, že se při nich musí trochu podvádět, aby člověk vyhrál, protože i to podle něj patřilo k životu. „Byl svérázný, s nadsázkou, ale měl čisté srdce.“

Hledal ženu podobnou své matce Zdeně, která zemřela v pouhých pětapadesáti letech. „Já mám ženy opravdu rád a trochu jsem hledal, jestli některá nebude podobná té mé mamince,“ řekl. Za sebou měl dvě manželství a řadu vztahů. „Ať jsem bloumal a byl jsem všude možně, tak jsem tu maminku nenašel.“

S Menšíkem se poznali už na průmyslovce v Brně. Na JAMU pak šli k přijímačkám spolu, když Kostelka zapomněl povinný monolog a „Ládínek“ mu pomohl. Menšík zemřel jako první. „Šlo to rok za rokem, až Ládínek odešel a já zůstal v devadesáti letech.“

Chalupu v Kamberku koupil díky bratrovi. Původně se prodávala za osm tisíc korun i s deseti hektary polí a lesa. Jakmile majitel zjistil, komu ji nabízí, cenu zvedl na pětadvacet tisíc. Bratr ho tehdy přemluvil: „Prosím tě, kup to.“ Pracoval jako stavbyvedoucí a přesně věděl, co je potřeba udělat. „Byl velmi prima chlap, ale zároveň hodně tvrdý, co se týkalo práce. A já jsem z toho taky něco získal, takovou tvrdost.“ Na Kamberku pak Kostelka zůstal pětačtyřicet let.

Jenže bratr si Kamberku dlouho neužil. Zemřel v pětačtyřiceti letech na infarkt uprostřed svatební oslavy své dcery. „Můj brácha zemřel v pětačtyřiceti na svatbě své dcery. Tak to jsou zase moje radovánky obrácené na ruby.“

Kostelka nepil kávu, nekouřil, myl se studenou vodou, jedl střídmě a držel si pevný režim. Smartphone odmítal a používal jen tlačítkový telefon. Sám o sobě říkal, že je „ocelový synek“. Po pětaosmdesátce se ale jeho tělo začalo ozývat. Jednou upadl, naštípl si stehenní kost a skončil v nemocnici. Strávil tam rok, zhubl patnáct kilo a jeho váha klesla na dvaapadesát. Operace nepřicházela v úvahu, takže se z toho dostával jen pomalu. Vrátil se domů a znovu se učil chodit. Po devadesátce ho zastihla další rána, tentokrát přišel o zrak na jedno oko. „Jedním okem vás vůbec nevidím. Jsem jako bratr Žižka.“

Martin žil v Německu, ale otci volal čtyřikrát až pětkrát denně a jezdil za ním každý druhý víkend. Naposledy za ním do Kamberku přijel v neděli. Seděli spolu a povídali si. „Byl jsem u něj v neděli a věděl jsem, že ho vidím naposledy živého,“ řekl. Za dva dny se jeho stav zhoršil a ve středu zemřel, 28. listopadu 2018, ve věku 91 let. Pochován byl podle svého přání v rodinné hrobce v Lulči u Vyškova vedle matky a bratra. „Chtěl rozdávat radost. Nikdy nebyl zapšklý, nezáviděl, nenadával. Tyhle věci neznal,“ řekl o otci Martin. „Já měl tvrdej život, ale skvělej,“ říkal Kostelka.

Zdroje: lifee.cz | zeny.iprima.cz | dvojka.rozhlas.cz | irozhlas.cz | ctidoma.cz | idnes.cz | YouTube: Lubomír Kostelka: Co prozradil před svou smrtí? A na co byl nejvíce hrdý?, kanál Petr Macek